Doom Eternal – pekelná řežba

Share on facebook
Sdilet
Share on twitter
Sdílet
Share on linkedin
Sdílet
Zdroj: bethesda.net
Minule recenzovaný DOOM 2016 přišel jako blesk z čistého nebe. Fanoušci nevěděli, co od něj mají čekat, a nakonec se dočkali výborného, kritiky vychvalovaného vzkříšení, jež kromě parádního grafického kabátu nabídlo také jedinečnou hratelnost a akcí napěchovaný příběh. Ten potěšil nejen skalní fanoušky, ale taktéž hráče, kteří k sérii přičichli až nyní. Netrvalo dlouho a čtyři roky nato jsme se dočkali pokračování pojmenovaného Doom Eternal. Podařilo se mu překonat DOOM z roku 2016, anebo šlo o výrazný kvalitativní pokles?
DOOM Eternal demon
Na začátek je nutno se pozastavit nad několika důležitými věcmi. Prvně, osobně mám doomovskou mytologii velmi rád. Dále, po přečtení různých názorů na Doom Eternal jsem byl o to více zvědavý na výsledný dojem z hraní. Fanouškovská základna se totiž rozdělila na dva tábory. Starší generace, z dnešního pohledu herní veteráni, co na značce vyrůstali, říkali, že hra, ačkoliv vyniká hned v několika směrech, má k dokonalosti daleko. Naopak mladší si myslí přesný opak a titul vyvyšují na piedestal. Natěšenost byla o to větší!

Přímo do akce

Pokud čekáte, že příběh bude navazovat na konec předchozího dílu, mýlíte se. V úvodní kapitole se totiž nijak nenavazuje na finální zvrat DOOMu 2016 a místo objasnění několika okolností se vrháme rovnou do akce. Jak se dozvídáme z úvodní cutscény, planetu Zemi napadly brutální, nezkrotné vlny démonů, které vyhladily z povrchu zemského již 60 procent pozemské populace. Jako by to nestačilo, démonské hordy jsou vedeny trojicí mocných bytostí známých jako Hell Priests – Deagy Niloxem, Ranakem a Gavem, sloužícími Khan Maykr, hlavní záporačce. Coby Doom Slayer se opět musíte vydat do akce, abyste nejen pozabíjeli vše, co se vám postaví do cesty, ale také zabránili vyhlazení celého vesmíru.

Rozmanité prostředí

DOOM Eternal se může pyšnit hned několika prvky. Jedním z nich je i rozmanitost prostředí. Na rozdíl od jeho čtyři roky starého předchůdce, který se po celou dobu odehrával jen na Marsu, se projdete po mnoha různých planetách. Kromě Země, kterou příhodně navštívíte hned v úvodní misi “Hell on Earth” (referenci na název Doom II jsem ocenil), navštívíte Nekravol, Exultiu, Urdak, Sentinel Prime a řadu dalších. Gameplay je díky tomu výrazně ozvláštněný, protože si nejenom musíte na dané prostředí dříve či později zvyknout, ale zároveň – pokud to tedy chcete – se můžete kochat flórou, malebnými kouty krajiny a dalšími drobnými serepetičkami. Nebude navíc docházet k tomu, že byste procházeli jedněmi a těmi samými koridory pořád dokola, což vítám s otevřenou náručí.

Zdroj: bethesda.net

Každá lokace navíc skýtá řadu speciálních získatelných bonusů, ať už jde o hudební alba, jež si můžete kdykoliv přehrát na palubě vaší lodi, sběratelské figurky nebo části kodexu, které vám poodhalují zákoutí příběhu. Znovuhratelnost levelů je tedy zaručena a k opětovnému průchodu jste silně motivováni.

Okořeněný gameplay

Nejsilnější devizou DOOM Eternal je bezesporu hratelnost. Ta je oproti DOOMu 2016 mnohem komplexnější. Určitě si říkáte, čím byl nový díl obohacen. Je to jednoduché – náplň zůstala stejná. V průběhu jednotlivých úrovní jdete z místa na místo, kosíte nepřátele jako na běžícím pásu a snažíte se přežít. Prostě tradiční Doom, na jaký jsme všichni zvyklí. Ale ouha, to by nebylo pravé pokračování, kdyby studio id Software nepřišlo s několika inovacemi a drobnými změnami. Aby byl průchod trochu okořeněn, kromě zběsilých, akcí nabitých částí se také dočkáte několika skákacích pasáží. Ty vás mohou buď bavit a budete je – podobně jako v mém případě – vnímat jako části, kdy si můžete ulevit od náročných soubojů, anebo vás budou úplně iritovat. V tomto směru dost záleží na hráči. Já osobně jsem třeba neměl problém se po tyči zhoupnout a chytnout se nejbližší stěny, jsou ale tací, pro které může jít o ryzí utrpení.

Co bych možná na skákání vytkl, je, že v kontextu hry nepůsobí reálně. Zatímco v DOOMu 2016 se vývojáři snažili, aby lokace, respektive jednotlivé části Marsu, působily co nejvěrohodněji a byly nějak konzistentní, zde sice máte možnost kráčet po různých koutech planet, jenže při hraní nemáte vůbec pocit, že by například levitující plošiny s tyčemi, odrazové můstky či stěny vyčnívající z kusů kamene do prostředí náležely. Zkrátka a dobře, překážky sem tam působí jako pěst na oko a na některých mapách kazí jinak perfektně vystavěnou atmosféru.

Rozšířený arzenál

Nicméně, gameplay není postavený pouze na bezhlavém skákání. Nechybí již tradiční akce, která je v titulu naprosto vynikající, a to tak moc, že se s ní její čtyři roky starý bratříček nedá ani srovnávat. Bitvy odsýpají, mají spád, jsou dynamické a na vyšších obtížnostech jsou opravdovou výzvou pro hráče. S tím je ruku v ruce neodmyslitelně spjatý také Doom Slayerův arzenál, jenž si prošel solidním vylepšením. Zbraně jsou z valné většiny stejné, tedy až na pár čestných výjimek, ovšem díky dvěma různým modifikacím, které si během hraní můžete za získané body postupně vylepšovat, mají mnohem univerzálnější použití. 

Co to v praxi znamená? Nemůžete se spoléhat pouze na jednu konkrétní zbraň, musíte používat všechny: od obou druhů brokovnic (klasické i dvouhlavňové), Plasma Rifle a Ballisty až po Heavy Cannon, legendární BFG nebo mocný meč. Samozřejmě, nechybí ani plamenomet na získání zbroje (Armoru) nebo motorová pila, která si prošla velkou transformací. Musíte ji totiž pravidelně využívat. Jen díky ní totiž máte možnost získat náboje, jež se po rozříznutí nepřítele vejpůl rozsypou na zem jako barevné lentilky.

A že ji, panečku, budete potřebovat! Munice je málo, a tak je nutné, abyste taktizovali a na dobíjení zbrání pokaždé mysleli.
Každá součást vašeho arzenálu má nějaké využití. Navíc, jak jsem psal výše, zbraně mají několik modifikací, díky čemuž jsou hodně variabilní. Je pravda, že pro někoho může být zpočátku jejich složité vylepšování spíš zátěž, ale dá se na to zvyknout. Navíc, pokud máte zapnuté tutorialy, vždy budete obeznámeni s potřebnými základy.
A jestli se ptáte, tak ano, Glory Killy zůstaly zachované, ovšem jsou mnohem kreativnější.

Staří známí

Obří změnou si prošli také démoni (podle mě k lepšímu, i když v tomto směru opět záleží na osobním úhlu pohledu). Vývojáři se tentokrát distancovali od temných vizáží, jež krásně pasovaly k ponurému, vskutku tísnivému prostředí Marsu, a snažili se co nejvíce přiblížit vzhledu monster z dvou původních doomovských her. Díky tomu jsou designy o poznání barevnější a zároveň mnohem výraznější. Původní fanoušci tak mohou vrnět blahem! Navíc, u některých můžete na těle nalézt slabá místa, která můžete zničit a udělit tak mnohem větší poškození.
Vrací se všichni známí z předchozího dílu, výjimkou budiž Summoner, ale kromě nich i několik nových potvor, jmenovitě hadí stvoření Whiplash, létající Gargoyle, klasický Pain Elemental nebo všemi nenáviděný Marauder, jenž vás hned několikrát během hraní potrápí. Nechybí ani pompézní boss fighty, jež svou epičností překonávají leckteré moderní střílečky.
Hudební stránka zůstává stejná. Opět se o ni postaral věhlasný Mick Gordon, který dokázal, že vytvořit energický a nadupaný soundtrack pro něj není žádná výzva. V úrovních uslyšíte hned několik výrazných melodií, které se vám okamžitě zaryjí do paměti. To výrazně napomáhá k lepšímu vyznění některých částí. Všem vřele doporučuji si dohledat kompletní soundtrack a poslechnout si jej. Gordon totiž odvedl mistrovskou práci a stojím si za tím, že některá z jeho hudebních děl se dříve nebo později zapíší do historie (The Only Thing They Fear Is You toho budiž příkladem).

Zdroj: bethesda.net

Příběh Doom Eternal

Na závěr bych se milerád vyjádřil k příběhu. Ten je ve zkratce naprosto brilantní. Na druhou stranu, je nutné, abyste byli pozorní a během průchodu si pečlivě četli zápisky z kodexu. Prozradí vám totiž několik zajímavých detailů a mohou vám rozšířit vaše mínění o celém univerzu. Z některých informací můžete dokonce být lehce zaskočení. Každopádně, nic to nemění na tom, že příběhová stránka je naprosto fantastická a je o mnoho úrovní výš než DOOM 2016: Nebudu o ní prozrazovat mnoho, jelikož čím méně budete vědět, tím více si ji užijete. Nicméně, mohu vám zaručit, že v ní dojde na překvapivé zvraty, nečekané boss fighty a obří rozšíření doomovského univerza.

Najdou se i vady na kráse

Za nejslabší stránku titulu, pominu-li několik drobných výhrad, o nichž jsem se již rozepsal výše, rozhodně považuji multiplayerový režim Battle Mode. V zásadě jde o klasický deathmatch, ve kterém proti sobě bojují dvě strany: Mariňák a dva hráči, kteří hrají za jednoho z pěti dostupných démonů (Arch-vile, Mancubus, Marauder, Pain Elemental a Revenant). Abych pravdu řekl, už od začátku jsem neměl moc velká očekávání, ale stále jsem tajně doufal, že by autoři mohli docela zajímavý, byť ne kdovíjak originální nápad přetavit v ucházející režim. Byl jsem šeredně na omylu. 

Ano, z Battle Modu je na jednu stranu cítit snaha tvůrců si s ideou bojů rozdělených do několika kol co nejvíce pohrát, což je znát hned v několika směrech. Osobně například musím ocenit démonské schopnosti, které jsou navržené vskutku solidně, a nápad zahrát si za démony, které znáte z příběhové kampaně. A co obzvlášť musím pochválit, je hlas Announcera, poněvadž vám svými hláškami pronášenými výrazným hlubokým hlasem sem tam dokáže vykouzlit úsměv na tváři.

Nicméně, tady výčet pozitiv u multiplayeru končí. Battle Mode totiž doplácí hned na několik aspektů. Prvně, jednotlivé mapy jsou nevýrazné, strašně generické a nikterak působivé. Jsou navíc příliš malé, takže pohybovat se po nich je utrpení, a to doslova. Z hlediska hratelnosti nejde o nic zázračného a vybalancování schopností bohužel také nedopadlo nejlépe. Upřímně, že bych si zápasy kdovíjak užíval, se v žádném případě říct nedá. Možná právě proto jsem v tomto módu moc dlouho nevydržel. Za sebe tedy dávám palec dolů. Tohle se tvůrcům nepovedlo…

Naštěstí je to jediná velká vada na kráse. Ve všem ostatním nemá hra konkurenci. A pokud se ptáte, jestli je Doom Eternal lepší než jeho předchůdce, bez váhání bych řekl, že je. To, co dělalo titul z roku 2016 výjimečným, zde bylo vyšperkováno k dokonalosti, a ještě ke všemu obohaceno o několik nových prvků, jež přinášejí do série svěží vítr. A to na Doom Eternal asi oceňuji ze všeho nejvíce. Autoři vsadili na osvědčený recept, ovšem nebáli se zariskovat a zkusili implementovat něco navíc, co by výsledný dojem z hraní vylepšilo k nepoznání. Jde zkrátka o povinnost pro všechny doomovské fanoušky, kteří touží po úžasném herním zážitku.

DOOM Eternal - sekera
GP uvozovky

Ne nadarmo je Doom Eternal jednou z nejlepších stříleček posledních let. Kromě perfektní příběhové kampaně totiž nabízí také svižnou, rychle odsýpající hratelnost, která je umocněna nádherným grafickým kabátem a syntetickým, dravým a hudebně nabušeným soundtrackem Micka Gordona. Stejně tak oceníte vynikající palebný arzenál, ve kterém má každá zbraň své využití na bojišti, propracované lokace a také plejádu rozmanitých, perfektně nadesignovaných monster, jejichž eliminace přes brutální, leč hravé a sem tam i humorné Glory Killy si budete vskutku užívat. Tohle je moderní střílečka, jak se patří. Osobně doporučuji všemi deseti!!

Recenzi pro Gaming Professors napsal Daniel Palička

Klady

příběh
hratelnost
propracovaná mytologie
grafika
glory killy
propracovanost zbraní
hudební stránka
lokace
skákací pasáže…

Zápory

…které však mohou být pro některé hráče značně frustrující
slabý multiplayer
počáteční dějová zmatečnost
0

Doporučujeme

Share on facebook
Sdilet na Facebooku
Share on twitter
Sdílet na Twitteru
Share on linkedin
Sdílet na LinkedIn