Přesně dnes, 27.3. se v roce 1970 narodil jeden z nejslavnějších autorů moderních deskových her. Možná to ani nevíte, ale pokud čtete tyto řádky, nějakou hru z jeho portfolia jste s největší pravděpodobností někdy hráli. Na oslavu jsem se rozhodla zamyslet a sepsat tři tituly, které mám já osobně nejraději. A taky vysvětlit, proč to nejsou ty nejslavnější.
Kde je Agricola?
Sice kvůli tomu budu muset odevzdat svůj „deskoherní pas“, ale Agricola a já opravdu nejsme kamarádky. Hrála jsem ji v období, kdy mi hodně záleželo na vzhledu a tématu a ten typický pro starší Lookout Games hry mě zkrátka nenadchne (ano, nejsem fanynkou Klemense Franze). Mimochodem, přes tuto potřebu jsem se dostala do bodu, kdy mi záleželo jen na mechanismech, ale velice brzy se to vrátilo zpět k tomu, že mechanismy mohou být sebelepší, ale hra se mi musí líbit také vizuálně. No a Agricola zde dost pokulhává. Navíc jsme ji hráli na začátku mého deskohráčství, a ta pravidla byla v tu chvíli moc. Takže vlastně jediné, co si z ní pamatuji, je ta nenávist ke krmení pracovníků. A nijak mě to netáhne dávat jí dnes druhou šanci. Spolu s Agricolou se pak svezla samozřejmě i Caverna a Hostina pro Ódina, které jsem kvůli pachuti z Agricoly nikdy ani nevyzkoušela.
Nic pro koumpounofobiky
Stejně tak jsem kvůli Agricole dlouho nechtěla vyzkoušet ani Patchwork, dokud mi jej nevnutila kamarádka. A musím přiznat, že ten mě nadchnul. Tato jednoduchá a elegantní dvojkovka skrývala moji první „tetrisovku“, a tím pro mě odstartovala lásku k tomuto žánru (a v Uwem očividně také). Jedinou nevýhodou Patchworku je, že základní verze na vzhled moc lidí nenatáhne, naštěstí už ale existuje spousta dalších, mnohem hezčích edic. Druhá nevýhoda pak je, pokud ji chcete hrát s koumpounofobiky, kterých mám ve svém okolí překvapivě mnoho. V Patchworku budete kupovat kousky látky a společně je „sešívat“ na svojí desce představující budoucí deku. Hra má neotřelý mechanismus, kdy platidlem za nové dílky nejsou jen peníze (knoflíky), ale hlavně čas. Přičemž na tahu je vždy ten, kdo dosud utratil nejméně času.
Puzzle s elementály
Druhou mojí nejoblíbenější hrou je málo známé Sagani. Ostatní hráči obvykle zmiňují hru Nova Luna, ale změny, které o rok později udělal v Sagani, mě osobně baví mnohem víc. Budete zde do svého (pro jednou) neohraničeného území umisťovat čtvercové dílky. Každý má na sobě jednu až čtyři barevné šipky, které ukazují do více směrů. Vaším úkolem je v těch příslušných směrech mít dílky daných barev. Když se vám to podaří, hotový dílek zaskórujete a vrátí se vám z něj žetony, kterými splněné šipky zaslepujete. Žetonů není neomezené množství, takže když nebudete opatrní, dostanete žetony trestné, za které naopak fůru bodů ztratíte. Celé dohromady to vytváří velmi zajímavou logickou hádanku, ze které máte výrazně jiný pocit než z klasických „tetrisovek“.
Jako na vodě
Osobně mě nadchla také nejnovější Uweho hra, kterou Albi vydalo pod názvem Kapři a lekníny. V té autor využil draftování od sebe nebo sousedů. Hlavně ale dílky, pomocí kterých máte tvořit svoje zenové jezírko, mají naprosto pekelné tvary. Nikam se nehodí, jsou moc velké a velice rády na vaší desce vytvářejí jen obtížně zaplnitelné díry. Ale když už se vám to podaří, je to neuvěřitelně uspokojivé, a za to si Kapři a lekníny rozhodně zaslouží místo na tomto seznamu.
A ano, je poměrně monotonní a jednostranně zaměřen na puzzloidní „tetrisovky“. Jenže když on je Uwe Rosenberg umí tak dobře! Tak na Vaše zdraví, mistře!
Top 10 deskových her ze světa Pána prstenů
