Na Stezce nikdy nevíte, co za nebezpečí na vás číhá za dalším rohem. Avšak teď se zdá, že legendární Bílý vlk, známý také jako Geralt z Rivie, konečně našel klid. Když přišel čas pověsit řemeslo na hřebík, nestvůry možná unikly a meče rezaví, ale stíny se prodlužují i mezi vinnou révou. Co asi tak chrabrý zabiják příšer a postrach ženských klínů zmůže, když mu sousedé připomínají, že jeho víno zatím není úplně ono? Je vůbec možné, aby někdo jako Geralt skutečně pěstoval víno a žil beze zbraně v ruce? To se ukáže v novém komiksovém přírůstku jménem Zaklínač: Corvo Bianco.
Autor:
Kresba:
Barvy:
Autor obálky:
Vydavatel:
Svět:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Formát:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Bartosz Sztybor
Corrado Mastantuono
Matteo Vattani
Corrado Mastantuono
Crew
Zaklínač
Kristina Komárková
136
barevný
brožovaná s chlopněmi
168 × 258 mm
duben 2025
978-80-767976-5-9
9788076797659
první
Zdroj: Crew
Lhář musí žít ve své lži, dokud nepřizná pravdu, nebo nevydechne naposled
Zarytí fandové už si jistě spojili dvě a dvě dohromady, aby si vzpomněli na datadisk O víně a krvi ze hry Zaklínač 3: Divoký hon, v němž Geralt za své chrabré činy získal vinici Corvo Bianco darem od kněžny Anny Henrietty. Toto navázání na pomyslný videoherní konec Geraltovy ságy se mi více než líbí. Poskytuje totiž poutavý vhled na život oblíbeného zaklínače, který zdánlivě uzavřel jeden životní kruh, čímž ovšem vznikl prostor pro nový. Zatímco Geralt šlape hrozny, navštíví ho krásná a stejně tak sarkastická čarodějka Yennefer z Vengerbergu, aby ochutnala jeho první víno, které upřímně chutná spíše jako výluh z plesnivých kořenů, co někdo zapomněl deset let v zatuchlém sklepě. Se vší noblesou jí vlastní mu to také dává najevo. Jenže zatímco Geralt zoufale přemýšlí, jak svůj čerstvě získaný koníček povýšit na novou úroveň, objevuje se mnohem větší problém.
Spor o vlastnictví pozemku, jenž překračuje i kompetence samotné kněžny, se mění v právní past, která může Geraltovi Corvo Bianco vzít. A tak, ač nerad, znovu přijímá zakázku, která voní po kletbě, krvi a starém dobrém zaklínačském řemeslu. Jak už to tak bývá, všechno se velmi rychle zkomplikuje. Mrtvoly se začnou vršit, iluze o klidném životě se rozpadá a s každým krokem je jasnější, že ani vinice v nejkouzelnějším koutě světa nezaručí klid.
Trochu unavené déjà vu
Zaklínačské komiksy mám ráda, protože nabízejí návrat do světa, který mě nikdy úplně nepustil. Musím však přiznat, že mě začíná unavovat, jak Bartosz Sztybor opakovaně recykluje podobný vývoj zápletek. Geralt se chce vyhnout konfliktu, ale okolnosti ho donutí opět vzít meč do ruky. Poté přijme zakázku, během níž odhalí, že věci nejsou takové, jaké se zdají být, následuje morální zlom a končíme masakrem. Alespoň že tentokrát je to trochu jiné především díky tomu, že si mnoho hráčů po dohrání datadisku kladlo otázku: Co se s Geraltem stalo potom?
Plusové body si u mě Zaklínač: Corvo Bianco získává za detail Magistrových brýlí, který mě myšlenkami rázem vrátil o pár let zpátky, kdy jsem s nimi coby neohrožený zaklínač běhala po sluncem zalitém Toussaintu a naháněla upíry. Trefný typ nostalgického odkazu, který zafunguje. Škoda, že jich není víc.
Zdroj: Crew
Že mě nezaujal děj, je otázkou osobního vkusu, ale ty nelogické (nejen) charakterové rysy, to už se jen tak odpustit nedá. Geralt je v několika scénách vyobrazen jako vyšinutý blázen. Především v úvodní pasáži, v níž polonahý likviduje monstra s výrazem, který připomíná spíše šílence než stoického a vnitřně rozervaného hrdinu. Jeho pověstná schopnost zachovat chladnou hlavu, analyzovat situaci a jednat s rozmyslem je nahrazena karikaturou vysmátého maniaka. Možná za to může jen přehnaně expresivní styl kresby, ale výsledek k postavě prostě nesedí. A co teprve, když bez zbroje a bez příprav vyráží na lov? To není jen nepřesnost, to je ignorace všeho, co víme o jeho metodickém přístupu ke každé bitvě. Podobně nepochopitelně působí také moment, kdy je Yennefer unesena a její věznitelé ji z nějakého bizarního důvodu převléknou do korzetu (předtím ji sotva zakrývala rozhalená košile). Jistě, smyslné ženské křivky mají v Zaklínači své místo, ale tohle už působí čistě jako samoúčelná fanservisová vsuvka.
Mezi expresí a groteskou
Výtvarné zpracování je buď extrémně expresivní (obličeje postav často přecházejí do groteskních grimas), nebo naopak minimalistické až na hranici čitelnosti, kde jsou oči a ústa naznačeny třemi čárkami. Vzniká tak zvláštní vizuální chaos, který spíše ruší, než by budoval onu temnou atmosféru, jakou by si Zaklínač: Corvo Bianco zasloužil. Podoba monster je ovšem nápaditá a skutečně hrozivá. Jenže kdykoli přijde řada na lidi, kresba se propadá do extrémů. Proporce obličejů nefungují, výrazy působí přehnaně a místo napětí se dostavuje nechtěný humor. Chápu, že jde o stylizaci, ale mě to zkrátka neoslovuje. Pardon.
Zaklínač: Corvo Bianco na jedné straně potěší návratem do momentů, na které si hráči pamatují z posledních hodin Zaklínače 3, ale na straně druhé nabízí trochu unavené schéma a scénář, který sází na jistotu zajetých kolejí, než aby riskoval a překvapil. Kresba je silná ve ztvárnění monster, ale pokulhává v lidech. Dialogy působí jako funkční nutnost, ne jako nositel emocí. Devátý přírůstek zaklínačské komiksové řady neurazí, ale pokud čekáte hlubší děj nebo něco skutečně nového, pravděpodobně budete mít pocit, že tohle už jste někde četli.
PS: Kam se podělo číslování na hřbetu?
Zaklínač: Corvo Bianco je nostalgickým návratem do Toussaintu, který osloví především fanoušky herní trilogie. Nabízí pár známých postav, lehce melancholický tón a příjemné navázání na „co bylo potom“. Přesto se příběh utápí v opakovaném schématu, nelogických tazích a výtvarném stylu, který často přechází v nechtěnou parodii. Atmosféra zaklínačského světa je stále přítomná, ale sílu původního příběhu se zde zachytit nepodařilo. Komiks je spíše doplňkem pro sběratele, nikoliv nutností pro čtenáře.
Cyberpunk 2077: Tvůj hlas – recenze
