Pozvání do rozhovoru tentokrát přijal Martin Koláček, český spisovatel věnující se tvorbě sci-fi a humoristické literatury, vystudovaný antropolog, tvůrce mobilních her a vydavatel e-knih. Kromě toho je také autor deskové hry Pravěk: Od trilobita k člověku, kvůli níž jej dnes vyzpovídáme.
Zdroj: Martin Koláček
Dobrý den, Martine, a děkujeme, že jste přijal pozvání do rozhovoru. Jste autorem knih i deskovek a vystudovaným antropologem. V Pravěku: Od trilobita k člověku se vaše odborné znalosti krásně uplatnily, využijete je i během své spisovatelské tvorby?
Dobrý den, díky za pozvání. Je mi ctí se nechat zpovídat.
Hned na začátek musím uvést na pravou míru toho vystudovaného antropologa. Aby mě pak někdo nepopotahoval jak ty politiky a političky, co si píšou tituly, který nemaj. Vystudoval jsem bakaláře na Fakultě humanitních studií. Mým oborem byla historická antropologie, což je směr, který řeší dějiny lidí a malých komunit. Nejsou tam žádné vykopávky ani kosti, jak by se z názvu mohlo zdát. Na dějiny pravěku jsem sice měl přednášky taky, ale bylo to okrajové téma a týkalo se pravěku v pravém slova smyslu – prehistorie lidského druhu. Paleontologie, tedy studie všeho předtím, tam nebyla, to je zcela samostatný obor.
Antropologii (kulturní, sociální a historickou) jsem dělal jako navazujícího magistra. Tohle studium jsem ale nedokončil. Je to trochu jako ten vtip s blázny, co lezou přes tisíc zdí a u devítisté devadesáté deváté si řeknou: „Už nemůžu, pojďme se vrátit.“ Rodičům tehdy došly peníze, takže jsem v situaci, kdy mi chyběly už jen státnice a diplomka, studium přerušil a šel vydělávat peníze. Moje první práce byl designer her pro mobilní telefony, což byla podstatně větší zábava než antropologie. Když jsem pak to studium chtěl dokončit, zjistil jsem, že už jsem za rok tvorby her spokojeně zapomněl, u kterého indiánského kmene dělal který slavný antropolog svůj výzkum, a učit se to celé znovu se mi nechtělo. Takže antropolog jsem sice studovaný, ale nevystudovaný. V Pravěku se proto zas tak moc moje odborné znalosti neuplatnily. V dalších dílech série Dějepisných deskovek by to mělo být výrazně lepší.
V knihách jsem samozřejmě uplatnil znalostí ze studia hodně. Například kniha „Slavíček z Letné a ptačí lidé z Jupiteru“ je sci-fi napsané tak, jako by ho psal středověký učenec, protože dějiny kosmologie byly vždycky moje vášeň.
Jaká byla vlastně vaše cesta k deskovým hrám? Nemám teď na mysli coby autora, ale hráče. Hrál jste deskovky už jako dítě, nebo jste je objevil až v dospělosti? Jaká byla první moderní hra, která vás okouzlila a která vás k tomuto hobby přivedla?
Já jsem měl tu smůlu, že jsem vyrůstal jako jedináček, a ještě větší, že jsme byli dost chudí. Takže žádný Warhammery s milionem krásných figurek mi nehrozily. Když už jsem nějakou deskovku měl, spíš se jednalo o něco jako „Maršál a špión“, kde jste si všechno museli vystříhat. A pak jsem ji stejně neměl s kým hrát.
Máma se mnou hrála hodně karty a táta šachy, ale na deskovky jsem nikoho neměl. Naučil jsem se tedy hrát sám proti sobě prakticky cokoliv. I toho Maršála a špióna, což je obdoba logické hry „Reveal your rank“, jsem byl schopen hrát za obě strany. To je obzvláště obtížné, vzhledem k tomu, že si hrající vzájemně nemají vidět figurky. Takže zahrajete tah, otočíte desku, pokusíte se zapomenout na to, co jste viděli před pár sekundami, a přemýšlíte, co všechno by mohl soupeř myslet tím tahem, který učinil. Prostě schíza.
První „moderní“ deskovka, která mě vyloženě chytla natolik, že jsem na ni myslel ještě týden po dohrání, bylo Twilight Imperium. Od té doby jsem asi už viděl i lepší vesmírný scifárny, ale prostě epický bitvy obřích flotil na Mecatol Rexu mi navždy zůstanou v paměti.
Který titul je vaším nejoblíbenějším?
Mám hodně rád Vesmírné truckery a Civku od Vládi Chvátila. Fyzicky jsem je hrál jenom u kamaráda, doma je nemám, protože tam si je se mnou nikdo nezahraje, ale mám elektronickou verzi na Steamu a na tabletu, kde už budu mít klidně k tisícovce hodin.
A kterou deskovku jste za svůj život zahrál nejvíckrát?
Asi to bude Talisman. To je jedna z mála her, kterou jsem v dětství vlastnil já sám a mohl jsem ji bez problému hrát neustále sám se sebou, protože je to hlavně o náhodě. A pak ji nutit každému, kdo přišel na návštěvu.
Když se podařilo dát dohromady kamarády, hrával se hlavně Dračák, Battletech a obdoby Magiků (opět jsem na ně neměl peníze, takže mi vždycky někdo musel půjčit svůj pack).
Pokud byste si měl při apokalypse s sebou kromě věcí nezbytných pro přežití vzít pár her, které by to byly?
Jednoznačně kuličky, protože se dají hrát v bunkru i potmě.
Kdy vás napadlo vytvořit první ryze vlastní deskovku?
To jsem dělal už jako dítě. Jako první si pamatuji předělávku „Z pohádky do pohádky“ na téma Pána prstenů. Principy byly úplně stejné – házelo se kostkou a po cestě byly různé překážky, co vás házely zpět, nebo naopak dopředu. Akorát místo čarodějnice, co vás zavřela do klece, to byli morijští skřeti. Taky jsem předělal Dostihy a sázky na téma vesmírných lodí. Moje snaha o deskovku inspirovanou PC hrou Warlords zcela selhala, protože třicet měst, která mohou produkovat rozličné jednotky, to je přece jen na deskovou hru trochu moc. Bohužel jsem to zjistil až ve chvíli, kdy jsem všechna ta města a ty jednotky vystříhal.
Deskovky jsem dělal ale i jako dospělý. Pravěk není moje prvotina, jen je první, která prošla celým tím produkčním procesem až ke krabicím v obchodech. Ostatní byly na stránkách ke stažení nebo jen v malém nákladu pro radost.
Jak dlouho trval celý proces tvorby Pravěku: Od trilobita k člověku, od prvotního nápadu přes testování až po chvíli, kdy jste hotovou krabici držel v rukou?
Původní nápad se zrodil už asi před patnácti lety a pravěk tam byl jenom okrajovou záležitostí. Měl jsem představu, že udělám doplněk učebnic dějepisu, což by byl soubor dvaceti her v jedné knize, které by si lidé vystřihovali. Každá měla odpovídat jednomu tématu učiva. Říkal jsem si, že by se to dalo používat vyloženě k výuce. Prostě k učebnici by si všichni pořídili i tenhle dodatek a na začátku tématu by řekla učitelka: „Příště začínáme reformaci, tak si vystříhejte Heretiky.“ Při té příští hodině by místo výkladu všichni hráli hru „Heretici“, která obsahuje významné postavy reformace. Protože když vyhrajete hru díky Martinu Lutherovi, budete k němu mít vztah a během výkladu už to pro vás nebude jenom neznámé, nudné jméno.
Poslal jsem tehdy návrh tohoto projektu na základní a střední školy. Reakce byly od „to je naprosto úžasné, to chceme“ až po „to je totální blbost, dneska chtějí děti akorát počítačové hry“.
Časem jsem opustil tu devadesátkovou vizi vystřihovánek. Lidi jsou zvyklí si připlatit za to, že dostanou krásnou krabici a 3D figurky. Doby, kdy jsem si jako malej kluk vystřihoval stovky maličkatých žetonů Bitvy na pláních Pelenoru, jsou dávno pryč. Takže jsem zvolil tu těžší cestu. Když vše půjde podle plánu, ve výsledku bude dvacet luxusních deskovek s historickou tematikou. Úplně první ze série byli ti zmínění Heretici, ale ti vyšli jen jako asi 50 kusů. A je to karetka, takže produkčně mnohem jednodušší.
Když jsem pak přemýšlel, co dál, řekl jsem si, že začnu u Pravěku, aby to mělo nějakou fazónu. Postupně jsem udělal osm verzí, vždy s kompletně novou grafikou a pravidly. Vždycky jsem si to zahrál, zjistil, že to nefunguje, a vrátil se k rýsovacímu prknu. Tenhle proces trval asi tři roky, protože první velká hra do distribuce musela být skvělá.
Jak probíhalo testování? Ukazoval jste hru jen přátelům a rodině, nebo jste s ní obrážel nějaká autorská prototypová hraní?
Obecně mám problém, že jsem dost introvertní. Obrážení deskoherních akcí tak pro mě není. Testování probíhalo primárně tak, že jsem hru hrál tisíckrát sám se sebou, jak jsem zvyklý z dětství, až pak proběhly nějaké testy prototypu s přáteli a rodinou.
Zdroj: Martin Koláček
Předpokládám, že při vytváření Pravěku: Od trilobita k člověku bylo prvotním impulzem pro tvorbu hry zpracování milovaného tématu. Proč jste se rozhodl využít právě mechanismy, které jsou nyní ve finální hře? A uvažoval jste někdy i nad jiným přístupem?
Na tohle jsem vlastně už odpověděl. Prvotním impulzem byla milovaná historie. Pravěk jsem zvolil jako začátek. Čímž nechci říct, že bych nemiloval dinosaury. Kdo tohle tvrdí, hraje si s těma plastovejma figurkama tajně dodnes.
Etalonem autorů vědecko-historických deskových her je jednoznačně Phil Eklund. Jeho hry jsou výrazně komplexnější než ta vaše, ale také pro mnoho hráčů příliš závislé na náhodě. Hrajete je sám rád,nebo jste zatím neměl tu čest?
Na jeho hry jsem koukal, ale zatím jsem je nehrál. Každopádně co jsem si o nich četl, vypadají skvěle a rozhodně se na ně chystám. Velká náhoda mi nevadí, moje hry jsou za ni ostatně kritizovány také.
Pravěk: Od trilobita k člověku je první hrou z plánované série Dějepisné deskovky. Máte už rozmyšlené, jaké téma zpracujete příště? Kdy bychom mohli další díl očekávat?
Další díl je na téma italských válek, což bylo období, kdy se téměř všechny evropské země zapojily do devastujícího konfliktu v severní Itálii a totálně ji zplundrovaly. Zároveň ale v té době vrcholí renesance, cílem hry proto není expanze, ale prestiž, kterou získáte pomocí dotování umění, sňatkovou politikou, církevní diplomacií a dalšími možnými způsoby.
Hra je ve fázi prvního barevného prototypu. První dvě hry s živými lidmi ukázaly nějaké nedostatky, takže budu muset dělat změny. Hlavně je problém, že je to až moc ameritrash, tedy super téma a roleplaying, zábavné megaepické bitvy, ale je tam až příliš mnoho náhody.
Teď mě čekají úpravy, tak deset her sám se sebou, abych zajistil balanc, který mi ty změny přinesly, pak zase s živými lidmi... když to dopadne dobře, nechám si v tiskárně zpracovat prototyp se vším všudy (3D budovy a tak) a začnu crowdfundingovou kampaň. To by mohlo být někdy v listopadu.
Hotovou hru bych tedy realisticky viděl do konce roku. Pokud teda vyjde ten crowdfunding. U Pravěku jsem to měl nastavené tak, aby se mi vrátily náklady, když se většina výtisků prodá. To se samozřejmě ještě nestalo, zatím jsem v mínusu. U Italských válek si to nebudu moci dovolit, je to mnohem větší hra. Limit pro úspěšnou kampaň tam bude muset být o dost vyšší.
Hru jste vydal sám po úspěšné kampani na crowdfundingové platformě Donio. Jaký to byl pocit, vidět a držet hotový produkt? Byl jste dojatý, nebo už jste na to ze své spisovatelské kariéry zvyklý?
Jasně, že jsem se cítil šťastně, to se neochodí.
Proč jste se rozhodl zrovna cestou crowdfundingu a nevydal hru pod některým z větších vydavatelství, která se u nás věnují autorské tvorbě? Jak obtížné bylo dostat hru do distribuce v knihkupectvích?
Vlastně jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych oslovil vydavatele. Mám vlastní nakladatelství, sice primárně e-knih, ale s tím jde i zázemí (logistika a tak), která se dá pro hry použít. Měl jsem štěstí, že v Kosmasu se hra líbila, takže ji vzali do distribuce, ačkoliv se jim to moc nevyplatí kvůli DPH.
Další obchody jsem si domluvil po vlastní ose. Trochu problém byl, že když jde něco do distribuce Kosmasu, automaticky se to objeví i na takových těch predátorských webech, co prodávají knihy s nesmyslnými slevami. Mají provizi jenom pár procent a jedou na množství. Bohužel to pak znamená, že zatímco normální obchod má hru za 700-799 korun, oni jdou třeba až k šesti stovkám. To pak bere deskoherním speciálkám chuť brát hru do prodeje.
Jste potěšen úspěchem, který Pravěk sklidil?
S výrazem „úspěch“ bych byl zatím velmi opatrný. Hra sklidila převážně pozitivní reakce, ale prodaných je, i když započítám crowdfundingovou kampaň a předprodeje, do stovky kusů. Vydáno bylo tři sta, takže ještě dvě stě leží ve skladech a já jsem pořád padesát tisíc v mínusu.
Počítám, že se zájem zase obnoví s další vydanou deskovkou z řady, podobně jako u knih. Každopádně úspěch bude, až vyjde Itálie 1494-1559, Peklo pro generály, Monumenty, Inkviziční proces a další deskovky, co mám v hlavě, a finančně budu aspoň na nule.
Pravěk: Od trilobita k člověku zpracovává téma, které je mému srdci velmi blízké. Jelikož nás, dospěláků, se na to nikdo neptá, já se vás zeptám – který dinosaurus je váš nejoblíbenější? A jak moc vás překvapilo, že (alespoň někteří) dinosauři měli peří?
Moji oblíbenci jsou Ichtík a Plesík, což ve skutečnosti nejsou dinosauři, ale jenom prostě vodní sauři. A Pterouš – to taky není dinosaurus. Kdybych měl vybrat ortodoxního dinosaura, tak to bude některý stegosaurid. Když hraju na počítači Jurský park, právě stegosauridi mi vždycky udělají největší radost.
A ano, překvapilo. Byl jsem odchován Jurským parkem, ostatně to byl první film, na který jsme šli se školou a nebylo to „Pane, pojďte si hrát“. Ale vlastně se mi líbí ta představa, jak se vrátím v čase a místo očekávaný vyhublý ještěrky kolem mě proběhne desetimetrový kuře.
Pokud by v našem světě došlo k naklonování dinosaurů a výstavbě Jurského parku, navštívil byste jej, nebo byste se příliš obával, že to dopadne jako ve filmu?
No jasně, že bych se tam šel podívat! Sice jsem poněkud nesvůj z toho, že jsou zvířata celý život zavřená v kleci, ale to neznamená, že bych se nešel jednou za čas podívat do ZOO na své milované lamy.
Můžete nám svěřit svůj nejoblíbenější málo známý fakt o nějakém pravěkém stvoření? Nemusí nutně jít o dinosaura.
Loděnky. Vyvinuly se před půl miliardou let a dodnes existují. V ordoviku dosahovaly až 10 metrů a oceány se jimi jen hemžily. Dnes zbývá na světě posledních šest druhů a jedinci mají obvykle do 20 centimetrů. Každopádně i při této velikosti si drží svůj dávný standard devadesáti chapadel.
