Bright Memory: Infinite je pěkným důkazem toho, že pokud chce člověk opravdu něco dokázat, může toho dosáhnout, i když na to nemá prostředky. Na tomto titulu je zajímavé především to, že na něm pracoval pouze jeden člověk – Xiancheng Zeng – dokud nezískal podporu od vydavatelství PLAYISM. Zeng založil studio FYQD-Studio, ve kterém je v současné době stále jediným zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeho první oficiální hru, nasadil opravdu vysokou laťku, kterou bude těžké překonat.
Pěkný vzhled není všechno
Bright Memory: Infinite nemá ani tak příběh, jako spíše sled událostí, které se momentálně odehrávají. Ocitnete se v roli Shelie Tan – emocionálně mrtvé, ale zato schopné vojačky specializující se na nadpřirozeno. Na obloze se objeví černá díra způsobující katastrofální počasí a pohlcující vše ve svém dosahu. Zde začíná první problém hry, kvůli kterému jsem byl trochu zklamaný. Poslední dobou se mi zdá, že novější tituly se soustředí spíše na určité aspekty než na celek jako takový.
Obvykle se vývojáři starají o to, aby grafické prostředí bylo co nejlepší, za občasného přidání trochu vybroušenějších herních mechanismů, a tím obvykle končí. To je bohužel případ Bright Memory: Infinite, kde grafické prostředí opravdu vyniká a akční pasáže (o těch později) jsou povedené, ale jinak hra nic nenabízí. Hlavní postava Shelia je nevýrazná, odbytá, nemáte možnost se do ní vcítit, a už vůbec vás nijak nevtáhne do příběhu.
Tajemná díra
Tato černá díra je nějakým způsobem spojena s dávnou záhadou, na níž má osobní zdánlivý zájem zločinecká organizace, vedená nejhorším padouchem za poslední roky. Upřímně jsem nevěřil tomu, že by nějaká hra mohla překonat nejhorší herní postavu všech dob, a sice Archona z Mass Effectu: Andromeda. Vaším cílem je tuto organizaci zastavit a zjistit příčinu katastrofálních událostí. Pokud zrovna nemáte co do činění s nejlepšími vojáky společnosti, z dosud nedostatečně vysvětlených důvodů bojujete proti staletým válečníkům a nadpozemským démonům. To je další minus samotné hry, protože Bright Memory vám vlastně nic nevysvětlí a nemáte ani šanci se cokoliv dozvědět. Docela rád bych se o nepříteli a celkové organizaci či prastarých bojovnících pokoušejících se vás zastavit dozvěděl nějaké informace.
Samotný děj se ani nesnaží dát událostem smysl, jen vám řekne, že nepřátelé jsou zlí a je třeba je zastřelit nebo rozsekat. I poté, co jsem se začal přesvědčovat o tom, že to musí mít nějaký smysl a hlavní nepřítel nebude tak špatný, jsem byl stále zmatený jeho příšerně náhlým koncem. Když už se zdálo, že druhá polovina nabírá na obrátkách, děj se vám najednou vysměje a skončí téměř bez rozuzlení. V tu chvíli jsem doufal, že si vývojář pouze dělá legraci a hra bude ještě nějak pokračovat. Jakmile jsem ale uviděl závěrečné titulky, které mě později přesměrovaly zpět do hlavního menu, pochopil jsem, že si opravdu legraci nedělá.
Fruit Ninja s nepřáteli
Rychlé ukončení děje mi ani tak nevadilo jako spíše skutečnost, že si hru pořádně neužijete. Bright Memory: Infinite je skvělá a vzrušující hra díky velmi plynulé a rychlé kombinaci meče a zbraní. Sekání nepřátel Sheliiným mečem je neuvěřitelně uspokojivé, stejně tak parry umožňující odrážet střely zpět k protivníkům. Můžete je také omráčit, katanou zvednout do vzduchu a následně rozsekat ve stylu Devil May Cry. Ještě lepší je vylepšení, které při každém švihu vystřeluje energetické paprsky, čímž se meč v podstatě mění v další zbraň s dlouhým dosahem.
Porcování nepřátel je nejen dobře vizuálně zpracované do posledního detailu, ale také docela uspokojivé. Jakmile vidíte zpomaleně useknutou končetinu nepřítele, je to prostě lahůdka. Kromě skvělé katany máte k dispozici čtyři střelné zbraně – útočnou pušku, brokovnici, pistoli a odstřelovací pušku. Pro každou zbraň ještě existují alternativní režimy střelby, z nichž některé jsou docela zábavně hloupé. Například zmíněná odstřelovací puška střílí lepivé granáty nebo útočná puška umí klasické mrazivé výstřely.
Nomád v ženském těle
Dalším zábavným nástrojem je Sheliina exo ruka pro manipulaci s gravitací, která dokáže přitáhnout nepřátele k sobě a následně je zasáhnout EMP výbuchem. Tento nástroj se výborně hodí pro boj se vzdálenými hrozbami a po jeho vylepšení se prakticky stanete nezastavitelnými. Díky velmi štědrému cooldownu jsem neustále odstraňoval protivníky z opačné strany mapy a mnohdy bez větších následků.
Jediným problémem však je, že tato vylepšení získáte poměrně rychle, což svým způsobem podkopává obtížnost hry samotné, protože nepřátele pak zlikvidujete snadno. Bright Memory: Infinite vás zasype sběratelskými body – nefritovými draky – pro vylepšení. Tyto draky je však v lineárním prostředí poměrně snadné najít. To je bohužel kromě těchto bodů a munice vlastně vše, co ve hře sbíráte. Pokud jste tedy stejně jako já doufali, že se vám podaří najít nějaké dokumenty přibližující příběh, postavy nebo cokoli jiného, musím vás nakonec zklamat.
Během prvních asi devadesáti minut jsem si plně vylepšil polovinu dostupných schopností a kromě soubojů s bossy pro mě byla hra snadná i na obtížnost Hell. To mě bohužel zklamalo vzhledem k rychlosti a plynulosti akčních pasáží, které jsou pokryty hromadami krve z nepřátel. Díky tomu jsem si tyto pasáže užíval téměř stejně, jako kdybych hrál DOOMa. Jakmile však dosáhnete vyšší úrovně schopností, i ten nejsilnější základní voják s vámi sotva pohne.
Co rychle začíná, taky rychle končí
Bohužel během zhruba dvou a půl hodinového dobrodružství (čtete správně) počítejte s omezenými kombinacemi a malými dávkami typů nepřátel. Některé bitvy se odehrávají na nádvoří chrámu, jindy na křídlech letadel řítících se do černé díry. Bez ohledu na absurdní kulisy se střety nakonec zadrhnou na nedostatku času, který by nepřátelé potřebovali na určitý vývoj. Zpočátku je zajímavé kombinovat různé schopnosti jednotlivých úderů a střel, ale nakonec se naučíte jeden přístup a toho se budete držet. Musím však uznat že souboje s bossy proti stejně schopným šermířům nebo bájnému kolosu poskytovaly kýženou výzvu, za kterou dávám bonusové body.
Nejsmutnější na tom je fakt, že jakmile zvládnete všechny dovednosti a samotná hra se konečně rozjede naplno, je konec. Najednou máte dojem, jako byste hráli spíše technologické demo, abyste zjistili, co nejnovější stroje dokážou, než plnohodnotnou hru.Vývojář z FYQD dokázal vytvořit několik úžasných konceptů, ale nerozvinul je do ucelenějšího dobrodružství. Krátké hry nejsou ze své podstaty špatné, ale Bright Memory: Infinite ve mně zanechává touhu po něčem víc. Doufám tedy, že to byla jen malá ukázka toho, na čem vývojář skutečně pracuje. Byla by totiž opravdu škoda nevyužít talentu a potenciálu ukázaného v současné „hře“.
Predátor v bikinách
Bright Memory: Infinite umožňuje obléknout hlavní postavu do poměrně odhalujících kostýmů, které mohou zahrnovat například ouška, nebo dokonce bikiny. Abyste bikiny získali, musíte celou hru projít na obtížnost Hell, která je tou nejtěžší. Pokud však nechcete ztrácet čas procházením hry na těžkou obtížnost (která není tak těžká), můžete si všechny kostýmy koupit ve formě DLC. To je podle mého názoru velká škoda, protože tím, že utratíte jen pár haléřů, ve skutečnosti nemáte motivaci spustit tuto obtížnost. Jiná situace je, pokud jste lovci achievementů, mezi něž patří i dohrání hry na tuto úroveň.
Soundtrack
Co se však týče samotné hudební produkce, není si na co stěžovat. Na skladbách se podíleli skladatelé Jeff Rona (God of War 3, Far Cry 4) a Cody Matthew Johnson (Lost Soul Aside, Devil May Cry 5, Resident Evil 2). Dovolil jsem si vypůjčit jeden z rozhovorů vývojářů hry, kde popisují svou spolupráci s autory hudby.
„Během naší hudební spolupráce s Codym a Jeffem jsme si vyměnili nespočet nápadů na hudbu ke hře. Shodli jsme se na cílech pro celkový dojem ze hry, významu čínské lidové hudby a jejích nástrojů při vytváření velké části zvukového světa. Při tvorbě hudby k soubojům s bossy, jako je například scéna ve věži Dong Drum, jsme si vyměnili mnoho příkladů slavných čínských lidových písní, abychom se inspirovali hybridním přístupem k hudbě kombinujícím tradiční čínské nástroje, orchestr a syntezátory.“
Bright Memory: Infinite nemá příliš dobrý příběh, hlavní postava není moc zajímavá a váš úhlavní nepřítel je spíše na ozdobu. Přesto se bavíme o dobré hře jako takové, která by se hratelností mohla rovnat kultovním titulům, jako je Painkiller nebo DOOM. Brutální, dynamická jízda, při níž si ani na chvíli neoddechnete. K tomu všemu vás doprovází povedený soundtrack s úžasnou grafikou. Rozhodně doufám, že od pana Zenga ještě nějaké hry v budoucnu uvidíme.
