Když se řekne DOOM, v hlavě mi okamžitě explodují výjevy zohavených těl démonů roztrhaných na cucky a jeden němý šílenec, co se s brokovnicí v ruce postaví samotnému peklu. Když se studio id Software tuto legendu rozhodlo před necelou dekádou opět nakopnout, stala se z ní jedna z nejúspěšnějších videoherních renesancí posledního desetiletí. DOOM (2016) byl čistý adrenalin, střeva na stěně a metalová smršť, zatímco DOOM Eternal to všechno zahnal do extrému… byl rychlejší, brutálnější a šílenější. Tentokrát se však neženeme kupředu, ale zpět do minulosti. A to doslova. Třetí díl moderní trilogie DOOM: The Dark Ages nás totiž zavede do temného věku železa, krve a kostí, kdy Slayerova zuřivost teprve dostávala jméno.
Středověká jatka
DOOM: The Dark Ages není jen další pekelnou řežbou. Je to prequel snažící se zodpovědět otázku, kde se vzala ta neuhasitelná zuřivost ikonického zabijáka, který se nezastaví před ničím, co má rohy a smrdí po síře. Zatímco předchozí díly vsadily na futuristické laboratoře, prequel přináší nečekaný obrat do světa rozpadajících se středověkých hradů. Ačkoliv to pro mnohé z nás bylo podnětem k netrpělivému vrtění se obavami, ukázalo se, že jich nebylo třeba. V id Software totiž znovu dokázali, že trhání démonů na kousky je univerzálním jazykem a nezáleží, jestli to provádíte na kosmické stanici nebo pod gotickým obloukem katedrály. Přestože kulisy vypadají jinak, to důležité zůstává. A přidává se ještě silnější důraz na kontaktní souboje.
DOOM byl vždycky o hratelnosti. O tom nekompromisním tanci smrti, během nějž vám každá chyba vyrve střeva z těla. DOOM (2016) se nezdráhal agresivní akce s heslem „pomalu, ale jistě“, zatímco DOOM Eternal létal po arénách jako trysková myš. DOOM: The Dark Ages na to jde jinou cestou. Zatluče vás pevně do země jako kovadlinu ve snaze donutit hráče peklu čelit pěkně z očí do očí, cítit váhu každého úderu a prosekat si cestu skrz. Není to sprint, ale těžkotonážní pochod nezastavitelného tanku, který válcuje doslova vše, co mu vstoupí do zorného pole. Ten pocit jakési těžkosti z výbavy i z intenzity boje chutná zatraceně dobře.
Šílený balet násilí s překvapivě chytrou choreografií
Na scénu vstupuje nová královna jménem štítová pila, která nahrazuje motorovku pro boj zblízka. Kombinace masivního štítu s ozubenou pilou po obvodu se ve vteřině dokáže proměnit v mlýnek na démonické maso. Dostanete tak možnost se před útoky krýt, odrážet střely a naběhnout do nepřítele klidně i přes půlku arény. Když se tak nějaký démon dostane do vašeho osobního prostoru, můžete vytasit rukavici, palcát či řemdih trhající končetiny jedním švihem. Středověké téma si přímo žádá, aby Slayer sáhl po klasických nástrojích ze staré školy, no ne? Takové útoky jsou destruktivní, nikoliv neomezené.
Vedle toho v palebném arzenálu nechybí oblíbené hračky jako brokovnice nebo plazmovka a hromada nového vybavení, které je stejně zvrácené jako geniální. Můj oblíbenec Skull Crusher s uspokojujícím křupáním drtí lebky na ostré kousky a ty střílí jako projektily. To je prostě symfonie bolesti, která mým uším zní neskonale lahodně. Boj je těžší, intenzivnější a surovější, ale zatraceně uspokojivý. Nepřátelé nepadnou snadno a zabití těch silnějších si musíte doslova vydřít, protože budete čelit nejen jim, ale také hordám slabších pekelníků, co vám neustále funí za krk. Hlídat si záda, přepínat zbraně, přemýšlet o dalším pohybu, reagovat na vzorce útoků, blokovat rány, odrážet střely a nikdy se nezastavit – to je brutální rytmus boje, který vás buďto zničí, nebo naprosto pohltí.
Nepřátelé přicházejí po desítkách ve vlnách a každý boj vás nutí se přizpůsobit novým hrozbám. Démoni v DOOM: The Dark Ages vypadají, jako by vyskočili z bestiáře z dob inkvizice. Přestože jsou upravení do temnějšího gotického stylu, jejich siluety, animace a chování zůstávají věrné odkazu série. Peklo dnes možná vypadá jinak, ale jeho obyvatelé pořád nahánějí stejný děs jako před třiceti lety. Změna v tempu a ve stylu boje se odrazila i na jednom z nejikoničtějších prvků moderního DOOMu, na glory killech. Ty sice nevymizely úplně, ale už nejsou na denním pořádku. Když se na vás řítí celé pekelné legie, není žádoucí, abyste se co pět vteřin dostali do animace. Místo toho vývojáři přišli s novou a svižnější metodou roztříštění těla. Není to tak výživné, ale v kontextu to vlastně dává smysl.
Odložím si sem ještě poznámku o obtížnosti. DOOM byl vždy brutální zkouškou reflexů, ale nový díl série si užijí jak ostřílení veteráni s nervy z oceli, tak nováčci, kteří by jinak odpadli po prvním skoku na bojiště. DOOM: The Dark Ages nabízí široké možnosti přizpůsobení obtížnosti i herních mechanik, takže se nebojte, že by byl moc lehký nebo moc těžký… tady jste pánem pekla vy. V závislosti na tom však očekávejte rozdílnou délku hraní. Kampaň vám zabere přibližně kolem patnácti hodin při volbě zlaté střední cesty. A tím to bohužel víceméně končí. DOOM: The Dark Ages je čistě singleplayerová záležitost bez multiplayeru, bez kooperačních režimů, bez nových výzev nebo dalšího dodatečného obsahu. Po dohrání kampaně vám tak nezbývá moc důvodů se vracet.
Z nuly na sto na hřbetu draka
Studio id Software se s tímto dílem nebojí experimentovat. Level design se výrazně otevřel nejen do šířky, ale také vertikálně. Opouští od předem nalajnovaných koridorů, čímž má hráč možnost sejít z cesty a hledat tajné chodby s odměnami. Není to sice úplně otevřený svět, ale lineární levely dávají větší svobodu v průzkumu i v pořadí plnění úkolů. Pro sběratele je po mapách ukryto několik předmětů a bonusů odemykajících detaily světa i jeho lore. Pravda, většinou to nejsou kdovíjak zajímavé věci, ale zlaté cihly a další vzácné materiály byste rozhodně ignorovat neměli. Mají totiž skutečný dopad na hratelnost, protože slouží k upgradům zbraní. Mimo ně sem tam narazíte na nějakou hádanku, aby si váš mozek na chvíli odpočinul od zběsilého masakru, protože tento díl je jako dobře navržený labyrint lákající k prozkoumávání, přestože máte za zadky agresivní démony.
Mezi další novinky patří úrovně, ve kterých opustíte Slayerovu perspektivu a usednete buďto do obrovského stroje Atlana, nebo se vyhoupnete na hřbet Serrata. V kůži Atlana až primitivním soubojovým systémem mlátíte démonické Titány. Občas k tomu dostanete zbraň, ale žádné větší vzrušení nečekejte. Se Serratem se zase přemisťujete z místa na místo, občas něco podpálíte, vyhodíte do vzduchu a způsobíte chaos. Popravdě, tyto části nejsou ničím, k čemu bych se chtěla vracet, ale oceňuju snahu rozbít rytmus hry a zabránit monotónnosti, která by po několika hodinách mohla nastat. Nejde o špatné rozptýlení, ale tak nějak bych očekávala, že to bude totální destrukční jízda, když vám hra nabídne ovládání gigantického válečného titána nebo let na hřbetu pekelného draka. Místo toho jde spíše o jednoduchá, málo intenzivní a výzvu postrádající intermezza.
Všechny cesty vedou do pekla
Tou nejznatelnější odchylkou od předešlých dvou dílů… vlastně od celé série DOOM, je výrazně větší snaha vyprávět příběh, který až dosud v nutném minimu fungoval jako křoví. DOOM: The Dark Ages se snaží propojit klasické DOOMy se současnou trilogií a stát se jakýmsi mostem, který překlene mezeru mezi chaotickými devadesátkami a novodobým Slayerovým eposem. Výsledkem je překvapivě hutná dávka cutscén a dějových zvratů, které mohou působit jako lehký šok, obzvlášť pokud jste doposud DOOMa brali čistě jako krvelačnou arénovku. Hra se nás snaží zasvětit do loru a představuje nové frakce i postavy, protože se objevují další strany válečného konfliktu, které do nekonečného masakru vnášejí vlastní agendu včetně Argent D’Nur. Pokud nemáte v příběhu alespoň základní přehled, pravděpodobně z toho všeho budete mít hlavu v pejru, nebo vám ta celá velkolepá výpravnost nic moc neřekne.
Naštěstí, co nepochytíte z příběhu, doženete očima. DOOM: The Dark Ages se nejen hraje skvěle, ale také vypadá skvěle. Nejde o klasický středověký svět, nýbrž o kombinaci zborcené gotiky, pekelných technologií a mimozemského mysticismu. Každý hrad, každá krvavá aréna i každý démonický zámek vypadá impozantně, a to díky výtečné práci s nasvícením, animacemi i efekty. Co by to bylo za DOOMa bez metalové soundtracku, který v tomto případě rozhodně není špatný, a dovolím si tvrdit, že by sám o sobě obstál na výbornou. Z mého pohledu ovšem postrádá tu surovou metalovou živelnost, která nám kdysi pumpovala adrenalin přímo do žil s každým výstřelem brokovnice. Mick Gordon zkrátka nastavil laťku příliš vysoko. To však neznamená, že by se DOOM: The Dark Ages měl za soundtrack stydět. To ani náhodou!
DOOM: The Dark Ages je stále ten známý kolotoč zmaru, krve a démonů, jen v těžším brnění, se štítem v ruce a gotickým oparem na čele. Je drsnější, temnější a nebojí se vykročit novým směrem. Díky skvělé optimalizaci jsem si tento démonický masakr náramně užila ještě před oficiálním vydáním a věřím, že nejen zarytí fanoušci na tom budou podobně.
DOOM: The Dark Ages není krok zpět. Je to šlápnutí okovanou botou přímo na krk, a přestože při tom občas trochu klouzne, stále zůstává brutální a krví nasáklou řežbou, jakou fanoušci chtějí. Slayer sice zpomalil krok, zato přibral na váze. Nový přístup k boji nabízí osvěžující změnu tempa, zatímco vizuální zpracování a level design ukazují, že id Software stále ví, jak vytvořit infernální hřiště, kde se hráč vyřádí do posledního náboje.
