Trpaslíci jsou nejhorší ze všeho. Vlezou všude a strašně rychle se množí. A to posledních pár let platí i o hrách s vousatými pidižvíky v hlavní roli. A jak se se zakrslou konkurencí, představovanou třeba Return to Moria nebo Deep Rock, podařilo popasovat indie novince Dwarven Realms?
Trpaslíci klamou tělem
Předně je třeba říci, že ač se na stránkách nebo promo materiálech hra na první pohled tváří jako akční RPG a hrdě se označuje jako ARPG s největší hustotou mobů, silný důraz je kladen především na písmeno „A“. Spíše, než o plnokrevné RPG, jde o bohapustou mlátičku z třetí osoby, která vám dokáže přičarovat karpální tunel z věčného klikání.
Na příběh tvůrci rezignovali v podstatě zcela – nějaká ta NPC se vyskytují jen spoře a moc s nimi interagovat nejde. Hra připomíná ze všeho nejvíce endgame z posledních dvou dílů série Diablo, tj. rifty z trojky a Abbatoir of Zir ze čtyřky. Hra vás plácne do arény plné mobů, opepřené několika minibossy, a zbytek už je na vás. Pokud se vám jich podaří dost vymlátit, pustí vás k bossovi úrovně… a to je vlastně všechno. Víc tu nehledejte, jiný obsah ve hře nenajdete… alespoň pokud jde o samotný gameplay.
Zdroj: igdb.com
Když Thorin s Bilbem vařili dort…
Bylo by přece jen nefér srovnávat Dwarven Realms s pouhou nástavbou Diabla, zkušení klikači, kteří mají nahrané nějaké ty akční hry, tu poznají i další inspiraci. A jedním dechem je třeba i dodat, že tu také je více obsahu.
Zatímco grafická stylizace a hudba (na indie projekt je mimochodem poměrně povedená) silně připomíná World of Warcraft, samotná akce není klikací, nýbrž jako akce z třetí osoby. Asi nejblíže má ke starším, primitivnějším dílům Dynasty Warriors, kdy na každé máchnutí mečem odpravíte patnáct Číňanů. Do toho se navíc zapojují prvky bullet hell akcí, kdy trávíte většinu herní doby unikáním před projektily. Zatímco řadoví mobové vás příliš nepotrápí, minibossové jsou jiný level, a s bossy často strávíte tolik času, že si skoro potykáte.
Mobilita je tady základ a hratelnost je sice primitivní, ale vcelku frenetická. Kdo chvíli stál, ten už restartuje level. Tvůrci na svém webu dokonce píší, že chtěli vytvořit hru, která je tak snadná na ovládání a na pochopení, že se při ní dá „multitaskovat“ a třeba se během hraní ještě dá sledovat televize (!). A mimochodem, hra je čistě singleplayer, s multiplayerem se nepočítá ani do budoucna.
Zdroj: igdb.com
Les dovedností
Co Dwarven Realms ztrácí na příběhu, to dohání možností úpravy postavy. Jinak si totiž svého trpajzlíka ani příliš vyňuňat nemůžete, má asi tolik charismatu jako avatar v onlineovce. Místní strom dovedností opravdu připomíná spíše les dovedností – na první pohled, aby se v něm prase vyznalo. Tedy, buď prase, nebo hráč Path of Exile. I tady je znát, odkud vítr vane.
Vyzdvihnout je třeba i systém artefaktů (přidává vám pasivní magický efekt, obvykle elementální povahy), jímž se dá build ladit podle aktuálních nepřátel. Vzhledem k tomu, že hra nemá žádné prvky multiplayeru, dá se kdykoliv pauznout a artefakty lze prohodit podle toho, co se právě hodí nejvíc.
Zajímavý je i crafting vybavení, kterému se můžete věnovat během misí. Spolu s, v podstatě neomezeným, levelováním (v žebříčcích narazíte na lidi, kteří mají level třeba 600) se může stát zdaleka největším žroutem času. A věřte mi, že toho se tu dá utopit až až.
Zdroj: igdb.com
Breberky v plnovousu
Ve chvíli, kdy se hra podobné velikosti (Dwarven Realms obsahují desítky lokací, ač jde převážně o uzavřené arény) vyvíjí de facto ve dvou lidech, nutně musí docházet k nějakým technickým problémům, protože se prostě všechno vychytat nedá.
Přestože hra běží na robustním Unreal enginu, velmi ráda padá. Optimalizace také není nijak slavná, chce to silnější PC. Na notebooku si, navzdory tomu, že hra fakt vypadá jako vanilla WoWko z roku 2004, ani neškrtnete. O různém prolínání a rozplizávání textur snad ani nemusí být řeč.
Zkrátka a dobře, na slabší sestavě si tuto hru bohužel nezahrajete.
Zdroj: igdb.com
Hej hou, hej hou, teď dám mu motykou…
A teď, babo raď. Pro zbrusu nové studium Crater Games, které tvoří víceméně jen dva vývojáři (a nějakých osm externistů), jde o prvotinu, ač s velkými ambicemi. Netají se tím, že má jít o tupé, oddechové casual mlácení, které si pustíte do okna, zatímco sledujete Netflix, a v podstatě ho lze po chvíli nějakého otrkání hrát s prstem v nose. Odpovídá tomu i velmi přívětivá cena, Dwarven Realms se dají v pohodě sehnat za necelých deset dolarů.
Jsou tu aspekty hry, které autoři nejenže odflákli, ale rovnou se jimi cíleně nezabývali. Například příběh, nebo nějaký world building. Kdyby se hra přejmenovala na „Alien Planets“, dostali jste místo trpaslíka do ruky nějakého generického vesmírného mariňáka a nepřátelé a prostředí by se přetexturovalo, klidně by mohlo jít o sci-fi a ne fantasy.
Na druhou stranu to vyvažuje propracovaný a detailní strom dovedností, který vám umožní si vytvořit bijce přímo podle vašeho gusta. Jestli je tohle váš šálek čaje a v riftech Diabla jste utopili stovky hodin, pak je dost dobře možné, že do Dwarven Realms nasypete hodin tisíce.
Dwarven Realms jsou zvláštní směsicí. Je to hra, která se nestydí být primitivní, a právě tím je lákavá. Pokud hledáte hluboký zážitek, obrňte se trpělivostí nebo se rovnou poohlédněte jinde. Jestli vám ale jde o čistokrevné mlácení, frenetickou akci a experimentování s buildy, Dwarven Realms vás pravděpodobně chytne a jen tak nepustí. Navzdory technickým mouchám a designovým zkratkám se tahle zakrslá jednohubka může stát nečekaně dlouhou závislostí.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Aleš Jan Procházka.
