Některé hry se do historie nezapíšou jako technologické milníky, ale jako atmosférické zážitky, na které se nezapomíná. Dishonored je přesně ten případ. Na první pohled působí nenápadně, žádné přehnané bombastické trailery, žádná přehnaně otevřená mapa. Ale pod touhle zdánlivě jednoduchou fasádou se skrývá komplexní zážitek, který i po letech stárne s grácií.
Arkane Studios vytvořilo titul, který kombinuje akční stealth žánr a temnou fantasy atmosféru, navíc ve světě inspirovaném viktoriánským Londýnem, trochou steampunku a magie. Ne že by měla nejrealističtější grafiku, ale má atmosféru. A tou se nedá šetřit.
Svoboda volby a styl hraní: Buď stínem, nebo smrtícím nástrojem
Příběh je na první pohled trochu klišé. Vžijete se do člověka jménem Corvo Attano, bývalého osobního strážce císařovny, který se stává obětí zrady a neprávem obviněným z její vraždy. Následuje klasická cesta za očištěním svého jména a pomstou těm, kteří za touto zradou stojí. Co však dělá příběh opravdu zajímavým, je způsob jeho vyprávění a volnost, kterou vám hra při řešení situací nabízí. Na papíře jde o klasický motiv, ale Dishonored mu dává novou hloubku. Hra totiž není o tom, co uděláte, ale jak to uděláte.
Corvo disponuje kromě tradičních zbraní, jako jsou pistole, kuše nebo dýka, také zvláštními schopnostmi získanými od mystické entity známé jako The Outsider, díky nimž se můžete teleportovat přes střechy, zpomalovat čas, ovládat mysl nepřátel nebo své nepřátele nechat rozsápat hejnem krys. Tyto schopnosti jsou natolik kreativní, že ani po několika hodinách hraní nepřestávají bavit. Můžete být stínem, který se nikým nenechá zahlédnout, nebo zvolte přímý a konfrontační přístup s využitím magických schopností. Anebo cokoli mezi tím. Hra vám nediktuje správnou cestu, jen dává nástroje a sleduje, jak se s nimi rozhodnete naložit. A právě tahle svoboda je něco, co se jen tak nevidí.
Zdroj: Arcane Studions
Zvuk, který dýchá světem Dunwallu
Co se týče zvukové stránky, Dishonored exceluje v atmosférickém dabingu i hudbě. Hlasy herců perfektně odpovídají charakterům jednotlivých postav a dodávají jim hloubku i emoce. Hudba je spíše nenápadná, ale skvěle dotváří ponurou atmosféru světa zamořeného morem a beznadějí. Nepřehlušuje dění, ale dokáže podtrhnout napětí, které hra zrovna sděluje.
Grafika a design, co nestárne
Grafika již možná neohromí každého, zvlášť po tolika letech od vydání, ale její specifický styl je pořád skvělý a vůbec nestárne špatně. Namísto realistického zpracování sází na styl připomínající olejomalby či ilustrace ze starých knih, což hře dodává svou vlastní vizuální stránku.
Město Dunwall, ve kterém se příběh odehrává, působí ponurým, ale detailně promyšleným dojmem. Od špinavých uliček přes morem podepsané, zabarikádované domy a chátrající budovy až po působivé nasvícení scén, které podtrhuje tísnivou atmosféru. Animace jsou sice v některých ohledech lehce strnulé, zvlášť při běžných konverzacích, ale v akčních pasážích působí dostatečně plynule.
Zdroj: Arcane Studions
Ne všechno je bez poskvrny
Dishonored sice není úplně bez chyb. Občas narazíte na drobné bugy, umělá inteligence nepřátel není vždy konzistentní a nepřátelé někdy reagují zvláštně. Vojáci kupříkladu příliš rychle zapomínají na vaši přítomnost. Může se tedy stát, že vás po krátké chvíli přestanou hledat i po brutálním útoku, což může působit nerealisticky. Animace během dialogů působí často neohrabaně a občas narazíte i na menší technické chyby, například situace, kdy postavy částečně procházejí skrz objekty nebo chybné načítání scén. Někomu by mohla vadit i kratší délka kampaně. Pokud hrou projdete přímočaře, bez většího zkoumání nebo stealth přístupu, můžete být překvapivě rychle u konce. Také systém chaosu, který ovlivňuje konec podle míry zabíjení, není vždy úplně transparentní a někdy působí spíše jako trest za kreativitu než jako odměna za volbu stylu. Ale upřímně řečeno, tyto maličkosti nijak zásadně neovlivňují celkový zážitek, protože Arkane Studios sází především na atmosféru, svobodu volby a skvělý level design.
Dishonored není hra, která by se snažila být vším pro všechny. Ale to, co dělá, dělá výborně. Nabízí svobodu, styl, promyšlený svět a neuvěřitelně silnou atmosféru. I přes drobné nedostatky si udržuje status moderní klasiky, ke které má smysl se vracet nebo ji objevit úplně poprvé. Protože některé hry zrají jako víno. A tahle hra je podle British Academy Games Awards to nejlepší víno za rok 2013. I když má své mouchy, neztratila ani po letech nic ze své originality a šarmu. A jedna malá rada na závěr: dávejte bacha na krysy.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Nikola Landová.
