Zapomeňte na všechno, co jste četli doposud. Jsou knihy, které konzumujete, a pak jsou ty, které vás sežvýkají, vyplivnou a navždy změní vaši DNA. Vzpomínky ledu, třetí díl z Malazské knihy padlých je dost možná nejlepší díl opusu Stevena Eriksona a patří do té druhé kategorie. Tohle není jen pokračování. Je to masivní konvergence osudů v tom nejryzejším, malazském smyslu slova. Je to návrat domů k postavám z Měsíčních zahrad, které milujeme až za hrob, a zároveň sestup do temnoty tak mrazivé, že vám omrznou i myšlenky. Tohle je literární událost, která vám zlomí srdce na tisíc kousků, a vy budete Eriksonovi vděční za každou jizvu. Pokud Dům mrtvých byl pochodem bolesti, Vzpomínky ledu jsou definicí epiky v její nejkoncentrovanější, nejdrásavější podobě. Po dočtení nezbyde nic než ticho a snaha pochopit, co se to proboha právě stalo. Jediný, kdo to možná ví, je nakladatelství Planeta9, které tohle dílo naservírovalo jak na stříbrném podnose.
Autor:
Vydavatel:
Svět:
Překlad:
Počet stran:
Rozměr:
Váha:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Steven Erikson
Planeta9
Malazská kniha padlých
Dana Krejčová
992
135 x 195
1078 g
černobílý
vázaná s přebalem
červen 2026
978-80-88626-28-2
9788088626282
první
Zdroj: Planeta9
Návrat na Genabakis: Když se psanci spojí s bohy
Erikson nás nemilosrdně vrací na válkou zdevastovaný kontinent Genabakis. Zatímco jsme v minulém díle trpěli v Sedmiměstí, tady se schyluje k bouři, vedle které vypadají běžné fantasy bitvy jako hospodské rvačky. Armáda Jednorukého Dujeka a zbytky legendárních Paličů mostů byly Malazskou říší prohlášeny za psance. Jsou sami, zrazeni, ale ne zlomeni. A musí čelit hrozbě, která se vymyká chápání, nově vzniklému Pannionskému dominiu. Tváří v tvář této hrůze vzniká nejnepravděpodobnější aliance v historii. Dujekovi mariňáci stojí bok po boku s Caladanem Broodem a Anomanderem Dlouhým stínem a jeho Tiste Andii. Nepřátelé se stávají bratry ve zbrani a táhnou na město Koral, přímo do chřtánu bestie, v tažení, které přepíše mapy i dějiny.
Pannionské dominium není jen další temný pán a jeho skřeti. Erikson zde stvořil entitu čisté hrůzy. Jde o fanatický kult vedený šíleným a trpícím bohem, Pannionským věštcem, jehož jediným cílem je bolest a zmar. Jeho armáda, to nejsou jen vojáci. Jsou to Tenescowri. Tažná vlna sebevražedných kanibalů, zfanatizovaný dav hladových mužů, žen a dětí, kteří se nevrhají do boje pro vítězství, ale pro maso svých padlých nepřátel i druhů. Je to teror v absolutní podobě, pokroucená víra, která chce pohltit a zničit vše živé. Střet disciplinovaných malazských legií a prastarých sil Tiste Andii s touto nezastavitelnou masou šílenství vytváří jedny z nejděsivějších a nejatmosféričtějších obrazů, jaké kdy žánr nabídl.
Vrátit se tím pádem k Paličům mostů je jako obejmout starého přítele, který smrdí krví a levným vínem, ale položili byste za něj život. Tohle je ta pravá malazská rodina. Jejich špičkování, černý humor a tiché pouto bratrství jsou tlukoucím srdcem knihy. Sledujeme tíhu na bedrech Whiskeyjacka, jehož vztah s polobohem Anomanderem je plný vzájemného, tichého respektu. Dialogy mezi Kalame a Rychlým Benem jsou jednoduše geniální. Ostré jako břitva a vtipné tak, že to bolí. Jsou to obyčejní lidé vržení do mlýnku na maso, ve kterém se melou bohové, a jejich osud v této knize patří k tomu nejpamátnějšímu, co kdy bylo na papír napsáno.
Zdroj: Planeta9
Vzpomínky ledu jsou jako dokonalá mozaika
Pokud by tato bichle měla mít jediného hrdinu, který nese její poselství, je to Itkovian. Jeho role Štítové kovadliny boha Fenera, toho, kdo snímá bolest z ostatních, je zde dovedena do absolutního, sebedestruktivního extrému. Jeho příběh je tichý, nenápadný, ale jeho vyvrcholení během brutálního obléhání Capustanu je tak transcendentální, že to fyzicky bolí číst. Itkovian není válečník, který zabíjí; je to válečník, který objímá. Je to definice soucitu. Scény s ním a T'lan Imass jsou tím nejemotivnějším materiálem v celé sáze. Dočíst jeho linku beze slz v očích je fyziologicky nemožné, pokud máte duši nebo jste zrzaví.
Erikson ale nezůstává jen u lidí. Na scéně jsou entity, jejichž kroky otřásají kontinenty. Anomander Dlouhý stín se svým mečem Dragnipurem a Caladan Brood s kladivem, které probouzí zemi, nesou tíhu tisíciletí. Jejich rozhovory jsou plné filozofie, únavy z věčnosti a smutku. Dodávají příběhu mytologickou hloubku a ukazují, že i mocní trpí. Tito staří hráči zde nejsou jen jako deus ex machina, ale jako tragické postavy uvězněné ve svých rolích. Dodávají takový ten řádný vnitřní smysl celému Malazu. Dynamika mezi nimi a smrtelníky jako je Whiskeyjack ukazuje, že v Malazském světě se respekt neměří mocí, ale charakterem.
Jednou z nejvíce fascinujících dějových linek je však transformace Gruntleho. Na začátku obyčejný karavanní strážce, který chce mít svůj klid, se proti své vůli stává Smrtelným mečem boha tygra Trakea. Erikson zde mistrovsky ukazuje, jak se obyčejný člověk může stát nástrojem vyšší moci. Gruntleho zoufalá obrana činžáku v Capustanu, kdy se v něm probouzí zvířecí, božská zuřivost, je viscerální a děsivá. Není to typické epické hrdinství, ale krvavé přežití, kde se hranice mezi člověkem a bestií stírá. Gruntle je důkazem, že v tomto světě si božství nevybíráte vy, ale ono si vybírá vás a většinou to bolí.
Paní Závist a její smrtící doprovod
Kniha by nebyla kompletní bez excentrické Paní Závisti, dcery samotného Draconuse. Její přítomnost je jako řízená katastrofa. Mocná, marnivá a nepředvídatelná čarodějka si ochočí skupinu válečníků Segulehů, a tato bizarní družina krade každou scénu, ve které se objeví. Segulehové, mlčenliví mistři meče s maskami, jejichž hierarchie je určena pouze bojovými schopnostmi, jsou ztělesněním cool faktoru. Jejich tichá letalita v kontrastu s upovídaností a rozmary Paní Závisti vytváří jedinečnou dynamiku, která osciluje mezi černou komedií a absolutním masakrem.
A pak je tu „to ostatní“. Duo nekromantů Bauchelain a Korbál Špičák vnáší do příběhu prvek morbidního, akademického zla. Jejich pohled na svět je zvrácený, logický a děsivě vtipný. Ale nad tím vším, jako loutkoherec v pozadí, stojí Kruppe. Tento malý, tlustý mužík s mastnými prsty od pečiva a nekončícími, nabubřelými proslovy, je ve skutečnosti jednou z nejmocnějších a nejinteligentnějších postav celého univerza. Jeho slovní souboje (nejen s Caladanem Broodem) a schopnost tahat za nitky osudu ukazují, že skutečná moc nepotřebuje svaly. Kruppeho moudrost, skrytá za maskou blázna, je tmelem, který drží chaos pohromadě.
A co si z toho tedy vlastně vzít? Vzpomínky ledu jsou knihou brutálních extrémů. Obléhání Capustanu není bitva, jsou to jatka. Je to jedna z nejlépe napsaných, nejkrvavějších a nejstrašnějších válečných sekvencí v literatuře. Erikson se nevyhýbá ničemu. Chaos, zoufalství, kanibalismus, hory mrtvol. Čtení těchto pasáží vás fyzicky i psychicky vyčerpá. Ale právě z této temnoty a bahna Erikson doluje svůj největší poklad: téma soucitu. Ptá se, co nás dělá lidmi, když svět hoří? Odpovědí je schopnost Itkoviana, vojáků i prastarých bytostí cítit bolest druhých a obětovat se pro ně. Ten kontrast mezi absolutní brutalitou a křehkou lidskostí je tím, co dělá tuto knihu mistrovským dílem. Ono vlastně jedině, kde byť v menším měřítku, ale vzdáleně podobné kvalitě, tohle zvládl možná tak jen Vyvrhel Anthonyho Ryana.
Zdroj: Planeta9
Dobrý den pane Eriksone
Celá Malazská kniha padlých je navíc najetá na Eriksonův styl. Ten je náročný, hustý a nekompromisní. Není to čtení, je to studium (ostatně, první 3 knihy jsou 1700 stránek textu). Filozofie se mísí s vojenským slangem, magie s antropologií. Tady musím složit poklonu až na zem Daně Krejčové. Přeložit tento kolos a zachovat jeho atmosféru, humor i patos, to je výkon hodný Ascendenta.
Ono víte, Vzpomínky ledu není obyčejné čtení, je to kognitivní zátěžový test, u kterého se vám bude vařit mozek z toho, jak Erikson vrství stovky postav, tisíce let historie a spletité magické systémy přes sebe. Dovolím si možná říct Martin hadr, skoro rovný s Tolkienem. Zpočátku se budete ztrácet v mlze náznaků (především pokud jste nečetli první díly, to je prostě povinnost), zatímco brutalita a napětí neustále rostou do nesnesitelných výšin, a vy budete mít chuť s tím praštit, protože je to prostě frustrující a těžké na pochopení. Je to nutné dávkovat jako smažený plněný kuřecí řízek.
Nemůžete to sežrat najednou. Ale hezky v klidu odřezávat a zapíjet. Autor vám nic nedá zadarmo a vyžaduje absolutní soustředění, abyste se v tom chaosu neutopili. Jenže ve chvíli, kdy ten gigantický mechanismus konečně cvakne a vy pochopíte souvislosti, změní se to v ten nejepičtější, nejkomplexnější a absolutně nejvíc zážitek, jaký vám kdy skoro jakákoliv fantasy kniha nabídla, a vy pochopíte, že ta dřina stála za každou vteřinu. Mimochodem, tady už ani neplatí, že je to těžké, páč je, ale ta kniha si to zaslouží.
Vzpomínky ledu nejsou jen knihou, jsou literárním monumentem. Je to dílo, které vás rozloží na prvočinitele, emočně vyždímá a pak vás nechá v úžasu zírat na to, co žánr fantasy dokáže, když ho píše génius. Je to srdcervoucí rekviem o válce, oběti, přátelství a o soucitu jako největší síle ve vesmíru. Pokud jste přežili Měsíční zahrady a Dům mrtvých, tohle je vaše odměna. Je to kniha, která definuje celou Malazskou ságu. Absolutní, nekompromisní, bolestivé a nádherné mistrovské dílo. Dámy a pánové, epické dílo, high fantasy, skvost. Tak se tento počin dá definovat.
