Hyperviolent, hra zasazená na opuštěnou vesmírnou stanici, kam se hráč vydává na základě zachyceného nouzového volání, na první pohled vypadá tak trochu jako klasický System Shock, ale zároveň se prezentuje jako boomer shooter. A skutečně, výsledek je rozkročený mezi žánry, ovšem potěší zejména ty hráče, které baví raní zástupci imerzivních simulací, jimž pak odpouští i obtížnou orientaci ve spletitých levelech a jiné designové prvky, které bychom dnes už označili za zastaralé. Zároveň je ale potřeba počítat s tím, že tahle žánrová nejednoznačnost nemusí sednout každému. Hra si totiž bere to náročnější a méně přístupné z každého z nich, což může část hráčů odradit už v prvních hodinách.
Za horizontem události
Jestli bych měl Hyperviolent hned v úvodu za něco pochválit, pak to určitě bude atmosféra. Dovede navodit hororovou náladu přesně ve stylu snímků jako Horizont události, Sunshine nebo Symptom Pandorum. Z herních inspirací je nejvíce cítit právě původní System Shock z roku 1994 a jeho pozdější napodobitelé. Zlověstné prostředí futuristických technologií a textové záznamy dokumentující proběhnuvší katastrofu každopádně dávají hernímu světu konkrétní tvář a drží hráče v napětí i ve chvílích, kdy samotná akce zrovna negraduje.
Temporytmus hry je tak trochu pulzující. Pomalejší postup s hledáním dalším cesty je přerušován výbuchy divoké a náročné akce. Hra je postavena na manipulaci s dvěma zbraněmi (či jinými druhy vybavení) zároveň – v každé ruce můžete držet jednu a ovládat ji zvlášť pravým či levým myšítkem. Užitečná je zejména kombinace kontaktní zbraně na blízko se zbraní střelnou. Navzdory významným akčním momentům nečekejte, že by vám Hyperviolent nabídl akci ve stylu Doomu. Pořád jde především o imerzivní simulaci kříženou se survival hororem, kde musíte hodně dbát na správu zdrojů a maximální šetření náboji.
Zdroj: Fulqrum Publishing
Jdu tudy správně k nádraží?
Zatímco za stylové retro zpracování lze Hyperviolent chválit, ke hrám z poloviny 90. letech odkazuje i tam, kde bych osobně uvítal modernější přístup. Především je extrémně snadné se ve spletitých a často vzájemně podobných koridorech zamotat. Dokázal jsem dohrát i pověstně bludišťového Turoka 2, ale Hyperviolent mě neustálým blouděním opakovaně přiváděl k šílenství. Je samozřejmě možné, že levely mají nějakou designovou logiku, kterou jsem prostě nedokázal prohlédnout, ale jelikož nejsem sám, kdo si na tento problém stěžuje, hádám, že na vině přece jen bude slabší vedení pozornosti hráče.
Po technické stránce je titul ucházející, ale přesto zápasí s nevyrovnanou kvalitou. Pixelovité obrazové zpracování je pěkné, jakkoli bych osobně ocenil detailnější sprity nepřátel. Co už je horší, je primitivní způsob, jakým se protivníci chovají. Kvůli tomu jsou přestřelky méně zábavné, než by mohly být. Ovládání a interakce s prostředím jsou funkční, ale ne vždy úplně komfortní, což hru stavějící na průzkumu a rychlých reakcích zbytečně sráží.
Výsledkem je titul, který má jasný rukopis, dobrý nápad i silnou atmosféru, ale pořád by potřeboval finální opracování a odjehlení. Hyperviolent bych doporučil hlavně hráčům, kteří mají rádi sci-fi horory, oldschoolové bludišťové FPS a survivalovou práci se zdroji a detailním průzkumem prostředí. Jestli hledáte svižné tempo, absenci hluchých míst a technicky bezchybnou prezentaci, dostaví se zklamání velmi brzy.
