Už vám někdy učaroval pohled na vílí kruhy? Ne, nemyslím teď deskovou hru Vílí kruh. Ta je sice kouzelná také, ale ne tolik jako její jmenovci. Ty skutečné vílí kruhy jsou shluky hub rostoucí v dokonalém kruhu. Není se co divit, že na nich lidem odpradávna přišlo cosi nadpřirozeného, a tak jejich vznik přisuzovali skotačícím vílám a trpaslíkům, kteří houby vytvářejí. Touto oblíbenou trpasličí kratochvílí se nechali inspirovat také tvůrci deskové hry Trpasličí údolí.
V údolí gnómů
Trpasličí údolí vyšlo pod původním názvem Gnome Hollow v roce 2024. Hru vytvořil Ammon Anderson, jehož bibliografie sice prozatím není příliš bohatá, Twinkle Twinkle i Trpasličí údolí jsou ale tituly, které mě příjemně potěšily. Hru také společně s Patrickem Spaziantem ilustroval a vydal ji pod křídly svého malého studia Levity Games. Brzy se jí ale chopily The Op Games a postaraly se o marketing i celosvětovou distribuci. Hra je určena pro 2–4 hráče od 12 let, kteří budou na jednu partii potřebovat 45–60 minut. O českou lokalizaci se postaralo vydavatelství asmodee.
Inspirace klasikou
Trpasličí údolí je hra, která rozhodně nezapře inspiraci jednou z nejprodávanějších moderních her, legendárním Carcassonne. Stejně jako v něm, i v Trpasličím údolí budete pokládáním dílků (tile placement) postupně společně vytvářet krajinu, na niž budete strategicky umisťovat svoje pracovníky a sbírat za to body. Nejde ale jen o nějaký klon nebo reskin slavné značky (a že jich stále vychází!). Trpasličí údolí se totiž nezastavuje jen u pokládání dílků, ale přidává i závod o ty nejvýhodnější prodeje na společném trhu a bonusy za poskládané útvary. A taky má hexagonální dílky namísto čtvercových, ale to je ten nejmenší rozdíl.
Zároveň také Trpasličí údolí nespoléhá, na rozdíl od původního Carcassonne, na to, že byste dílek, který umisťujete, získali na začátku svého tahu (a pouze jeden) a museli se rychle rozhodnout, jak jej co nejlépe zužitkovat. Zde si v každém tahu vybíráte dva dílky z nabídky osmi, a co si nevezmete vy, zůstane tam soupeřům. Tím autor umně snižuje množství náhody, ačkoliv i tak se samozřejmě stane, že vám do nabídky přistane zrovna ten dílek, který jste potřebovali, a vašim soupeřům samé nepoužitelné. Ta šance je ale nižší, což na hře velmi oceňuji.
Cestičku k cestičce
Úvod recenze vám napověděl, že v Trpasličím údolí nebudete stavět kostely a města, ale houbové kruhy. Nebo spíše občas pěkně klikaté houbové cestičky, které kruh připomínají pouze tím, že začínají a končí na stejném místě. Kromě květinové cestičky (nebo až tří cestiček) se na dílcích nacházejí také samotné houby.
V každém tahu položíte dva dílky (případně nějaké ze své zásoby) a poté pohnete jedním ze svých dvou trpaslíků. Nejčastěji s nimi budete zabírat rozestavěné cestičky, a jakmile je dokončíte, posbíráte všechny houby, které se na nich nacházely. Poté je s trpaslíkem můžete jít prodat na trh a získat tak za ně vítězné body. Nemusíte si tedy „své“ kruhy nijak hlídat a hnít na nich až do konce partie. Jakmile je využijete k vyprodukování hub, už se s nimi nic dělat vlastně nedá. Díky tomu vám dva trpaslíci bohatě stačí a nikdy nemáte pocit, že by jich bylo málo.
Žádný takový!
Kromě tržiště a většího výběru dílků se Trpasličí údolí od Carcassonne liší ještě jedním velmi důležitým detailem – není zákeřné. Je pravda, že už jsem Carcassonne pár let nehrála, ale dosud si velmi dobře pamatuji to neštěstí, když se mi někdo nacpe do mého pečlivě rozestavěného a téměř dokonalého hradu a sebere mi ho.
V Trpasličím údolí nic takového nehrozí. Pravidla vysloveně zakazují, abyste mohli propojit cesty obsazené dvěma trpaslíky. A pokud chcete někomu jeho houbový kruh rozšířit, musí vám k tomu dát svolení. Neznamená to, že by ve hře zcela chyběla interakce a vy jste si stavěli jen svoje. Stále můžete svůj dílek postavit blízko neopatrnému soupeři tak, aby nemohl svůj super kruh dokončit, pokud mu nedáte svolení s přiložením kritického dílku. A stále si také budete chtít hlídat, jaké dílky soupeři necháváte v nabídce, a nejednou se přistihnete při tom, že namísto dílku pro sebe použijete takový, který tam soupeři prostě nemůžete nechat.
Ó, ten je ale velkej!
Cestičky, které na dílcích najdete, budou několika typů. Buď spojují vedlejší hrany šestiúhelníku, hrany ob jednu nebo přímo protilehlé. Nejmenší kruh, který tak můžete vytvořit, je složen ze tří dílků. A ten největší? Kreativitě se meze nekladou.
Proč byste ale preferovali velký kruh před spoustou malých? Čím větší kruh dokončíte, tím lepší bonusy získáte. Kruh ze tří dílků vám dá bonus jen jednou a pouze ve formě hrstky bodů. Položíte na něj totiž jeden z ukazatelů, za jejichž odemčení jsou na konci partie body. Velké kruhy vám dovolí umístit i dva ukazatele, díky čemuž si odemknete body rychleji. Případně se namísto více ukazatelů můžete rozhodnout si zarezervovat nějaký dílek z nabídky do soukromé zásoby a umístit díky tomu v některém z příštích tahů tři najednou. Nebo si zdvojnásobíte zisk některých hub, které kruh vyprodukoval. Případně lze umístit rozcestník, který vám přidá nějaké houby navíc, a pokud hrajete pokročilou variantu, můžete je rovnou směnit za ještě lepší odměnu.
Můžete si také zahrát o fous složitější variantu Trpasličího údolí, během níž budete muset vytvářet kruhy nejen o přesné velikosti, ale také předem definovaných tvarů. Tato varianta je větší výzvou, méně zkušené hráče ale zřejmě spíš odradí kvůli vyšší mentální zátěži. Už tak jsou v plném počtu větší prostoje, než by mi bylo milé, protože větší výběr dílků vede k analytické paralýze.
Na Větrníčkovém trhu
Existuje ještě jeden důvod, proč chcete stavět větší kruhy, a tím jsou houby. Nemyslím teď to, že větší kruh vám jich dá víc. Na těch rovnějších cestičkách, které vás nutí stavět větší kruhy, jsou totiž houby lukrativnější.
Posbírané houby budete chodit prodávat na Větrníčkový trh. Obyčejné čirůvky rudé vousaté směníte nejhorším kurzem, tedy co houba, to bod. Takových šest kusů pavučince fialového už vám ale vygeneruje bodů patnáct, a to je mnohem větší hodobóžo.
Navíc prodeje na trhu vnáší do hry napínavý prvek závodění. Ty lukrativnější prodeje jsou totiž omezené a prodat šest pavučinců naráz může jen hráč, který to udělá jako první. Poté se na dané pole na Větrníčkovém trhu umístí červený žeton zákazu a znovu s tímto výhodným kurzem nikdo neprodá. Ještě ke všemu na konci partie za posbírané houby nejsou vůbec žádné body, opravdu hodně je tak chcete prodat, a to samozřejmě za co nejvíc bodů.
Tady máš kytičku
Za svědomité dokončování kruhů, a je celkem jedno jakých velikostí, budete občas získávat šestiúhelníkové žetony divokých květin. Ty můžete do společně budované krajiny umístit ze svojí soukromé zásoby jako jakýkoliv jiný dílek, liší se však tím, že obsahují cestičku po celém obvodu. Dají se díky tomu umístit vedle jakýchkoliv jiných dílků a pomohou vám vyváznout ze situace, kdy někde uvíznete a nejste schopni kruh ladně dokončit.
Navíc získáte unikátní žetonek divoké květiny a čím více rozdílných květin posbíráte, tím více bodů na konci hry získáte. Další květinky můžete získat i bez toho šestiúhelníkového žetonu, je to totiž jedna z možných odměn větších kruhů.
Musím se přiznat, že květiny mi po těch několika partiích přijdou jako nejslabší část hry. Ty šestiúhelníkové kruhové žetony jsou prospěšné, ačkoliv mi nepřijde příliš intuitivní, že v jednom kruhu nemůžu použít více kruhových žetonů. Ale získávání kytiček v květináči není nijak vzrušující a jejich bodování na mě působí trochu navíc. Však jej taky sdílejí s odemknutými ukazateli kruhů.
Magnetky!
Jak jistě víte, jsem povrchní hráč a hodně si potrpím na to, aby moje hry byly krásné. Trpasličí údolí moji touhu po dobré produkční kvalitě hezky naplňuje. Údolí plné hub se před vámi na stole během partie neustále rozrůstá a působí na mě dojmem přesně takového toho zenového místa v přírodě, na které si chodíte odpočinout od neustálého koukání do monitoru. Dílky jsou vesměs jen kombinací zelené trávy s bílými cestičkami a barevnými houbami, ale alespoň na první pohled jasně vidíte, co zajímavého se na dílku vlastně nachází.
Rozcestníky, které můžete se svými trpaslíky opakovaně navštěvovat, jsou dřevěné a dostatečně výrazné na to, abyste je nemohli přehlédnout.. Za prodej hub nezískáváte body v podobě suchého pohybu po nějaké bodovací stupnici, ale směníte je za různě ohodnocené velké kartonové poklady. Je to úplně zbytečné? Rozhodně, a dokonce to i vede k tomu, že body musíte počítat dvakrát, jednou, když poklad získáte, a podruhé na konci hry. Ale stejně mě to přehrabování se v nasbíraných cetkách, pardon, pokladech, tuze baví.
Chloubou hry jsou ale hráčské desky. Dříve bývalo zvykem, že všechny desky byly jednovrstvé, a když jste si drbnuli do stolu, žetony na nich se rozutekly, a vy jste si nikdy nemohli být zcela jistí, kam je vlastně vrátit. Poté přišla hra Scythe a vytřela všem zrak svými dvojvrstvými deskami, které komponentám nedovolily se hnout ani o píď. Postupně se z toho stal téměř standard. Trpasličí údolí se ale vydalo jinou cestou. Desky mají vrstvu jen jednu (však by taky kvůli pokročilé variantě potřebovaly tři), ale jsou celé magnetické. A ukazatele, které na ně umisťujete, jsou samozřejmě magnetické taky. Je to detail, ohromně ale zvyšuje pohodlí během hraní.
Trpasličí údolí je velice povedená rodinná hra zpracovávající roztomilé téma trpaslíků a houbových kruhů. Inspiruje se mechanismy známými z Carcassonne, rozšiřuje je ale o závod v podobě prodejů získaných hub na omezeném tržišti a také o bonusy za poskládané útvary. Je to také hra milá, ve které nemůžete soupeřům rozšiřovat jejich houbové kruhy, ani se do nich nijak vecpat. Díky těmto prvkům je Trpasličí údolí nadmíru přístupnou hrou, která potěší občasné hráče, ale přitom je stále zábavná i pro hráče zkušené. Hodnocení pomáhá i propracovaná produkční stránka, které vévodí magnetické hráčské desky.
