Byl krásný zimní den, a do rukou se mi dostal Zimní císař od Katherine Addison díky nakladatelství Fobos, očekával jsem komplexní a dospělou politickou fantastiku plnou temných dvorských intrik, o níž informuje anotace knihy. Dokonce i doporučení od George R. R. Martina (ano, toho, co nikdy nic nedopíše) mi vneslo velká očekávání do čtení. Titul se navíc na první pohled tváří jako ambiciózní epos zasazený do fascinujícího světa, kde oblohu křižují majestátní vzducholodě a společnost je utvářena prastarou historií. A tak jsem se pustil do čtení, aby přišla topová recenze na dílo, jež dostalo tolik ocenění, že i Tolkien by mohl zazávidět. Jak to dopadlo?
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Distributor:
Svět:
Původní název:
Překlad:
Počet stran:
Váha:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Katherine Addison
František Hříbal
Fobos
Knihy Dobrovský
Zimní Císař
The Goblin Emperor
Petr Kotlrle
480
584 g
černobílý
pevná
únor 2026
978-80-277-6078-7
9788027760787
první
Zdroj: Fobos
Budujeme nový svět
Nebudu chodit kolem horké kaše a trošku vás rozhodím hned na začátku. Brzy po úvodních kapitolách knihy jsem s rostoucím zklamáním zjistil, že veškerý atraktivní nátěr je pouze povrchní kulisou. Namísto propracovaného dramatu, plného těžkých rozhodnutí, jsem obdržel spíše nabubřelou etudu o elfech, která svou naprostou naivitou připomíná spíše pohádku pro malé děti než seriózní literaturu určenou pro náročného čtenáře.
Jedním z mých největších zklamání je samotné budování světa. Autorka sice předkládá zajímavý výchozí koncept elfího impéria a okrajově do něj zasazuje gobliny, ale reálný rozdíl mezi těmito dvěma rasami se absurdně omezuje pouze na odlišnou barvu pleti a očí. Chybí zde jakákoliv hlubší kulturní, biologická či sociologická distinkce, která by jejich koexistenci nebo konfliktům dodala uvěřitelný rozměr. Podobně nevyužitý a prázdný zůstává i zbytek fikčního univerza. Zmíněné vzducholodě slouží výhradně jako líný nástroj pro úvodní posun děje a následně o nich, stejně jako o celém fascinujícím novém světě, nezjistíme vlastně skoro vůbec nic.
Největším kamenem úrazu celého románu je poté samotný hlavní hrdina. Císař Maia není žádným politickým stratégem ani zajímavou osobností s hlubokými vnitřními démony. Je to v podstatě jen nevyzrálý, ublížený chlapec. Jeho osobní smysl pro spravedlnost je natolik prostoduchý, že připomíná spíše instinkty dobře cvičeného pudla nežli racionální uvažování muže, který má v rukou osudy milionů poddaných. Kniha se nám snaží namluvit, že mu k bezproblémovému překonání všech myslitelných překážek a palácových spiknutí stačí pouze síla přátelství a slušné vychování, což zcela popírá jakoukoliv realističnost mocenských struktur.
Zdroj: Fobos
Zimní císař skutečně není Fridrich Falcký, i ten vládl lépe
Tato neuvěřitelná naivita by snad byla alespoň částečně omluvitelná, kdyby Maia vykazoval jakýkoliv osobní růst nebo skutečné vladařské nadání. Pravdou ale je, že bez svého osobního tajemníka, budoucího kancléře, ochranky, potenciální manželky či znalce duší by byl na dvoře naprostou nulou. Jsou to výhradně tyto vedlejší postavy, které reálně odvádějí veškerou těžkou práci, organizují chod státu a neustále žehlí Maiovy fatální přešlapy. Protagonista se jimi nechává pouze pasivně vláčet a jeho jediným přínosem do diskuze je obvykle projev další dojímavé úzkosti. Zůstává záhadou, proč mu dvůr tuto naprostou neschopnost vlastně toleruje.
Tím se plynule dostávám k tomu vůbec nejhoršímu aspektu celého díla. Maia po celou dobu trvání knihy vlastně vůbec nevládne. Ani jedinou vteřinu svého formálního pobytu na trůnu nedrží pevně otěže moci ve svých rukou. Politická fantasy, ve které se panovník pouze nechává unášet tokem vnějších událostí, popíjí čaj a doufá, že všechno kolem něj dobře dopadne, je zkrátka oxymóron. Chybí zde jakákoliv aktivní politika, strategické plánování nebo nutnost dělat obtížná, morálně šedá rozhodnutí, jež k vládnutí neodmyslitelně patří. Kór když kolem vás se dějí takové intriky, že by je cítil i Robb Stark.
Pokud už se na scéně objeví nějaký náznak konfliktu, je vyřešen s až urážející banálností. Záporáci, pakliže se této bandě nekompetentních figurantů dá vůbec takto říkat, jsou vykresleni jako naprostí idioti bez špetky skutečné a hmatatelné hrozby. A co je na tom celém příběhovém oblouku zdaleka nejsmutnější, celou ústřední zápletku nakonec zázračně vyřeší dopisem postava, která se dvě třetiny knihy nachází zcela mimo hlavní dějovou linku. Čtenář je tak ochuzen i o to nejmenší zadostiučinění z rozuzlení, protože řešení problému zkrátka spadne z čistého nebe.
Zdroj: Fobos
A pak je tu ta třetí osoba…
Formální a jazyková stránka díla tento literární zmar bohužel pouze podtrhuje. Na samém začátku se nás kniha snaží ohromit komplikovaným vysvětlováním lokálního jazyka a složitého systému oslovování. Zvolená vyprávěcí perspektiva, kde o sobě postavy hovoří ve třetí osobě, z tohoto lingvistického úvodu ovšem dělá naprosté selhání a představuje jen zbytečnou překážku. Musím říct, že jsem si pečlivě udělal poznámky, nicméně jsem byl okamžitě zahlcen změtí kvalitně znějících jmen a náznaků prastaré historie, které však nikde nejsou uspokojivě odhaleny ani vysvětleny, takže veškerý potenciál vyjde zcela naprázdno.
Jsem krutý? Ano. Tohle dílo bylo nominováno na Nebulu, získalo cenu Locus. Je uváděno jako jedno z nejlepších moderních fantasy. Reálně je ale vedle děl od Johna Gwynna nebo Anthonyho Ryana prostě poloviční. Nejde o akci, ale o určitou smyslnost, kterou jsem očekával. Obrovskou devízou je asi překlad Petra Kotrleho, který otravné oslovování ve třetí osobě zvládl přeložit naprosto perfektně, ale mně to nestačilo ani zdaleka.
Mám tak důvod něco vůbec chválit? Ano. Ty vedlejší postavy jsou naprosto fantastické. Nejde o to, že Maiu těžce zastiňují, ale o jejich naprosto dokonalou přidanou hodnotu, kde jasně ukazují, že když ti správní lidé radí někomu, kdo vlastně nic neví, může to přinést zlatou úrodu. Představte si to (když už to doporučil ten George Martin), jako když Tywin Lannister radí Tommenovi Baratheonovi na trůně déle než pět minut. Doslova děj vykrývají a táhnou, a tak zachraňují Maiovi zadek. I tak bych tam potřeboval tu Margaery Tyrell, aby císaře tahala alespoň za ocas…. Vyložte si to, jak chcete.
Zimní císař představuje obrovskou a velmi bolestivou promarněnou šanci. Jediné, co na knize mohu s čistým svědomím ocenit, jsou drobné záblesky prvotních nápadů, tedy hezký nový svět, o kterém se bohužel nic nedozvíme, povrchní obrys elfí společnosti, vedlejší postavy a nevyužité vzducholodě. Jako dospělá politická fantastika dílo naprosto selhává a mnohem více svou strukturou spadá do kategorie prostoduchých příběhů pro malé děti, které potřebují stejně nevyspělého outsidera, aby se měli na koho napojit. Pokud hledáte rafinované dvorské intriky a silné, schopné politiky, doporučuji se tomuto trůnu vyhnout velkým obloukem.
