Střílečky z pohledu první osoby patřily ve druhé polovině 90. let minulého století k nejpopulárnějším videoherním žánrům na počítačích. Na dobové konzole, které tehdy prožívaly svou 5. generaci, ale pronikaly jen pozvolna, zatíženy hardwarovými limity a problémy s ovládáním na gamepadech, jimž tehdy nezřídka scházely analogové páčky. Žánru FPS se však překvapivě dařilo na Nintendu 64, které se nedočkalo jen upravených verzí stříleček známých z počítačů, ale také několika původních titulů. Mezi ty nejvýraznější patří hry ze série Turok. Zatímco první dva díly se dočkaly počítačových portů již krátce po svém vydání, třetí díl původní trilogie od Iguana Entertainment (společnost se roku 1999 rebrandovala na Acclaim Studios Austin) zůstával až donedávna uzavřený na konzoli od Nintenda. Dokud nepřišel remaster Turok 3 od Nightdive Studios, jemuž je věnována tato recenze.
V zajetí 17 snímků za sekundu
Lze oprávněně očekávat, že pro mnoho hráčů nebude remaster představovat nějaký nostalgický návrat k oblíbené hře z dětství, ale vůbec první setkání s Turokem 3. Ačkoli je třetí díl série o lovci dinosaurů povedený a v době svého původního uvedení sbíral pozitivní recenze, vyšel v nevhodný čas a zapadl v záplavě modernějších a populárnějších stříleček. Navíc jej nikdy nebylo možné hrát mimo Nintendo 64, což je konzole, která třeba v porovnání s PlayStationem nedosáhla ani třetinových prodejů a speciálně v Česku byla kvůli absenci pořádné distribuce a marketingu odsouzena do role obskurní kuriozity.
Původní Turok 3 má navíc, tak jako mnoho jiných konzolových her té doby, zásadní potíže s výkonem a na Nintendu 64 běží v natolik tristní snímkové frekvenci, že je z dnešního pohledu prakticky nehratelný. Tyto potíže se bohužel propisují i do emulátorů, jako je Project64 nebo Mupen64Plus. Leckterý technický nešvar se sice dá řešit neoficiálními fanouškovskými záplatami, ale jejich úspěšná aplikace si žádá technicky zdatné uživatele, a stejně nevede k ideálním výsledkům. Už proto, že všemožné bugy a nedodělky jsou přímo součástí herního kódu.
Upscaluj, překresli, vylepši
S remasterem samozřejmě všechny tyto starosti mizí. Nightdive Studios při jeho přípravě dostáli své výjimečné pověsti a opět odvedli bravurní práci. Celou hru přepracovali do proprietárního enginu Kex, v němž se hýbe krásně svižně a plynule, a díky vylepšené grafice nesmírně prokoukla. Turok 3 prošel daleko důkladnějším faceliftem než jeho dva předchůdci (ty si rovněž vzali do parády v Nightdive Studios). Kromě masivního zlepšení grafiky došlo i na přepracované ovládání, pečlivě remasterovanou hudbu a vítané úpravy hratelnosti.
Ač bylo Nintendo 64 pro renderování 3D grafiky vybaveno lépe než dobová konkurence, kvůli limitům operační paměti a zejména kvůli dramaticky omezené kapacitě ROM cartridgí, na nichž se hry distribuovaly, vešlo ve známost opakujícími se rozmazanými texturami ve velmi nízkém rozlišení. V remasteru jsou všechny textury buď upscalované, nebo věrně přepracované, což samo o sobě estetickému dojmu hodně pomáhá. Krom toho ale 3D modely získaly více polygonů, dříve prázdná místa na herních mapách byla zkrášlena rekvizitami a animace se staly plynulejšími. Bylo samozřejmě doplněno i moderní dynamické svícení. Turok 3 zkrátka získal atraktivní vzezření, aniž by byla narušena jeho původní výtvarná koncepce. Nightdive Studios dokonce hru obohatili o některé assety, které byly původně vyřazeny jen z důvodu technických limitací. Upraveny byly i animace umírajících nepřátel, které se nově více podobají pověstné groteskní brutalitě prvních dvou dílů.
Pominout nesmíme ani úpravy hratelnosti, které jsou nejvíce patrné ve štědřejších přídělech lékárniček a nábojů. Původní hra jimi sadisticky šetřila, což vždy působilo hlavně jako laciný způsob, jak uměle navýšit obtížnost a prodloužit herní dobu. Určitého zjednodušení se dočkal také finální boss, jehož slabé místo lze zasáhnout i tehdy, když se hráči nepodaří sestavit skrytou zbraň PSG (Personal Singularity Generator).
Povzdechnout si lze nad tím, že vývojáři remasteru neměli k dispozici materiál, z něhož by mohli restaurovat zvukové efekty. Ty jsou tedy stále poznamenané silnou komprimací. Pamětníky pak nejspíše nepotěší, že součástí nové verze není multiplayer, k němuž se nezachoval zdrojový kód.
Když Quake potká Half-Life v Turok 3
Vynikající remaster by byl ovšem k ničemu, kdyby nebyla kvalitní původní hra. Na tomto místě se Turoka 3: Shadow of Oblivion musím zastat před všemi recenzenty a fanoušky, kteří jej při zpětném ohlédnutí odsuzují do pozice nejslabšího dílu z celé původní trilogie. Nevnímám Turoka 3 jako hru, která je vůči starším sourozencům slabší – je prostě jen designově a konceptuálně odlišná.
Zejména Turok 2: Seeds of Evil je vrchol oldschoolového bludišťového designu, v němž se kladou velké nároky na orientaci v mapách a hledání nejrůznější předmětů a vypínačů. To ho na jednu stranu činí osvěžujícím a zajímavým v kontextu dnešních lineárních stříleček, nicméně podobný přístup k designu může být zároveň pro mnoho hráčů příliš frustrující. Turok 3: Shadow of Oblivion se ve své přímočarosti může chlubit sice méně osobitým, ale zato daleko přístupnějším a zároveň moderněji působícím zážitkem.
Jeho hraní se neobejde zcela bez backtrackingu a překonávání environmentálních překážek, ale díky členění misí na menší lokace je téměř nemožné v nich zabloudit. V orientaci ostatně pomáhá i umístění nepřátel, kteří se tentokrát neustále nerespawnují jako v předchozích dílech. Level design Turoka 3 leží někde napůl cesty mezi Quakem II a komplexněji pojatými střílečkami typu Half-Life či Perfect Dark – úvodní mise ostatně tyto hry připomíná snad více než předchozí dva Turoky. Větší přímočarost si sice zároveň vybírá daň v podobě krátké herní doby, nicméně na druhou stranu hra vybízí alespoň ke dvěma průchodům.
Genderově vyvážená kampaň
Připomeňme si, že ve videohrách není Turok jménem, ale titulem, jenž je udílen ochráncům naší planety před příšerami z démonické Ztracené země, v níž se zastavil čas a technicky pokročilí mimozemšťané tam tedy koexistují spolu s dinosaury. Po Joshuovi Fireseedovi z Turoka 2, který na počátku třetího dílu umírá, se tohoto údělu musí chopit jeden z jeho mladších sourozenců a je na hráčově volbě, který to bude. Sedmadvacetiletá Danielle je specialistkou na těžké zbraně (takové, kterými je série o Turokovi proslulá), dokáže vyskočit do větší výšky a disponuje vystřelovacím hákem. Patnáctiletý Joseph místo toho používá spíše zbraně na dálku a favorizuje opatrnější, kradmější postup. K tomu mu pomáhá skutečnost, že dokáže prolézt úzkými prostorami.
Hraní za každou z postav se neodlišuje zásadně, nicméně v některých místech se cesty sourozenců větví. Tam, kde třeba Danielle skáče po střechách pomocí záchytného háku, se Joseph plíží mezi laserovými pastmi. Také některé zbraně nebo jejich upgrady jsou unikátní jen pro určitou postavu. Danielle například může používat brokovnici s napalmovými náboji nebo masivní rotační kulomet, zatímco Joseph si pro sebe nechává třeba pistoli s tlumičem nebo odstřelovačskou pušku.
Většina zbraní se – s drobnými variacemi – vrací z předchozích dílů série. Nechybí mezi nimi například smrtící vrhací disk nebo legendární Cerebrální vrták (Cerebral Bore), který nepřátelům vysává mozek z hlav. Sací schopnosti má i novinka v podobě Vampire Gun, což je jakási slizká potvora nahrazující lékárničku, protože při blízkém a přesném útoku svého nositele uzdravuje, zatímco z protivníka vycucává krev.
Cizinec v cizí zemi
Turok 3: Shadow of Oblivion čelí posměškům pro legračně naivní a absurdní příběh, nicméně ten jde v akční hře snadno prominout. Naopak oceňuji, že svět Turoka je zajímavý jak z hlediska estetiky, tak z hlediska své mytologie. Původní vývojáři z Iguana Entertainment (resp. Acclaim Studios Austin) samozřejmě masivně těžili z dlouholeté komiksové série o Turokovi. Ta od doby, co se jí chopilo nakladatelství Valiant Comics, kombinuje indiánská dobrodružství s dinosaury a prvky vědeckofantastické i hororové fikce.
Co možná začalo jako prostá kombinace atrakcí, které mohou zaujmout mladistvé čtenáře, dostalo v Turokovi 3 zajímavou výtvarnou identitu. Téměř biopunkové estetice hry se podařilo skvěle vystihnout znepokojivý průnik děsivě cizorodých prvků do nám dobře známého světa a třeba Council of Voices sestávající z robotických hlav na dlouhých mechanických ramenech by se neztratil ani v nějaké kvalitní japonské manze.
Diverzita na prvním místě
První dvě hry s Turokem vynikaly vysokým počtem různorodých zbraní a nepřátel, ale jejich lokace byly spíše jednotvárné, plné téměř identicky vypadajících chodeb a prostranství s minimem výrazných orientačních bodů. V Turokovi 3 se prostředí mění jednak mezi misemi, ale nechybí mu ani vnitřní různorodost. Hráč kromě futuristického města napadaného mimozemšťany navštíví třeba vojenskou základnu, pralesní prostředí Ztracené země či zlověstné sídlo hlavního zlosyna Obliviona, podle nějž hra získala podtitul.
Také nepřátel je ve hře více než 20 různých druhů a najít mezi nimi lze třeba zombifikované lidi, mohutné antropomorfní příšery i mimozemskou rasu Masožroutů (Flesh Eaters). Jen těch dinosaurů je tentokrát málo – vlastně jen občas lze narazit na raptory a compsognathy.
Ať už nepřátelé útočí na blízko, či na dálku, mají tendenci pohybovat se dost eraticky a je těžké je zaměřit. Někteří protivníci také hází granáty, jimž se velmi špatně vyhýbá. Přesto obtížnost není posazena vysoko a zejména boss fighty jsou spíš až příliš triviální. Ale zřejmě to nešlo udělat jinak, pokud lidé z Nightdive Studios nechtěli zcela překopat původní design, který počítal s neohrabaným ovládáním a mizerným frameratem Nintenda 64.
Turok 3: Shadow of Oblivion Remastered je bravurním remasterem velmi dobré hry, která zapadla nikoli kvůli nějakým nedostatečným kvalitám, ale spíš kvůli tomu, že vyšla na samém sklonku životního cyklu Nintenda 64 a celé 5. konzolové generace. Jistě, zatímco první dva herní Turokové jsou nezaměnitelní, třetí díl nese podobnosti s hrami, jako je Quake II, Unreal, SiN, Half-Life nebo Perfect Dark. To však zároveň znamená, že je přístupnější pro širší spektrum hráčů. V příkladně remasterované podobě může být smělým konkurentem moderním boomer shooterům a příznivci žánru FPS by jej rozhodně neměli ignorovat.
