Znáte ten pocit, když vás během pandemie vytočí špatný seriál tak moc, že byste nejraději rozmlátili ovladač o zeď? Vojtěch Mokrý přesně tohle zažil, ale místo nadávání na internetu se rozhodl stvořit vlastní nekompromisní příběh, do kterého by se sám rád ponořil. Výsledkem je jeho knižní debut Lesočert: Cesty Kabanu, který právě vychází u nakladatelství FANTOM Print a přináší na scénu drsnou temnou fantasy, kde vzduchem létají jadrné nadávky opilých trpaslíků a českou mytologii zde zastupují svérázní čerti s hejkaly. V našem hodně otevřeném rozhovoru jsme s autorem probrali nejen jeho úniky do jordánské pouště a lásku k explicitním hororům, ale zjistili jsme i to, proč by v jeho brutálním světě neměl typický současný ajťák sebemenší šanci přežít.
Dobrý den, Vojtěchu. Když si vezmu vše, co jsem o Vás v poslední době zjistil, dokážu to sesumírovat následovně: vystudoval jste informatiku, pocházíte z rázovité Prajzké a rád utíkáte do jordánské pouště Wadi Rum. Je psaní temné fantasy a hororů jen dalším logickým krokem jak utéct před lidmi?
Pěkný den a děkuji za pozvání. To jste zjistil celkem dost. Hlavně s tou pouští je to teď takové, že se do té oblasti už pár let neplánuji vydat, a to jsem byl na stíhačky zvyklý. Dokonce nás jednou v noci naháněly dvě vojenské eskorty, když jsme si nevědomky ustlali ve vojenské oblasti. Ticho, místní lidé, vítr a noční obloha tam vytvářejí prostředí, které si člověk snadno oblíbí. A ne, nejde o útěk před lidmi, spíše o odstup od civilizace. Návrat pak připomene hodnotu obyčejných věcí – teplé sprchy i dobře vychlazeného piva.
Legenda říká, že Lesočert vznikl z frustrace nad nekonečným sledováním Netflixu během covidu. Vzpomenete si na ten zlomový seriál, u kterého jste hodil ovladačem do zdi a řekl si: „Okej, čas napsat knihu“?
Možná to bylo u druhého dílu druhé řady Zaklínače. Chtěl jsem hlavně napsat příběh, který mě bude bavit a překvapovat. Zpočátku šlo jen o nápad. Stále se učíte a na počátku stále přepisujete a nespíte. Kolem padesáté stránky přišlo zjištění, že svět vyžaduje pevnější pravidla. U sté stránky ale už existovaly první světadíly, rasy i základ jazyka. Pohltí vás to a nejde přestat. Všechno roste a vyvíjí se. Vlastně ten proces je takový samostatný příběh… který může skončit všelijak, ale budu pokračovat a doufat v dobrý konec.
Zdroj: Vojtěch Mokrý
Když už jsme zmínili ten Netflix a útěky od reality... co Vy a čtení? Jací autoři nebo žánry Vás literárně formovali a koho si s chutí přečtete dnes, když zrovna nepracujete na vlastních textech?
V dětství to byl Foglar, Verne a Tolkien. Dnes preferuji většinou audioknihy. V práci furt koukám do monitoru a pak píšu – potřebuju zavřít oči u audioknih. Mám rád krimi ságy od Cartera nebo Weavera. Z českých autorů pak ulítávám třeba na knihách od Honzy Slívky, Františka Kotlety, Kristýny Sněgoňové, Terky Kadečkové a dalších. A pak horory a fantasy. Naprosto miluju Lovecrafta a Jonathana Frenche… Tohle by bylo ještě na dlouho!
Než jste se ale naplno pustil do knih, brousil jste si autorské ostruhy jinde. Bodujete s texty, ale paradoxně jste radost z tvorby postav objevil u klikací adventury Kulivočko.
Drsný, vy jste se fakt připravil! To bylo hodně dávno, ještě na vysoké. Ono už tu hru nejde ani nikde sehnat, ale na youtube existuje dvoudílný gameplay, myslím. Ten vývoj byl dost punk… Nikdo z nás neuměl kreslit, animovat, programovat, komponovat, natož psát. Opravdu, neuměli jsme nic z toho, fakt brutální punk. Ale hrozně moc nás to všechny bavilo!
Od her je to k fantasy literatuře sice kousek, ale přece jen – v čem je pro Vás největší rozdíl mezi vývojem adventury a psaním románu?
Kniha má oproti hrám, kde většinou potřebujete více podobných šílenců, jednu výhodu (nebo i nevýhodu), a to, že je všechno jen na vás alespoň do chvíle, kdy se ji podaří dopsat. Tedy, pokud neděláte sborník. Musí vás to bavit, aby to člověk dotáhl do konce.
Budete v knize míchat, řekněme, české pohádkové bytosti s brutální fantasy?
Do Cest Kabanu jsem se od začátku snažil dostat trpaslíky a čerty. Chtěl jsem ty české, ale trochu víc to okořenit – žádné Peklíčko – a dát jim zajímavý lore. Pak přibyli hejkalové, kteří ale mají zcela jiné pozadí, než byste hádali z českých kořenů. Takový dezertér Nikolka je zcela neskrývaně inspirován Nikolou Šuhajem loupežníkem a také názvy vesnic jsou odvozeny z míst, kde skutečná postava působila. A postavu Vodníka nebudu prozrazovat – u toho psychopata doteď nejsem rozhodnutý, jestli vůbec umí plavat :-D.
Jak jste vůbec přišel se samotným nápadem Lesočerta?
Myslíte, jak vznikl nápad na příběh o Lesočertovi nebo název „Lesočert“?
Klidně obojí.
Nejspíš vznikl prve začátek příběhu a postava Ghana. Ten název jsem vymýšlel fakt dlouho. Hrozně jsem chtěl vymyslet to jedno slovo, které si čtenáři zapamatují. Snad se to podařilo.
Když už jsme u těch rohatých bytostí. V anotaci knihy vidím, že hlavní postava Ghan má rohaté mateřské znamení a touží se stát démonem, ale je odmítnut. Je to čertovské téma určitou ozvěnou toho, že všichni máme tak trochu veselé trauma z dětského strašení Mikulášem?
Ghan je hlavně člověk. Nemá rohy, kopyta a ocas. S čerty má společné jen mateřské znamení a ani čerti zatím netuší proč. Ale je to důvod, proč ho jako mimino nechali naživu. A trauma s čertem mám, sic si ho živě nevybavím. Ukazovat malým dětem čerta je fakt děsná tradice. Já pak měl noční můry i z Batmana, jak má ty veliké uši nahoru :-D.
Zdroj: Vojtěch Mokrý
S českými reáliemi možná souvisí i samotný jazyk. Hned v ukázce z prvního dílu Cesty Kabanu čtenáře uvítá opilý trpaslík Belryk s velmi jadrným pozdravem. Přiznejte se, kolik večerů v ostravských nádražkách jste musel obětovat v rámci „terénního výzkumu“ pro tyhle dialogy?
Jsem si musel vyhledat, co znamená „nádražkách“. Myslel jsem, že je to výraz pro „nádraží“. Trpoši z Kabanu prostě mluví lehce po našimu, ale stejně jako i já také prostě ztrácí mnoho výrazů – díky tomu jim ještě rozumíte a nemusím vysvětlovat tolik slov v pratchettovském stylu. A mám celý textový soubor jen s vymyšlenými nadávkami pro čerty, pro trpaslíky, které ani nevím, jestli použiju.
Mohu slyšet pár?
(vypípáno) Víc ne :-D. Čeština je hrozně fajn…
Vy si navíc nenecháváte příběhy jen na papíře, texty načítáte i na YouTube. Jak Vás to vlastně napadlo?
Rád si od jisté doby nahlas přečtu Malého prince nebo celého Harryho Pottera. A moje malá neteř má ráda pohádky, ale ne ty původní hororové, co mám na Youtube „Lesočert čte“. Navíc jsem si říkal, že je třeba se v tom zlepšit, že se to třeba bude hodit, kdyby Lesočert vyšel. Tak jsem začal překládat a načítat původní pohádky, hlavně Lovecraftovy věci a taky české autory, kterým se to líbilo a napsali mi.
Napadá mě rovnou otázka, jestli plánujete načíst i Cesty Kabanu. Je to tak?
Myslel jsem si, že by to bylo super, ale když dnes vím, kolik to bere času, tak se do toho nehrnu. Ale přiznávám, že by to byl další splněný sen mít audioknihu Lesočerta. U všech čertů, kéž to vyjde!
Dle ukázky vím, že Cesty Kabanu doprovodí i extrémně zajímavé obrázky. Konkrétně ta prvotně sdílená ilustrace ukazuje hodně živou hospodskou scénu plnou rohatých štamgastů a trpaslíků. Jak probíhala tvorba těchto kreseb a jak moc jste ilustrátorovi mluvil do řemesla?
Ilustrátorka Kája je skvělá, známe se roky a poznali se nejspíš nad hraním deskovek. Jsem s ní řešil ilustrace už během psaní, protože jsem si bláhově řekl, že pokud tomu příběhu věřím, měl bych do něj i investovat, i kdyby mi ty obrazy měly zůstat nakonec jen doma na stěně. A jak moc jsem jí do toho kecal? Většinou jsem jí naskicoval co nejdetailnější představu, přidal text k dané scéně a ve výsledku jsme ladili drobnosti, ale jinak bych jí do toho nekecal. Do tvorby vůbec. Určitě se mrkněte na její tvorbu na IG @asano_art a pochopíte.
Zdroj: Vojtěch Mokrý
Ačkoliv se bavíme o fantasy a hospodách, ten podtón je místy dost temný. Já osobně vnímám Lesočerta z velké části jako horor. Je tohle napětí a děšení čtenáře přímo Váš šálek kávy?
Děkuju! Když jsem rukopis posílal do nakladatelství, tak jsem vždycky k žánru napsal, že jde o fantasy horor. A oni na to: „Né, tohle je fantasy!“. Rád brnkám na hororovou strunu 😊. Horory prostě miluju a je to žánr, který rád píšu i bokem, když mám u Lesočerta blok.
Míval jste často autorské bloky? Jak jste se přes ně dostal?
Blok přišel pokaždé, když jsem si následující stránky promyslel příliš podrobně. Už se tomu ale dokážu vyhnout. Stačí mi vědět, kam chci směřovat asi o padesát stran dopředu, a to se může při psaní kdykoli změnit. A psaní povídek je to, co mě z bloku vždycky vytrhlo. Díky blokům je v šuplíku za tu dobu snad patnáct hororových povídek.
To už je celá další kniha! Temnější a drsnější témata se zjevně prolínají i do Vašich dalších, zatím nevydaných projektů. Slyšel jsem, že máte v šuplíku schovaný opus, kterému přezdíváte Porno v plechu. Stále hledáte nakladatele, který se „toho nebojí“. Je to vážně tak explicitní?
Ha, tak Porno v plechu zrovna horor není, je to těžký punk. Tvorba PvP je parodie na všechny procesy, které prožívám u Lesočerta. Nebojím se říct, že postavy jsou naprostí neandrtálci a ichtylové. Ale baví mě na nich, že nemusím příliš řešit motivace a intriky postav. Myslí snad jen na to jídlo, drogy a na sex. Někteří z nich jen na dvě z těch věcí. Explicitnosti a nelogičnostem se tam fakt nevyhýbám, jdu jim naproti, což je ale ve výsledku problém. Vím to, ale proto mě ten hloupý svět baví a je stále v šuplíku.
Zkuste mi to jako laikovi vysvětlit, jak přesně funguje žánr „erotické postapo“? Je to Padesát odstínů šedi, ale bičík je z ostnatého drátu a všichni u toho musí mít na sobě protichemické obleky?
Jsem Padesát odstínů nečetl a nemám to v plánu. Ale rád si říkám, že by se PvP mohlo líbit Bukowskému. Shrnu to nejkratší anotací, kterou k tomu mám: „Je to příběh o několika kreténech, kterým se shodou náhod podařilo něco, co toho dne neměli v diáři – všechno posrat a dobře si zašukat.“
Pojďme se vrátit zpět pod horu Kaban k Vaší aktuální prvotině. Lesočert, který právě vychází, je Váš knižní debut. Proč padla volba nakladatele zrovna na FANTOM Print?
Volba FANTOM Printu nebyla první. Jsem nejprve oslovil asi tři jiná nakladatelství, ale řídil jsem se při tom spíš srdcem a nezohlednil, že nevydávají fantasy. Když jsem dostal radu poslat Lesočerta do FANTOMu a pak viděl, co mají za sebou, tak se přiznám, že jsem moc nedoufal. Oni se věnují fantastice dlouhodobě, od samých počátků, a přijít tam s debutem série byl prostě risk. Ale vyšel.
Jak ta spolupráce a příprava debutu vlastně probíhala, sedli jste si?
Myslím, že důležitou roli sehrála osobní komunikace a vzájemná shoda na podobě výsledné knihy. Celá další spolupráce probíhala skvěle. S redaktorem Patrikem Linhartem jsme si ohromně sedli. A pokud mě neposlali do kytek za moje dosavadní kecání do jejich práce, tak to o něčem vypovídá. Myslím, že já i oni si přejeme, aby to klapalo, a to je hlavní.
Jako člověk z IT prostředí máte zřejmě rád v systémech řád a logiku. Přenášíte si tuto analytickou pečlivost i do psaní? Máte pro svět Lesočerta vytvořené složité tabulky a přesná pravidla?
Když kouknu na příběh seshora, tak v něm potřebuju řád. Tím myslím worldbuilding.
A samotný děj? Máte přísný harmonogram, nebo spíš tvoříte živelně?
Jakmile se pustím do děje, mám tam body, kterými chci projít, ale jelikož píšu živelně, tak vždy počítám s tím, že se mohou upravit nebo zcela změnit. Jinak bych to ani nechtěl a nebavilo by mě to.
A nezůstane zřejmě jen u jednoho dílu. Kolik Cest Kabanu nás v rámci série vlastně celkem čeká?
Záleží na tom, jak moc se lidem budou Cesty Kabanu líbit. Už teď vím, že budu mít časem i hromadu povídek ze světa Lesočerta, které vydají na vlastní sborník😊. S tím, jakým způsobem píšu – viz vaše minulá otázka –, tak se může stát, že nepůjde ve výsledku o trilogii. A jsem si dopředu jistý, že se do toho světa budu chtít vracet i po konci příběhu. Nedokázal bych zahodit všechny ty poznámky. Ale teď je třeba se soustředit na další krok a zvládnout druhý díl.
Na závěr si dovolím jednu teoretickou a jednu ryze praktickou otázku. Kdybyste do drsného světa pod horou Kaban poslal jednoho typického ajťáka z dnešní doby, jakým způsobem by tam vůbec přežil?
Nepřežil. Upálili by ho v první vesnici za divné řeči nebo by ho něco sežralo v lese. Neměl by šanci. Kde je ta praktická otázka? 😊
Dobře, tak tady je. Když pomineme upalování ajťáků, čistě prakticky – co byste si do batohu na cestu pod horu Kaban sbalil Vy sám, abyste tam přežil alespoň o den déle než oni?
Kulomet.😊 Ale pokud bych měl vycházet jen z toho, co je v loru možné, tak špinavý plášť, falešné rohy a protézu ocasu a kopyt. Třeba by se mi podařilo odtamtud dostat, než by si mě všimli.
A co byste poradil lidem, kteří mají doma podobně jako kdysi Vy plný šuplík textů, ale bojí se s nimi jít konečně ven?
Ve věnování na začátku knihy, které je pro mou neteř, píšu: „Neboj se snít“. Vím, že i ty, kdo máš v šuplíku povídky nebo rukopisy, máš jeden velký sen. A možná se ho bojíš. Tak tady je ta rada, jestli ti do toho mohu mluvit: „Dej své příběhy někomu přečíst“. Nejen rodině, nejen kamarádům, ale i někomu, kdo čte tvůj žánr a nebude se ti bát říct svou pravdu. A naslouchej těm lidem. Vím, že narazíš i na někoho, komu se cosi nebude líbit, ale něco dobrého si z toho vždy vezmi. Naslouchej čtenářům a neboj se snít.
