Hlad bohů - úvodka

Hlad bohů – mají vůbec ty potoky krve smysl?

19. 3. 2024
 

Už je to tu zase. Války, masakry, krev, nadávky a brutalita. John Gwynne se ve Stínu bohů, prvním díle své série Krvopřísežní, rozhodně s ničím nepáral a přišel s jedním úžasným severským zážitkem. Nakladatelství Host od něj mimochodem vydává i sérii Věrní a padlí, jejíž první díl Moc u nás také naleznete. Brzy vyjde jeho pokračování v podobě počinu Odvaha, ale to říkám, jen aby vám nic neuteklo. V prvním díle jsme se dozvěděli, že se vlk neskutečně přežral a koza zůstala celá. Nyní má ale znovu hlad, a sakra velký. Jak bude tedy epická dobrodružná jízda Orky, Varga a Elvy pokračovat?

Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:

John Gwynne
Host
Roman Tilcer
664
černobílý
pevná
listopad 2023
978-80-275-1769-5
první

Tohle byl sešup černé sjezdovky

Všichni, kdo kdy stáli na nějaké té skále, si určitě řekli: „Tak tady bych vážně, ale jako fakt vážně nechtěl spadnout.“ Jakmile jsem si na začátku knihy Hlad bohů připomněl díky jmennému seznamu hromadu postav a přečetl shrnutí, už jsem ve vzduchu větřil, že tohle nebude jen tak. A jako si vždy nahoře na černé sjezdovce přeji, abych nespadl, tady jsem si přál, aby kvalita knihy od prvního dílu neklesala. Neklesala, já to ustál, ale s veškerou upřímností, teď mám životní schizma, že potřebuji sérii dočíst, jinak už snad nikdy v životě nebudu mít klidné spaní. Pojďme na to ale postupně.

Do příběhu se vrací celá trojice z prvního dílu, tedy Orka, Varg i Elva. Asi vás nepřekvapí, že jejich příběh musí bez jakýchkoliv překážek pokračovat, a vy si je tak můžete v hektolitrech krve znovu vychutnávat. Musím ale podotknout, že Orčina linka ustoupila Vargovi a Elvě. Není to vůbec špatně, naopak. Především Varg má před sebou několik skutečně skvělých momentů, které je radost si číst, ale zažívat bych je vážně nechtěl.

Do děje navíc vstupují dvě nové „hlavní vedlejší“ postavy, které poznáme trošku blíže – Gudvara a Bióra. Druhý jmenovaný je takový nic moc a v mých očích slouží především jako výstelka, ačkoliv to tak úplně není. Gudvar je ale skvělý. Najednou tu totiž vidíme další zajímavou postavu s hromadou pochybností a bystrým mozkem. Gudvarovy vnitřní monology jsou parádní, a navíc s tím, jak poznáváte i jeho myšlení, rychle stahujete mezeru mezi ním a hlavními hrdiny z první knihy. Za tuto postavu dlužím Gwynnovi panáka, protože už dlouho jsem nebyl někým tak zaujatý jako jím.

Hlad bohů nabízí úžasnou akci a filozofii o bytí

Nestvůry, válečníci, boje. Zatímco první díl se věnoval především budování světa, ten druhý je o krvi a masakrech. Upřímně, i Steven Erikson ve své Malazské knize padlých (Měsíční zahrady, Dům mrtvých atd.) by se mohl pokochat obrovskou epičností. Nemusíte se sice bát, odhalování historie a rozšiřování okolí zájmu první knihy stále trvá, ale nyní je doplněno o více pohybového dění. To je možná i hlavní škraloup celého počinu. Občas tam je šarvátka, jež tam být nemusí. Škoda. Je to ale hloupost, kterou čtenáři akce budou spíše kvitovat. Jak jsem v prvním díle říkal, že akce ustupuje budování, zde je to naopak.

Velké téma, které kniha probírá, je otroctví. Samozřejmě jste už o tomto tématu slyšeli ve všech různých spektrech, ostatně dneska je omílané jako žádné jiné na celém světě. Hlad bohů ho však řeší po svém, tedy brutálně, ošklivě, a zaměří se skutečně na otázku „je otrok vůbec člověk?“ Tyto pasáže mě jako čtenáře velmi zasáhly a opět podtrhly brutalitu severského světa, jejž zde John Gwynne pomalu přetváří. Je zajímavé se také podívat na téma přirozenosti versus výchovy. Jsme skutečně tací, jací jsme od chvíle, co jsme se narodili, nebo nás formuje výchova? Kdo ví, ale autor se rozhodl na řešení přijít během pár částí.

A nakonec je tu nadpřirozeno. V prvním díle jej sice bylo dostatek, ale jak jsem říkal, příběh se teprve rozjíždí a upřímně, kam se Stín bohů hrabe. Vedle druhého dílu je to skutečně pouze stín. Každá jednotlivá frakce má své výhody a nebojí se je použít, což před finálním střetem může být problém. Svět už je přece jen zničený a nic nebrání tomu, aby byl rozerván ještě víc. Lidé a bohové jsou očividně nepoučitelní, ale s tím se už bohužel nic dělat nedá.

Skokem vpřed

Nakonec je tu menší srovnání s prvním dílem. Čtenář si rozhodně vybere pro sebe ten preferovanější, ale nutno podotknout, že s tím, jak je Hlad bohů dějově už vpřed, strčí Stín bohů do kapsy. Zní to sice z jedné strany hrozně neupřímně, až to může zabolet, ale je to tak. Hlad bohů je totiž opět díky Romanu Tilcerovi úžasná četba. Navíc se očividně i sám autor poučil z těch pár nešvarů, které v první části měl, a nyní naservíroval lahůdku. Jestli vyústění v závěru trilogie bude mít také takový progres, narvu sem plný počet a nebudu muset přemýšlet.

Hlad bohů mě nakrmil, ale já chci dezert a doufám v nějaký megálně lahodný, protože tahle série si jej zaslouží. Kniha jako druhý díl dělá velké kroky vpřed a s dominující akcí, která je naprosto skvostně popsaná, sune tuto fantasy skoro až nad žánr epičnosti. Chci více příběhů s těmito hrdiny a hlavně chci zjistit, jestli nějaké to kataklyzma skutečně přijde, protože takový třesk je málokdy k vidění. Jen možná té akce je až přehršel, ale to už si asi hledám sám chyby.

Klady
  • neskutečný skok vpřed od prvního dílu
  • perfektně popsané akční sekvence
  • gudvarovy myšlenkové procesy
  • překlad
  • jmenný list postav a menší shrnutí
Zápory
  • té akce je zbytečně moc
Infobox
0.0

Doporučujeme

Zpracování

Příběh

Vtažení do děje

Postavy

Styl vyprávění

Budování světa

Patrik Klicman

Milovník her s pořádným příběhem už od prvního releasu Age of Mythology, ke kterému se dostal náhodou jako malý devítiletý kluk. Nyní je to spíš herní konzerva, která má dilema u každé nové hry, jestli ji vůbec má spustit. Jinak se jedná o vášnivého čtenáře knih a komiksů, hráče Dračího doupěte, duševního sběratele herních figurek a milovníka grilování.

Sledujte nás:

© 2024 Gaming Professors, Všechna práva vyhrazena.