Nestává se mi už moc často, že bych někdy otevřel knihu a řekl si, že tady mi něco tak trošičku neštymuje. Když jsem dostal do rukou Tři čtvrtě na šílenství od nakladatelství Host s popiskem, že se jedná o román, už jsem se těšil na dobrodružství dhampýřích sourozenců a jejich patálií. Předem tak říkám, drazí kolegové krvesajové, tohle není román, ale sbírka čtyř povídek, kde by si každá zasloužila svou knihu. A hlavně – to je to důležité –, musíte popustit uzdu maximální fantazii a připravit se, že občas to, že něco nevíte, je vlastně v pořádku. Autorka Jela Abasová je prostě mladá krev.
Autor:
Vydavatel:
Ilustrace:
Autor obálky:
Žánr:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Jela Abasová
Nakladatelství Host
Adéla Stopka
Adéla Stopka
Fantasy, Sci-fi
463
černobílý
brožovaná
březen 2025
978-80-275-2280-4
9788027522804
první
Zdroj: Nakladatelství Host
Arcanepunkový svět je zajímavý
Ve světě, v němž se děj odehrává, způsobila paromagická revoluce něco naprosto šíleného. Propojila magii a techniku. Staré způsoby byly pomalu vymýceny, nové pořádky mění svět k lepšímu a technologie se krásně kloubí s tradicí. Tedy, jak kde. Náboženství a odloučené lokality jsou na tom samozřejmě trošku jinak, než velká města nebo vzdělávací instituce, ale to i v reálném světě. Tento má ale unikum. Lidé, dhampíři, vlkodlaci a také další „příšerky“ v něm žijí pospolu. I když se vám tak může zdát, že téma rasismu zde bude velkým tématem, je to skoro naopak. Jasně, krvesajové dostávají bídu a poslouchají urážky, ale ne v takové míře, aby se vše dalo hodit na velkou vlnu nenávisti.
Jak jsem také zmínil v úvodu k dnešní recenzi, je nutné počítat s tím, že se jedná o sbírku čtyř povídek sourozenců, Frozíny, Riona, Malakaie a Miji. Každý z nich má svou životní cestu a zkušenosti, a já vám níže každý jednotlivý příběh rozeberu extra, aby to bylo spravedlivé. Každý z nich by si totiž zasloužil svou vlastní knihu. Jeden příběh má tak pouze sto stránek, což mi přijde trošku málo, a to hned z několika důvodů.
Ten první je, že jsme v novém světě, a nevíme o něm prakticky nic. Navíc, jak v knize Tři čtvrtě na šílenství dostanete čtyři příběhy naprosto různých ražení, je až šílené, jak je snadné tápat v ději. Nevíme co, proč, jak, kde a kniha nám prakticky nedává žádné odpovědi. Jen víc a víc chaosu. Příběhy se navíc vyjma jednoho, a to jen okrajově, prakticky neprotínají a přijde mi to jako obrovské zahození potenciálu. Proč? Děkuji za otázku. Protože jejich témata jsou odlišná a kvalita extrémně kolísavá, stejně jako použitý jazyk autorky.
Zdroj: Nakladatelství Host
Tři čtvrtě na šílenství jsou čtyři šílené příběhy
První příběh se týká Frozíny. Abnormálně inteligentní, silné, nezávislé, hodně vychytralé, a i když dělá, že to o sobě neví, tak také velice půvabné dhampýrky. Já si o ní dovolím říct, že je velice sobecká a manipulativní, s obrovskou dávkou štěstí. Její příběh začíná pokusem obalamutit profesora po studijním podvodu a pomoci „nepomoci“ bratrovi Rionovi, který kvůli ní skončí v průšvihu, kdy jí v zoufalé situaci požádá o pomoc. Frozína se místo toho dostává na úžasnou výzkumnou výpravu, která může změnit chápání nového světa a svým uštěpačným humorem žene děj kupředu. Upřímně, dle mého je to asi nejslabší příběh, který ale svádím na to, že mi Frozína prostě nesedla jako protagonistka. Děj je postaven na humoru, vědě a nutné dávce manipulace s vedlejšími postavami, což nebyl můj šálek kávy.
Naopak příběh Malakaie, kterému se neříká jinak než Kai, mě uhranul. Příběh panoše u slavného rytíře, který na něj každý úplněk dělá cvičný lov a zároveň ukazuje neskutečně surovou část světa, mě extrémně přitáhl. Hodně silná a promyšlená zápletka, temný děj, fantastické vedlejší postavy v zajímavé části světa. Bavilo mě to od začátku do konce! Troufnu si říct, že Kai je v mých očích takový až jako Geralt z Rivie. A aby také ne, když zde najdete lov na monstrum, přitažlivou vdovu, rozmazlenou šlechtu i draky a vy do poslední vteřinky nemáte tušení, co se stane.
Povídka s Rionem mě naopak zase hodně rozesmutnila. V této části se dozvíte, že Rion byl ve skutečnosti lidský chlapec, nikoliv upír, jako jeho zbylí tři adoptování sourozenci, které si jeho matka, velká kněžka, přitáhla domů jednoho krásného dne. Rion je sympatický tím, jak mu nic nevychází, je hrozně nešťastný, všechno dělá špatně, trpí syndromem sebeublížení a zavděčit se všem. Přesto jeho kariéra u magických vlaků a celá zápletka, kdy se spojí prakticky s odbojem, jehož cílem je zavraždit císaře, láká na první dobrou… kdyby tedy dávala smysl. Rion prakticky celou dobu působí jako brutální schizofrenik, který neudrží myšlenku, což se jasně propisuje na textu, který v závěru nepůsobí konzistentně.
Poslední příběh se odehrává v klášteře, kde Mija jako novicka bohyň plní své poslání, a její laskavé a mírumilovné srdce obměkčí snad každého. Mija je vážně láska. Stará se o všechny, chce pomáhat, a to i přesto, že její děj se točí kolem zombíků, záhadných úmrtí a začíná popravou. Jedná se o naprosto geniální detektivní zápletku, plnou neustálých zvratů. Doslova řeknu, že Sherlock Holmes hadr a jen s upíry. Poutavé, zábavné, šílené a vše se točí kolem hodné, pokorné, ale prakticky nenaivní novicky a jejích kolegyň. Paráda. Prostě Tři čtvrtě na šílenství.
Zdroj: Nakladatelství Host
Nahoru, dolů, levá, pravá
Nemyslím si, že je to stylem, jakým je kniha napsána, ale jeden příběh je vystavený jako extrémně promyšlený od začátku do konce se skvělou peripetií, a druhý zase působí jak uplakaný schizofrenní sendvič. Jazyk a témata, která Abasová střídá, měla jasný úkol ukázat, jak autorka umí psát všechno. Neumí. Rionův příběh je sice zajímavý, ale slátanina neskutečná, a ten Frozíny je předimenzovaný. Naopak Mija a Kai jasně ukazují autorčiny přednosti. Detektivka, napětí, trošku nechuťáren. Toho by se měla držet. Při porovnání jednotlivých částí je ten rozdíl obrovský.
Jak to tedy vzít závěrem? Inu, největším tahákem Tři čtvrtě na šílenství pro mě byli dhampýři a nové universum, protože jsem nepočítal, jak moc to spolu bude souviset. Jednoduše řečeno, v této knize jsou dhampýři prakticky upíři, a o novém světě nezjistíte zhola nic. Pokud se chcete konejšit pozlátkem steampunku, ten si užijete prakticky jen ve dvou částech. V té první je věda podána ve velkém, ale prakticky nesmyslně, protože neznáte zákonitosti světa, takže jsou to vážně jen slova na papíře. Rionův příběh zase arcanepunk vystihl velice dobře ve stylu Snowbreakera. Jen je to zase pro a proti.
Tři čtvrtě na šílenství je dle mého trošku promarněný potenciál, který měl za úkol ukázat talent Jely Abasové psát všechno, co se jí zlíbí, a vždy to dopadne dobře. S tím otevřeně nesouhlasím, protože to prostě není pravda. Hlavní výhodou je, že každý čtenář si ale bude moci najít to své. Stále je nutno počítat s tím, že tisíc lidí a tisíc oblíbených knih. Jen je škoda, že příběhy se prostě na konci knihy nesetkají a všechny skončí tak moc otevřeně, že pokud budete chtít další, bude vám stačit pouze polovina.
