Jakub Hoza je autor, kterého jsem měl dosud zafixovaného jako nekompromisního řezníka české fantastiky. Když jsem si uvědomil, že tenhle chlapík má ruku zhruba o velikosti mého stehna, docela jsem se zhrozil. Znal jsem totiž jeho temná a brutální díla jako Sochaři masa nebo Spálená země, kde krev teče proudem a o uřízlé končetiny není nouze. Když pak nakladatelství Mystery Press ohlásilo, že se tento literární „dřevorubec“ chystá vplout do klidných vod „cozy“ fantasy ve stylu skoro až Kobkanýrů (viz dílo Léčky, lampy, labyrinty) začal jsem hodně nahlas a hodně skepticky přemýšlet, jak tohle sakra může dopadnout. Nicméně miluju dobré jídlo, miluju fantasy a koncept restaurace s názvem U Hlavy mantichory mě nakonec přilákal jako vůně pečené slaniny. A já šel ochutnat.
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Svět:
Počet stran:
Rozměry:
Váha:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Jakub Hoza
Ondřej Hrdina
Mystery Press
Špajzky & stejky
160
132 x 201 x 38
424 g
černobílý
brožovaná
únor 2026
978-80-7707-060-7
9788077070607
první
Zdroj: Mystery Press
Kulinářská revoluce v zapadákově plném monster
Příběh nás hned na začátku seznámí s naprosto fantastickým triem hlavních hrdinů. Máme tu polovičního půlčíka Alrena Sedmikvítka, který to ve své domovské vidlácké vesnici nemá vůbec jednoduché. Terorizují ho nejen lokální nestvůry, ale také místní grázl Kresta, který by ho nejraději viděl na hřbitově s kytkou na břiše. Všechno se ale obrátí naruby, když do vesnice dorazí nesmírně tajemný pan Akved a svérázný trpasličí šéfkuchař Fnayir (nebo také Kovostisk, což je jméno, které si stejně jako já za boha nezapamatujete, ale vůbec to nevadí). Tito dva exoti mají totiž naprosto šílený plán. Proměnit starý, zchátralý a opuštěný hostinec v luxusní moderní restauraci, kam se budou všichni sjíždět na vybrané lahůdky z monster. Alren tak dostane životní šanci na pořádné dobrodružství a s nadšením se vrhá do kuchařského řemesla.
Pokud bych měl na knize vyzdvihnout jednu jedinou věc, která ji naprosto katapultuje do nebes, je to neuvěřitelně trefný a přirozený černý humor. Hoza se nesnaží o křečovité vtipy, kde na vás bliká pomyslná neonová cedule vybízející k nucenému smíchu. Jeho komika organicky pramení z absurdních situací, skvělých postav a klasických dračákovských klišé. Doslova a do písmene jsem probrečel smíchy geniální scénu, ve které si hrdinové narazí na hlavu pytle od mouky a hádají se u toho naprosto identicky jako zmatení rasisti v ikonické scéně z filmu Nespoutaný Django. Je to naprosto odzbrojující. Hloupý a spokojený úsměv se vám na rtech usídlí hned od první kapitoly a v podstatě vás neopustí až do úplného konce.
Aby toho vaření, smažení a pečení chapadel nebylo náhodou málo, kniha nám souběžně servíruje také druhou dějovou linku. Sledujeme v ní klasickou, ale totálně dysfunkční dobrodružnou partičku, která se právě vzpamatovává z jedné absolutně katastrofální výpravy. Tvoří ji paladin Božizmar, hraničářka Ryalin, kněz Grunghi, zloděj Trnonožka a barbar Nilgar. Tahle sebranka je chodící katastrofou a vy chvílemi vlastně vůbec nevíte, jestli jim fandit, nebo se jich bát. Jejich metody totiž balancují na hraně geniality, hlouposti (ano vím, že je to vedle geniality) a čistého šílenství.
Zdroj: Mystery Press
U Hlavy mantichory je vlastně o dynamice postav
Dynamika uvnitř této rozmanité adventurní skupiny (té druhé, co nemá restauraci) je zkrátka kapitola sama pro sebe a autor si tu na postavách pořádně smlsnul, přičemž je rozehrál do těch nejabsurdnějších extrémů, jaké si jen ve fantasy žánru dokážete představit. Vezměme si například takového paladina Božizmara. To je de facto chodící hora nablýskaných svalů a oslepujícího svatého světla a chlap, který má objektivně mnohem víc svalové hmoty než funkčních mozkových závitů. Jeho oddanost dobré věci je absolutní a komická zároveň. A pak je tu hraničářka Ryalin. Znáte ty klasické, tajemné a cudné elfky z hlubokých lesů? Tak na ty rovnou zapomeňte, protože Ryalin je regulérní, nefalšovaná nymfomanka, jejíž tělesné pudy jsou naprosto neutišitelné a která by byla z fleku schopná mít intimní styk snad úplně s čímkoliv a kýmkoliv. Když si k tomu připočtete ještě cynického kněze, zmateného zloděje a nabručeného barbara, máte před sebou nesourodý tým, který by dokázal zničit svět i při pokusu zachránit kočku ze stromu.
Přestože se bavíme o primárně odpočinkové a třeskutě vtipné „cozy“ fantasy, Jakub Hoza rozhodně nezapomněl na své drsnější spisovatelské kořeny. Kniha je totiž protkaná bojovými scénami, které dokážou velmi příjemně překvapit svou ostrostí, promyšleností a dynamikou. Souboje s příšerami nejsou nijak odfláknuté jen proto, že to útulný žánr nutně nevyžaduje; ba naopak, jsou svižné, hezky úderné a čtou se to naprosto parádně.
Jak už to tak u kvalitních knih se dvěma oddělenými linkami bývá, dříve nebo později prostě musí dojít k jejich protnutí. Způsob, jakým Hoza svede dohromady novopečené restauratéry pachtící se za byrokracií a zdevastovanou dobrodružnou partičku prahnoucí po odpočinku, je naprosto mistrovský. Když tyhle dvě roviny konečně narazí jedna do druhé, dostaví se jedno gigantické čtenářské „AHÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ a spadne vám brada. Všechny ty rozeseté střípky, včetně původu onoho záhadně lahodného masa, které se v podniku hojně podává, najednou s hlasitým cvaknutím zapadnou na svá místa. Je to neskutečně uspokojivé a radostné rozuzlení.
Zdroj: Mystery Press
U Hlavy mantichory je nefalšovaným a čirým gejzírem nadšení, akce, temnějších podtónů a především neutuchajícího veselí. Jakub Hoza dokázal bravurně změnit svůj zavedený psací styl a vytvořil něco, co na české fantastické scéně zatím snad není. Výsledkem je téměř bezchybná, ohromně pozitivní jízda, kterou bych s chutí mohl číst pořád dokola. Z restaurace na kraji světa se stalo místo, kam se chci co nejdříve vrátit, a pevně doufám, že tohle rozhodně není náš poslední kulinářský výlet. Je to úžasná oddechovka s perfektním humorem, které prostě nelze odolat. Nezbývá mi tedy nic jiného než tuhle nadšenou recenzi zakončit jediným možným výkřikem: Ať žije zelí!
