Technologie a hry mají jedno společné – musí se něčím ovládat. Jak se vyvíjely hlavní stroje, rostlo s nimi i jejich ovládání. Dnes už je možností hromada, od klasických klávesnic po šílené kouzelnické hůlky k Hogwarts Legacy. My se nebudeme dohadovat, co je nejlepší, ale podíváme se na proměny herního příslušenství, tedy jeho základních tří představitelů – klávesnice, myši a konzolového ovladače. Úmyslně neuvádím zvuková zařízení a monitory, a to z jednoho prostého důvodu – jedná se totiž o neovládající a nekontrolující mechaniky, na něž se tento článek neplánuje zaměřit. Ve srovnání s bohatými dějinami počítačů i konzolí se dnes setkáte spíše s velmi zdravým a rychlým průřezem, protože bohužel nutno přiznat, historie herního příslušenství nemá tak zajímavé a bohaté dějiny.
Klávesnice
Na počátku bylo slovo… tedy něco jako klávesnice, i když to klávesnice vlastně nebyla
Už od prvních strojů byla prvním prostředkem interakce se strojem klávesnice. Určitě si nyní říkáte, to jako před klávesnicí nic nebylo? Ale kdeže. Neoficiálním prototypem klávesnice z kontextu jsou určitě psací stroje, dnes už nalezitelné jen v muzeích nebo doma u Toma Hankse, který je sbírá. Psací stroj ale nebyl jediným předchůdcem klávesnice. Podle studie Mary Bellis, z roku 2020, která se také tématem Historie herního příslušenství zabývá, pomohl ke vzniku klávesnice ještě stroj jménem Teletyp, vynalezený v roce 1930.
To bylo komunikační zařízení pro přenos textových zpráv prostřednictvím telefonních linek. Skrz tento princip poté bylo možné odesílat data do prvotních počítačů. Z teletypu se pomalu přecházelo na novou technologii v češtině nazývanou děrovačka. Ta obsahovala děrné štítky, které pak počítače dokázaly číst. Tyto typy se používaly až do roku 1948, kdy se na trh dostávají elektromechanické psací stroje. Ty uměly zadávat data přímo do zařízení. Tento přechod můžeme považovat za první kroky mezi mechanickým systémem na elektronický, protože nebylo nutné vytvářet ručně děrné štítky jako v děrovačkách.
Tento systém se udržel pomalu až do sedmdesátých let, kdy se od něj upustilo díky technologii VDT (Video Display Terminal), jež fungovala na principu elektronického zobrazování písma. Zkrátila se tím doba mezi kliknutím a napsaným písmenem. Byl to velký krok vpřed, protože v moment, kdy mechanika přešla na elektroniku, se proces „psaní“ zrychlil. Díky tomu vznikla i první skutečná klávesnice vybudovaná na principu elektromagnetického pole. Jednoduše řečeno, v klávese byl magnet, který v moment stisku téměř okamžitě reagoval. Bohužel, hrozně přitahovaly prach a brzy byly nahrazeny dalším zařízením zapadajícím do historie herního příslušenství.
Fyzika je věda, bez níž by se nenapsal ani řádek
Nové klávesnice využívaly tzv. Hallův efekt z roku 1978. Ten pracuje s magnetickým polem, které se tvoří stiskem klávesy. Jelikož jsem ve fyzice asi tak velký odborník jako na žárovky C-14, pokusím se alespoň trošku tuto technologii přiblížit. Prakticky se pomocí magnetického a elektrického pole během stisku klávesy na tomto místě nahromadí elektrická energie a napětí, čímž vznikne proud, který převede označenou klávesu na obrazovku. Tyto klávesnice nepoužívaly fyzické spojení mezi dvěma vodiči a byly tak spolehlivější. Ani tato mechanika ale neměla dlouhou životnost, protože se vyvinul kapacitní spínač.
Za ten mohla společnost Key Tronic v roce 1980 a používá se prakticky dodnes. Hodně pomohl vynález a zlepšování mikroprocesorů, ale o nich se dočtete v článku o historii počítačů. Kapacitní spínač funguje na snadném principu, kdy se při stisknutí klávesy změní kapacita obvodové desky a tento stisk rozpozná mikroprocesor počítače. Jednoduché a funkční. Na původních klávesnicích byl tento mechanismus vyráběn na principu pružiny, to se změnilo díky vyvinuté membráně (taková malá šikovná gumová věcička). Díky tomu se ještě více snížily jejich výrobní náklady.
Díky gumové membráně se také klávesy nevracely na vyšší pozici a držely přesně tam, kde mají. Snižovala se tím i jejich velikost, tedy zmenšovaly se na volně řečeno placku. Začínalo tak platit, že čím menší (placatější), tím výkonnější a lepší. Nutno také podotknout, že ani na počátku osmdesátých let se ještě v herním průmyslu vývoj klávesnic moc neprojevil. Počítačové hry a osobní počítače byly stále ve svých kolébkách.
Jedním z přelomových vynálezů bylo kapesní zařízení HP95LX z roku 1991. Jednalo se prakticky o mininotebook, ale význam pro klávesnice byl takový, že měl QWERTY rozhraní pro zadávání textu, a technologie se tím pomalu přiblížila k dotykovému psaní. Určitě nyní nastala otázka, rozložení QWERTY se používalo už tenkrát? Popravdě, rozložení QWERTY je pomalu starší než klávesnice a psací stroje dohromady. Už v roce 1888 se tato norma zavedla jako standardní ve Spojených státech. V Evropě jsou ale klávesy nastavené trošku jinak. Francouzi mají AZERTY kvůli své abecedě a v Rakousku-Uhersku, kde byla úředním jazykem němčina, se používalo QWERTZ. Dnes už si klávesnici přepínáme do našeho jazykové rozložení. Naprosto geniálně tento vývoj popsala Česká televize ve videu What the Fact. Rozhodně jej tak doporučuji zkouknout.
V devadesátých letech začínaly být externí klávesnice běžnou praxí a sjednocené stroje (monitor, klávesnice, PC) se rozdělovaly na více modelů příslušenství. Máme tak klávesnice totožné prakticky s těmi dnešními, jen se upravují jejich specifikace a zlepšuje například doba prodlevy, případně tlačítka zkratek.
Co se týká spojení klávesnic a videoher, tak právě tyto specifické videoherní klávesnice mají buďto speciální rozložení kláves, případně se objevují i mikrotlačítka. Dnes se třeba do módy vrací ve velkém i klávesnice bez numerického bloku (ROG Falchion RX Low Profile), bez nějž bychom si ji snad ani nedokázali představit. Nicméně se ukazuje, že právě hráči videoher, především akčních, preferují klávesnice bez této části, protože poté mají menší odpor na stole. To ale záleží na individuálním přístupu uživatele.
Myši
Historie herního příslušenství a podivná věc s kabílkem na konci
Dovedete si dnes představit klávesnici bez myši? Já osobně ne, ale ještě před padesáti lety to nebyla dvojice, která by byla běžně u sebe. První počítačová myš se datuje k roku 1964, ačkoliv její předchůdce vznikl už v roce 1946 a nazýval se trackball. Jednalo se o kouli vloženou uprostřed zařízení, již pak člověk hladil a podle toho přístroj reagoval. Dnes asi nejbližší tomuto zařízení je arkádový bowling. Koule vyloženě snímala pohyb uživatele a já bych tomu milerád říkal „hladítko“.
Dalším předchůdcem myši bylo světelné pero, které se využívalo k hraní. Paradoxně se právě toto pero používalo například ke hře Mouse in the Maze z roku 1959. Pomocí něj se ohraničovalo bludiště, v němž myšák následně bloudil. Světelné pero fungovalo především jako grafický nástroj, tedy že pomocí „kresby“ přesně vytyčoval následující pohyb na obrazovce a krásně tak zapadá do historie herního příslušenství.
Každopádně se musíme rychle posunout kupředu, do roku 1964, kde vznikl X-Y Position Indicator, tedy první oficiální myš. Nutno zde podotknout, že muž jménem Douglas Engelbart ji vymyslel už v roce 1963, ale sestrojil ji až William English v roce 1964. Ten ji kvůli kabílku, který z ní vycházel, překřtil na myš. Oficiálně světlo světa ale spatřila až v roce 1968. Nutno zde podotknout, že dlouhé roky pak byla součástí počítačových sestav, a nikoliv externí příloha, jak je tomu dnes.
Pamatujete si ty časy, kdy jste museli předvařovat vajíčka, abyste mohli uvařený žloutek vložit do myši a mohli ji ovládat?
Rok předtím, než Douglas Engelbart získal patent na přístroj X-Y Position Indicator For A Display Systém, vytvořila německá firma Telefunken myš s gumovou kuličkou. Tu vynalezli v roce 1968 a byla založena na výše zmíněném principu trackballu. Nyní si určitě říkáte jakto, že Engelbart ten patent získal. Firma Telefunken tento vynález nebrala jako významný, takže si jej nikdy nenechala patentovat.
Myš se poprvé oficiálně prodávala v počítačové sestavě jménem Xerox Alto v roce 1973. Sloužila zde k navádění v jednom z prvních grafických uživatelských rozhraní. Stala se tak oficiální herní mechanikou i na poli videoher. Vznikla díky tomu také první počítačová hra využívající myš jménem Alto Trek, a to až v roce 1978! Hra byla rovnou pro více hráčů a každý z nich používal svou stanici Alto k ovládání hvězdné lodi. Cílem počinu bylo zničení nepřátel. Inspirace byla samozřejmě v tehdy populárním Star Treku a v titulu jste si tak vybírali mezi Klingonem, Terranem a Romulanem.
Ovládací mechanika díky svému snadnému ovládání postupně nabírala na popularitě. Po jejím vydání přišel obrovský boom a skoro každý počítač už musel mít svou myš. Kupříkladu v roce 1982 Logitech prodával svoji první P4 Mouse. V roce 1983 byl s myší prodáván počítač Sun-1, a dokonce i Apple Lisa byl nakonec prodáván s tímto malým ovládacím strojkem. Byl to také Apple, který jako průkopník vytvořil program Mouse Practice, na němž se trénovaly základní ovládací prvky nového zařízení, když klávesnice už nedržely prim. Byla to právě také myš, kdo v osmdesátých letech odstartoval v Microsoftu oddělení výroby hardware. Malý nenápadný přístroj se začal projevovat jako budoucnost počítačů, ačkoliv průkopníci nebyli kulatí, ale hranatí a velmi nepohodlní do ruky, než se přišlo na to, že zaoblení jsou lepší.
V následujících letech už se myši jen vylepšovaly a staly se primárním ovládacím prvkem počítačů. Pomalu se také spárovaly s klávesnicemi a udržely si veškerou orientační mechaniku. Navíc kuličkové myši (pokud se nezasekávaly, vy jste nemuseli kuličku vyjmout a hodinu si s ní hrát) byly dostupné a vcelku oblíbené. To ale změnil rok 1999.
Blíží se naše myší finále. Proč byl rok 1999 tak významný? Vznikla totiž Microsoft Optical Mouse. Ta obsahovala optický senzor, jenž je dodnes pro všechny hráče her (a nejen pro ně) důležitý. Zvyšuje přesnost pohybu na obrazovce a tím pádem je ovládání ladnější, přímočařejší a snazší. Nehledě na to, že se senzor nezasekával jako kulička. Dnes už jdou myši právě tímto směrem, jen se vytváří a upravují do ruky více hráčům, protože se ukázalo, že zkrácené žíly ze špatného držení myši nejsou nic příjemného, ale to je na jiný rozbor.
Videoherní ovladače
Když jste mohli hrát hru na pevné lince
Klávesnice a myši máme za sebou a je načase se podívat na videoherní mechaniky, kterými se ovládaly konzole. Ty v průběhu historie herního příslušenství totiž měly hromadu prapodivných ovládacích zařízení. Běžné a nazvěme ho klidně i konvenční ovládání u počítače v podobě myši a klávesnice bylo totiž velmi pohodlné. V rámci kompetitivních her ale už byla klávesnice něčím šíleným, především pokud na ní hráli dva hráči najednou. To řešily konzolové ovladače a jiná příslušenství, ale jaká to byla?
Pokud si myslíte, že první herní ovladače byly vyráběny v nějakých masových továrnách, tak se šeredně pletete. Jednalo se především o domácí výrobky, které měly umožnit pohodlné hraní her. Nehledělo se na reálnou mechaniku videohry, ale šlo o to, aby měl hráč zajištěný co nejlepší herní komfort. Například hra OXO v roce 1952 byla hrána na telefonním přijímači a otočném číselníku. Na plochu hry zadával hráč číslo na číselníku a v závěru se tak objevil křížek nebo kolečko. Počáteční vývoj byl v tomto ohledu šílený.
Pool z roku 1954 byl hrán pomocí prapodivného pradědečka joysticku. Pomocí něj hráč volil pozici tága okolo stolu a pomocí otočného kolečka se ve hře volil úhel nastavení tága. Následně se zmáčklo tlačítko a ve hře se objevil šťouch. Dva výše zmíněné přístroje jsou ale ještě spíš ovládací anomálie a velmi vzdálení příbuzní. První oficiální videoherní ovladač, na němž se dalo hrát a který obsahuje už pro nás známé prvky, byla krabička v Tennis for Two z roku 1958. Ovladač byl připojen pomocí kabelu, obsahoval otočné a stlačitelné tlačítko k ovládání pohybu a úderu. Dalším novým ovladačem byla krabička k titulu Spacewar! z roku 1962. Ovladač obsahoval tři ovládací prvky – otočení lodi, rychlost a střelbu. Jediné, čím se reálně tento ovladač lišil, ale bylo tlačítko navíc oproti příslušenství k Tennis for Two.
Videoherní ovladače jako cesta k uchopení hry pevně do rukou
První pořádné ovladače se začaly objevovat až s prvními herními konzolemi, o nichž se můžete dočíst v našem článku o dějinách videoherních konzolí. Mnoho z nich mělo příliš specifická a příliš rozdílná ovládání, jako například ovladač Coleco Telstar Arcade z roku 1976. Ten měl tvar trojúhelníku se dvěma knoflíky, revolverem, volantem a řadicí pákou, aby se na něm dalo hrát co nejvíce tehdejších různorodých her, jež konzole obsahovala. Je to taková krásná raritka tehdejšího vývoje konzolových ovladačů, než přišel rok 1978 a s ním první joystick.
Dle originálního patentu firmy Atari kombinuje tato tyčka uprostřed krabičky ovládání do čtyř směrů. Snadné ovládání reagující jen na směr pohybů páčky v kombinaci se střeleckým čudlíkem na vrchu bylo menší revolucí v herním režimu, než přišlo Nintendo se svým D-Padem.
Už od prvního pohledu na ovladač Nintenda vám musí být jasné, kde se vzala inspirace pro současné konzolové ovladače. Dvě tlačítka pohybu, tlačítka startu a selectu a čtyři šipky na směr. Do toho mělo ještě Nintendo svůj vlastní joystick. V našich tematických technologických článcích se můžete u dějin konzolí dočíst i o souboji mezi společnostmi Atari a Nintendo, při němž bylo druhé jmenované studio obviněno z monopolizace her.
Atari spor prohrálo, ale v ovladačích začalo experimentovat s jednou běžnou technologií dneška, s bezdrátovým ovládáním konzolí. Konkrétně v roce 1982 Atari vymyslelo svůj ovladač Game Mate, který byl vybavený anténním přenosem, na jehož konci byl přijímač připojený do konzole. Byla ale osmdesátá léta, takže si asi umíte představit funkčnost. Skoro nula. Nakonec se tak od ní upustilo, každopádně prvotní známky funkčnosti už zde byly a historie herního příslušenství tak získala další klenot.
V klasických ovladačích přišla následně revoluce až v roce 1997 u PlayStation 1. Legenda mezi konzolemi? Ano, ale také revoluce v ovladačích. Klasický ovladač se dvěma úchyty, čtyřmi šipkami, dvěma joysticky, selectem, startem, R1-R2, L1-L2 a kostičkou, kolečkem, křížkem a trojúhelníčkem jako čudlíky akce. Doslova geniální zařízení, které je prakticky dodnes nepřekonané. PlayStation koneckonců tento model používá dodnes a Xbox nyní už také.
Trošku proti směru šlo se svým „trojzubcem“ Nintendo, ale to byl spíše nepovedený ovládací vtípek. Proč jsme však přeskočili k Nintendu? Tato společnost okoukala od Atari bezdrátový systém a po menších úpravách v roce 2002 vydalo model Nintendo Wavebird. Ten nebyl sice úspěšný, nicméně tato vymyšlená technologie se využila pro budoucnost na konzoli Wii a videoherních ovladačích Nintendo Wiimote a Nunchuk v roce 2006. Tam už ale zahajujeme nejnovější kapitolu ovladačů a zde tak náš článek utneme.
Historie herního příslušenstvíí se dají krásně sledovat jako samostatné téma, nicméně právě doplnění o dějiny počítačů, her a konzolí dávají teprve smysl. Budoucnost v ovladačích nejspíš přinesou VR hry a celkově technologie virtuální reality. Ostatně je načase vytáhnout laserové meče a jít si zahrát Beat Saber. Mrkněte na naše další články a recenze hardwaru.
