Ocitáte se v nádherné panenské přírodě národního parku. Samé zelené lesy, modrá jezera a louky plné růžových květů a do nebes se tyčící hory. Ale co to? Jaký blázen tu schválil silnici? Vždyť to celou tu krásnou přírodu zničí! Co když tu žije bájný Yetti a tohle ho vyžene? Jóó, silnice jsou opravdové zlo. Minimálně v deskové hře Velkopark, kterou nám nedávno přineslo vydavatelství REXhry.
Peněženková hra
Velkopark pod původním názvem Naturopolis vydalo malé americké studio Button Shy. To se specializuje na mikrohry o osmnácti kartách, které navíc vydává v ručně šitých mini peněženkách. Možná si říkáte, že na osmnácti kartách nejde nic moc vymyslet. Opak je však pravdou, studio již několik let vydává jednu hru každý měsíc, a k těm úspěšnějším přidává i řadu rozšíření. Na serveru Board Game Geek tak dnes pod jejich jménem najdeme 643 titulů. A to je vskutku úctyhodné číslo.
Velkopark patří do série logických karetních her, kterou u nás REXhry vydávají pod názvem Velkosérie. Kromě Velkoparku se v ní nachází ještě Velkoměsto, Velkostatek a Velkovšechno, díky němuž jdou jednotlivé hry spojit dohromady. Jde o hru primárně pro jednoho, kterou si však v kooperativní variantě mohou užít až čtyři hráči od osmi let. Jednu herní partii hravě zvládnete odehrát do dvaceti minut.
OsmnáctDvacet karet stačí, drahoušku
Základní verze Velkoparku obsahuje, tak jako ostatní hry od studia Button Shy, pouhopouhých osmnáct karet. V češtině REXhry hry z Velkosérie vydávají v edici rozšířené vždy o všechna v tu dobu dostupná rozšíření. V případě Velkoparku se jedná o rozšíření dvě, přičemž každé přidává pouhou jednu kartu.
Celkově tak za nějaké tři stovky získáte karet dvacet. Možná vám přijde, že to věru není mnoho, ale ta hra hodně klame tělem. Ono to totiž stačí. Jasně, jedna herní partie vám zabere chvilku. Ale ta znovuhratelnost, která se ve Velkoparku skrývá, je až neuvěřitelná. A velmi příjemně si u ní potrápíte mozkové závity.
Vybuduj to takhle
Jak je vůbec možné vytvořit tak malou hru, která by přitom nabízela plnohodnotný hlavolam? Tak předem se autoři neomezili jen na jednu stranu karet. Dobře věděli, že použití rubu jen na hezkou ilustraci je zcela zbytečná ztráta místa. A tak na něm místo ilustrace a názvu hry naleznete úkoly, které budete během herní partie muset splnit.
Pro každou partii si totiž náhodně vylosujete tři různorodé bodovací podmínky a krajinu Velkoparku vybudujete ze zbylých patnácti karet. Na jejich líci je vždy jedno od každého ze čtyř typů obdélníkových území, a navíc některými z nich vedou silnice nebo řeky. Na konci hry pak obdržíte body za největší skupiny od každého typu území a k tomu ty, které vám stanovily tři karty na začátku. A ztratíte body za silnice.
Karta za kartou
Každá karta je tak využita hned několika způsoby. Udává, na co se v té které partii chcete soustředit, slouží pro zvětšování území, stejně jako k plnění bodovacích podmínek, a ještě vám zavazí svými klikatými stezkami a nemožností napojit silnici na řeku. Jde o geniálně jednoduchý způsob, kterým si autoři prakticky znásobili počet karet v krabičce.
Karty do svého Velkoparku budete vykládat postupně. Ta první se umístí náhodně. Ve svém tahu máte na výběr vždy ze tří karet, přičemž vidíte, jakou kartu si doberete pro příští tah. Musíte je umístit pouze horizontálně, což vás během partie nejednou bude velice obtěžovat. Můžete je ale překládat částečně, nebo dokonce úplně, přes jiné dříve umístěné karty. To vám dává velkou svobodu, ale také prostor pro to, si celou partii pěkně pohnojit.
Je potřeba to řádně promyslet
Ono totiž není vůbec jednoduché všechny bodovací podmínky úspěšně splnit. Nezřídka se vám stane, že karta, která se vám někam dokonale hodí pro splnění jednoho úkolu, vám pokazí jiný. Nebo přidá dvě nové silnice, což opravdu bolí. Nebo rozdělí krásně velkou barevnou skupinu. A co pak s tím? Doufat, že úplně stejně dokonalá karta, jen s vhodnějšími silnicemi, přijde znovu, je poněkud bláhové.
Často tak zkrátka musíte něco obětovat a smířit se s tím, že ten váš park prostě dokonalý nebude. Jenže to je na Velkosérii to nejzábavnější. Neustálá volba cest nejmenšího zla a snaha splnit všechny leckdy protichůdné požadavky je pro milovníky logických hlavolamů velká zábava. Navíc díky náhodně namíchaným úkolům má hra skvělou znovuhratelnost.
Spolu se to lépe táhne?
Ačkoliv pravidla umožňují hru v až čtyřech hráčích, v srdci je Velkopark hrou pro jednoho. Přece jen v kooperativním režimu je vás na to vymýšlení jen víc. Nedá se však říct, že by herní zážitek spoluhráči nějak obohatili. Mezi sebou si předáváte vždy dvě karty, třetí si další hráč vezme z vrchu dobíracího balíčku. Pak jednu zahraje a zbylé dvě pošle dál. Jak se to liší od sólo hry? Vlastně nijak. Což neznamená, že si to neužijete. Jen se ten mozkovar rozdělí mezi víc hlav.
Tedy až na jedno pravidlo, které jsem se osobně rozhodla ignorovat. Se spoluhráči můžete volně diskutovat o tom, co za karty máte, jen jim je nesmíte ukázat. Je mi jasné, že toto pravidlo bylo přidáno kvůli jakémusi omezení alfahráčů. Je však úplně zbytečné. Obzvlášť ve chvíli, kdy karty v dobíracím balíčku jsou veřejné, a ještě si mezi sebou předáváte dvě karty. Vždy tak již před vašima očima všechny karty, které má spoluhráč, byly.
Pohroma jménem Nessie
Jedno z rozšíření, které v české verzi najdete, je Lochneska. Jde o jednu kartu, která se zamíchá do dobíracího balíčku. Musí se pak umístit hned při svém odhalení a není možné ji ničím překrývat. Vaším úkolem bude Nessie připravit příjemné prostředí k životu. Takové jezero potřebuje hodně vody, a musíte tak každý okraj karty spojit s řekou, jinak ztratíte body.
Druhým rozšířením je karta se zajímavostmi v parku. Ta hru začíná uprostřed herní oblasti, částečně překrytá první kartou. V tomto rozšíření je vaším úkolem obklopit zajímavost stejným typem terénu. Což vám vzhledem k tomu, že stejně chcete budovat velké skupiny, vlastně vůbec nevadí.
Každé z rozšíření tak přidává malou změnu, další věc, na kterou se budete chtít soustředit. Nejde o nic, co by zásadně změnilo hru. Jde ale o příjemný bonus, který ještě dále zvyšuje již tak vysokou variabilitu. Zároveň si však nejde nepovzdechnout, že v ostatních titulech Velkosérie se stejnou cenovkou najdete rozšíření víc.
Co když už mám doma Velkoměsto nebo Velkostatek?
… potřebuji i Velkopark? Velkopark vás nutí se více soustředit na silnice. Respektive na to, abyste jich měli co nejméně. Jsou totiž hodnoceny přísněji než ve Velkoměstě nebo Velkostatku. Přece jen to dává tematický smysl, panenskou přírodu si dálnicemi opravdu kazit nechcete.
Navíc jsou ve Velkoparku i řeky. Ty nejdou napojit na silnice a jde tak o další věc, o které při svém budování musíte uvažovat. Řada úkolů tyto řeky navíc používá. Obecně jsou zde úkoly lehce jiné než v ostatních titulech. Silnice jsou zlo, Yetti má rád zalesněné pohoří a pečlivě rozmisťovat budete muset i tábořiště, které se na každé kartě nachází. I s méně rozšířeními jde tak o titul, který se vám ve sbírce rozhodně neztratí. Navíc přináší i hezké pastelové barvy. Jen, stejně jako zbytek titulů, vypadá v dnešní době spíše jako prototyp hry, která se teprve chystá
Velkopark je mikrohrou zvíci osmnácti (s rozšířeními dvaceti) karet, kterou si užijí všichni milovníci prostorových hlavolamů. S velkou znovuhratelností a krátkou herní dobou jde o moc příjemný titul. Splnit všechny bodovací podmínky, u toho zvládnout vytvořit co největší skupiny stejných barev a nezahltit krásnou krajinu příliš mnoha silnicemi opravdu není jednoduché. Škoda jen, že ač se stejnou cenovkou, nabízí o trochu méně obsahu než ostatní tituly Velkosérie.
