Každý pořádný čtenář je schopný vyjmenovat alespoň pár autorů a autorek, kterým podlehl. Nejsou nutně navždy jeho oblíbenci, ale jeho čtenářská cesta jimi byla nějakým způsobem jistě ovlivněna. Prvním žánrem dobrodružných duší často bývá fantasy a moje cesta nebyla jiná. To jsem kdysi ze školní knihovny odnášela několik knih Hraničářova učně naráz, třebaže bylo zvykem půjčovat si knihu jednu. Proč jsem dostala výjimku? Protože moji vyučující – i po letech jsem vděčná! – nebavilo půjčovat mi nový díl každý den.
Přes Hraničářova učně, Harryho Pottera, Skleněný trůn až k mému věčnému favoritovi, Zaklínači. A pak hromada klasiků, knihy naprosto odlišných žánrů, literární studia, až si dneska přečtu skoro všechno, včetně cestopisu o pouti do exotických míst. Jenže víte, co je zvláštní? Že jméno Tolkien ode mě asi málokdy v tom výčtu zazní. Tak, a teď jsem pobouřila polovinu našeho čtenářského okruhu minimálně. Ale ne, setrvejme a pusťme se do debaty. A třeba nám i sami dejte vědět, jaký je váš vztah k fantasy velikánovi! Já jsem jedno ucho.
Obrovský respekt je pořád základ
Asi nelze strávit dětství ve fantasy knihách, filmech a hrách a nikdy nepotkat Tolkienovo dílo. Ať už to byl Pán prstenů nebo Hobit, určitě jste i vy sami jeho jméno postřehli poměrně brzy. Divila bych se, kdyby ne. Pro mě to začalo onou filmovou trilogií Pána prstenů (režie P. Jackson), kterou jsem viděla hodně krát. Úplně nejvíc jsem milovala scénu, kdy se při obléhání Helmova Žlebu objeví Gandalf. Jak epické, překrásné, hrdinské!
Když jsem pak v knihovně našla Tolkienovy knihy, rovněž sérii Pán prstenů, nemohla jsem odolat. Nadšeně jsem si první knihu, Společenstvo prstenu, nesla domů, připravená se plně odevzdat četbě.
Mé pocity však byly rozporuplné. Vnímala jsem Tolkiena už tehdy jako základ fantasy světů, jako někoho, kdo pro žánr celkově hodně znamená. Měla jsem k němu velký respekt a pořád mám. Ale když jsem s těžkostí dočetla Společenstvo prstenu a pak se vrhla na Dvě věže, věděla jsem, že se mnou Tolkien nerezonuje.
Třetí knihu jsem, myslím, nedočetla. Později jsem ještě dala šanci filmům, okrajově se potkala i s Hobitem a dozvěděla se o Sillmarilionu. Samozřejmě, že když člověk v žánru zůstane, ještě mnohokrát se s Tolkienem potká, hodně se dozví a dostane představu i o tom, co sám už nepřečetl.
Je to ostatně důležitá součást mého postoje k velikánovi. Plně chápu hard-core fanoušky a těší mě, že i po tolika letech zůstává fanouškovská základna takto široká a stále fascinovaná autorem, který nás už dávno opustil. Takový odkaz prostě nezanechá každý.
Zdroj: Knihy Dobrovský
Proč mně to nejde a jim ano?
A když jsem pak zjistila, že někteří lidé považují filmový maratón LOTR filmů za největší svátost a nebojí se pustit si prodloužené verze, říkala jsem si, co je se mnou špatně. Je to dobré zpracování – ač se i po letech ptám, kam se vypařil Tom Bombadil – a ráda se na něj podívám i po letech. Vlastně bych ráda i znovu načetla celou sérii, s odstupem času bych ke knize mohla získat jiný vztah. Byla jsem tehdy snad ještě „moc malá“ na docenění dokonalosti? Nebo tuto dokonalost vidí jen vyvolení?
Když jsem psala článek o Tolkienově fascinaci symbolem stromu a původu entů, musela jsem se sama sebe ptát ještě častěji, proč vlastně u mě Tolkien nevyvolal takovou vlnu nadšení, jako jiné – často i méně komplexní a originální – fantasy série. Zkrátka proč jiní jsou dodnes do příběhů Středozemě zamilovaní a já v něm našla zalíbení jen nakrátko?
Největší problém vidím ve velice jednoduchém, byť významném faktoru. Co čtete první, to má větší sílu. A Tolkien nebyl první fantasy autor, se kterým jsem se setkala. V době, kdy jsem četla Pána prstenů, už mě nemohl ohromit svým novátorským přístupem k žánru. Zkrátka proto, že jeho originalita byla nesčetněkrát rozkouskována, přeformulována, přestavěna a vložena do jiných, avšak stále si příbuzných vzorců. Skřeti? Znám. Elfové? Znám. Trpaslíci? Znám… A takhle to bylo se vším. To, co Tolkien vynalezl, se paradoxně stalo jedním z důvodů, proč je pro mě těžké jej číst. On je zdrojem všech dnešních klišé, která právě ve svém zdroji všechna stojí vedle sebe. Co kdysi ohromovalo, nad tím mnozí dnešní čtenáři už jen mávnou rukou. A je to vlastně hrozně smutné, že si tak Pán prstenů sám vytvořil klec, ze které nemůže vylézt.
Generace uvyklá dynamice a setkání se starou školou
Dalším paradoxem je, že jsem přesně ten typ člověka, jehož vznik Tolkien tak trochu anticipoval. Staří enti debatují dlouhé hodiny i dny, zatímco si teprve vyřídí pozdravy. Z takového sněmu by mě vynesli nohama napřed.
Proč se nic neděje? Proč jim všechno tak dlouho trvá? Kolik stran, než přestane popisovat malebnou krajinu? Něco takového se mi tehdy neustále honilo hlavou. Chudák Tolkien, který psal takto právě proto, aby si lidé uvědomili, že není kam spěchat. Že tehdejší – a přitom nás od sebe dělí nespočet dekád! – svět byl už tak příliš uspěchaný, modernizovaný a hlubokým myšlenkám a dlouhým rozhovorům žádný prostor nedal.
Dnešní fantasy vás plně zahltí akcí. Občas vlastně i erotikou a romancí, ale to pořád působí dynamicky. Popisy jsou kratší, účelnější a u mnoha spisovatelů převládá názor, že co pro děj nemá význam, toho je potřeba se zbavit. A já se tady dostávám do rozporu mezi rozumem a instinktem. Obdivuju Tolkienovu práci, cit a hloubku, kterou byl schopný těm pasážím dát. Zkuste si něco „banálního“ popisovat na více než pár řádků a zjistíte, jak neskutečným talentem a slovní zásobou on musel oplývat. A vlastně s ním souhlasím – do těchto světů chodíme často proto, aby svět kolem nás přestal existovat. Tak proč bychom se měli honit za světovým rekordem v rychlosti čtení, vypustit dlouhé dumání nad významy anebo si, ještě hůře, představit jen polovinu toho, co se právě odehrává? No a proč by tedy to samé musel dělat spisovatel? Věnovat nám jenom zlomek toho, nad čím hodiny přemýšlel?
Ale instinktivně toužím po akci. Po krátkých, úderných pasážích, jasné zprávě a interpretaci. Sbírat přečtené knihy jako accomplishmenty ve videohře. A tak si jasně uvědomuji, že nejen Tolkienovy obavy se naplnily.
Když neumíte souznít s každou postavou
No upřímně, to neumí asi nikdo. Já o to méně. Vzpomínám si, že jedním ze zádrhelů ve čtení pro mě bylo i to, že jsem si s žádnou z postav moc nerozuměla. Někteří z vás asi slyšeli takové ty fakty běhající po sociálních sítích o tom, že v Pánovi prstenů spolu nikdy nemluví dvě ženy, nebo viděli vtipy o jediné větě, kterou kdy ve filmu Legolas řekl Frodovi.
A tady se dostávám k tomu, jak mi tehdy postavy přišly trochu chladné. Nikoli chladné v tom, jestli a jak prožívají události, ale jaký mají vztah k sobě navzájem. Ač bylo Společenstvo prstenu poměrně kompaktní a jistě mezi sebou kreslilo vztahovou paletu, neustále jsem mívala pocit, že spousta postav by si nemohlo rozumět, kdyby je nepojil společný cíl. U pár postav, zcela pochopitelné, u téměř všech? Trochu problém pro čtenáře, který si nejvíc užívá emoce. I tady mě zhýčkali jiní autoři, kteří mi na zlatém podnose servírovali množství dialogů a scén čistě pro rozvíjení vztahů – nikoli pouze romantických, ale všech druhů. Možná bych to dnes vnímala optikou jiné doby, kde se emoce vyjadřovaly úplně jinak. Roli v tom jistě hraje i to, že po dlouhou dobu je Společenstvo rozděleno na menší skupiny – ale to se děje i v jiných knihách, kde jsem tyto problémy neměla.
Stejně mám radši Eowyn
A kromě toho mě novější popkulturní literatura už tehdy táhla na silné a hlavně akční ženské charaktery. Zajímavé ženy v sérii LOTR jsou, o tom žádná, ale často mi připadají jen jako podpůrný systém pro velké mužské hrdiny. Nechci zabředat do feministického přístupu k Tolkienově sérii, pouze jako žena říkám, že s muži bylo pro mě těžké se ztotožnit. Aragorn nebo Legolas jsou popsáni až příliš heroicky.
Na druhou stranu cením postavu Eowyn, o tolik více záživnou, než jsou dokonale vyhlížející elfky. Ty proti ní působí jako vykreslení moudrých, vždy klidných žen, které je na hony vzdálené skutečnosti. Heroismus Aragorna a klid Galadriel jsou fajn, ale moc málo skutečné a vyhovují klasickým stereotypům. Ty v sérii LOTR podle mého narušuje jen Eowyn. Na dobu vzniku díla je to vlastně ještě obdivuhodné, ale dnes mi to tolik nesedí. Proč ženy vždy vznešené a muži odvážní až za hrob?
Hobity v tomto srovnání řadím právě k charakterům, které ty normy narušit umí. Jenže oni jsou možná specifičtí právě proto, aby se odlišili od lidí. Nicméně osobně hledám právě takové charaktery, více lidské, méně archetypní. Přiznávám však, že filmy to obecně mnohdy posouvají jinam. Ale upřímně, z těchto dvou obrázků jsem pořád spíše Eowyn než Aragorn a vůbec mi to nevadí.
Střet jiných světů, ze kterého si lze mnoho odnést
Asi jsem krásný příklad toho, když se člověk narozený v novém miléniu setká se starším dílem a má přehnaná očekávání. Přehnaná ve smyslu jeho vlastní současnosti, nikoli doby napsání díla.
Zpětně mi totiž všechny ty věci, kvůli kterým jsem se tehdy nestala hard-core fanouškem, dávají smysl. Tolkiena utvářela jiná doba, zcela odlišná životní zkušenost a dal dohromady úžasné a velice komplexní dílo, které ještě po takové době pořád diskutujeme, často dokonce z nových perspektiv.
Tohle je má perspektiva, ale možná se čtenářů, jako jsem já, najde víc. Možná nás víc trpí tím syndromem, kdy proti zdravému rozumu koukáme na dílo jiné doby, občas do něho šťouchneme a řekneme: „A proč takhle? A kde tohle? Co s tebou?“. A bez ohledu na to, kolik lidí nám opakuje, že to takhle dělat nelze, se jednou za čas stejně najdeme u stejného myšlenkového vzorce.
Možná je čas Tolkiena přečíst znovu, dát si na něj dostatek času, hledat se v postavách, kde se dá, a vlastně si vychutnat, že z jeho popisů přírody na vás to listí začne skoro až padat. Zvolnit, říct si, že tohle byl pro mnohé začátek a třeba místo převážení obrovských bichlí zvolit alternativu audioknih.
Tolkien mi za to totiž určitě stojí a vám dost možná taky.
