Příznivci virtuální reality už se vesměs smířili s tím, že velké, takzvaně tříáčkové, hry pro ni vychází jen v nevelkém množství. Své štěstí ve VR vodách naopak hledají indie studia, nezřídka původně zaměřená na vývoj her pro mobilní telefony. Výsledkem jsou pak často obsahově skromné tituly vystavěné kolem jednoduché hratelnostní smyčky. Studio Archiact Interactive obvykle produkuje právě takový typ her. Nicméně jeho novinka Journey to Foundation se vydává trochu odlišnou cestou – její hlavní ambice neleží v hratelnosti, nýbrž v příběhu vsazeném do slavného univerza.
Za zachování vědění
Ve vzdálené budoucnosti je celá Mléčná dráha sjednocená pod vládu mocné Galaktické říše. Matematik Hari Seldon, průkopník nové formy kvantitativní sociologie zvané psychohistorie, ovšem dojde k závěru, že Říši čeká brzký rozpad, který přinese chaos a temnotu na desítky tisíc let. Vládnoucí elitu Seldonovy predikce rozezlí a ze špičkového vědce se tak stane vyhnanec a vyvrhel. Na vzdálené planetě ovšem založí vlivnou organizaci zvanou Nadace, jejímž úkolem je uchovat veškeré lidské vědění a tím předpokládané období rozvratu dramaticky zkrátit.
V tuto chvíli již každý, kdo se někdy otřel o žánr sci-fi, jistě snadno rozpozná premisu literární série Nadace od Isaaca Asimova, jednoho z trojice klíčových představitelů anglo-americké vědecké fantastiky 20. století. Právě do jejího rozsáhlého a propracovaného fikčního světa je Journey to Foundation zasazená. Sleduje však vlastní, a spíše komorně laděný, příběh.
Jeho ústřední protagonistkou je agentka Wardová, zaměstnankyně Výboru pro veřejnou bezpečnost, která je pověřena, aby v oblasti galaktické Periferie vyšetřila poměrně banální případy dezerce. Během vyšetřování ovšem odhalí stopy mnohem komplikovanějšího a závažnějšího komplotu, který ji postaví mezi rozhodnutí, zda zůstat loajální Galaktické říši, nebo se přidat na stranu Nadace. I když hra Říši explicitně spojuje s vládou pevných pravidel a Nadaci zase se svobodou, rozhodování mezi těmito soupeřícími frakcemi není černobílé. Obě mají pro své konání přesvědčivé argumenty a obě se řídí heslem, že účel světí – mnohdy nevybíravé – prostředky.
Více konverzuj, méně střílej
Ačkoli je hráč stavěn před množství voleb, které mají vliv na závěr hry, neznamená to, že by se dějová linka Journey to Foundation výrazně větvila. Volnost je ve hře spíše iluzorní. Levely mají až na několik výjimek podobu úzkých koridorů, postup v příběhu je přísně lineární a většina překážek, jež musí Wardová v průběhu svého dobrodružství překonat, má jen jedno možné řešení.
Jak se tedy Journey to Foundation vlastně hraje? V oblasti hratelnosti se drží zaběhnutých a mnohokrát odzkoušených konvencí. Představte si třeba Star Wars: Tales from the Galaxy’s Edge nebo Warhammer 40,000: Battle Sister, případně nějakou podobnou kombinaci akce a adventury. Od zmíněných titulů se Journey to Foundation se liší hlavně tím, že namísto na akci klade důraz na příběh a dialogy. Jinak ale na hráče čekají důvěrně známé úkoly: hackování pomocí jednoduché logické minihry, lezení po stěnách, plnění drobných vedlejších fetch questů a do toho i nějaké to střílení.
Některé hráčské ohlasy tvrdí, že přestřelky vyplňují jen minimální část herního času. Osobně jsem tento dojem neměl, což je ale možná dané tím, že je kampaň dobře rytmizovaná, takže byť jsou někdy akční pasáže krátké, přichází často. Akce je nicméně jednou z největších slabin hry. Agentka Wardová má k dispozici blaster, který lze pomocí nalezených čipů přeměnit ve futuristický samopal, odstřelovací pušku a brokovnici, nicméně ve všech těchto módech létají energetické projektily příliš pomalu, což komplikuje míření na pohyblivé cíle. Nepřátelé mají naopak mušku velmi přesnou a hodně toho vydrží, což soubojům ubírá na dynamice a zábavnosti.
Nesnesitelná lehkost hraní
Přestřelky jsou ovšem vlastně jedinou přítomnou mechanikou představující skutečnou výzvu. Ty ostatní jsou spíše triviální a nejednou budí dojem gimmicku, který má do hry jen doplnit více interaktivity. Za příklad mohou sloužit třeba telepatické schopnosti, jimiž Wardová disponuje. Je možné je využít k odemčení některých dialogových možností, k přesvědčování postav a později také k boji.
Hráč ovšem nepotřebuje žádnou šikovnost, aby byl v užívání telepatie úspěšný. Uspěje vždy, když to po něm hra vyžaduje. A v místech, kde to nevyžaduje, tyto speciální schopnosti (mimo boj) ani používat nejde. Podobně lezecí a skákací pasáže jsou spíše výplňové a ve srovnání s hrami, jako je Hubris či Horizon Call of the Mountain, je nelze považovat za skutečné překážky.
Pozornému vyprávění přeje
Co pak ale dělá hru zábavnou? Je to především ponoření do příběhu. Journey to Foundation si lze představit jako VR verzi nějakého zdařilého simulátoru chůze – tedy hry, která příliš netěží z interaktivity, ale sází na specifickou schopnost videoher vtáhnout člověka do děje a navodit atmosféru. Journey to Foundation vypráví dost zajímavě na to, aby hráče motivovala k dalšímu hraní příslibem, že se dozví, jak se budou osudy postav a světa dále vyvíjet. Vlastně je v tomto směru až přehlcující.
Hollywoodské filmy určené širokému publiku používají ku prospěchu lepší orientace diváka jednoduchý vypravěčský trik – všechny informace klíčové pro pochopení děje zdůrazňují a obvykle i opakují. Journey to Foundation tohle nedělá a méně pozorný hráč se pak přistihne, že najednou neví, k jaké postavě třeba patří to či ono exotické jméno. Pro zorientování se je velmi důležité dávat pozor hlavně v úvodní tutoriálové části, což jsem si ovšem uvědomil až zpětně. Částečně ovšem lze veškerá přehlédnutí vykompenzovat mezi levely, kde se zpřístupňuje neustále se rozšiřující Encyclopedia Galactica, v níž se lze mnohé dozvědět.
Grafické kompromisy
Hrál jsem verzi pro PlayStation VR2, která je pochopitelně technicky vylepšená oproti té určené pro Meta Quest 2, ale rozdíl bohužel není nijak dramatický. Jednoduché modely a množství 2D prvků propůjčují Journey to Foundation laciné vzezření mobilní hry. Tituly jako Assassin’s Creed Nexus VR přitom dokazují, že i „old-gen“ headset Quest 2 umí vykouzlit působivější grafiku, o PlayStation VR2 ani nemluvě. Přesto se ve hře najdou momenty, které zapůsobí alespoň výtvarně. Zvolená estetika se nachází někde na půl cesty mezi klasickým Star Trekem a seriálovou adaptací Nadace známou z Apple TV a k Asimovovu světu se hodí.
Oceňuji, že Journey to Foundation alespoň využívá specifické schopnosti PS VR2, jako je haptika přímo v headsetu nebo adaptivní triggery ovladačů. Každý mód zbraně má jinou tuhost spouště a hmatová odezva ze střílení je také výrazně odlišná. Poněkud spornější je implementace sledování očí, které je užíváno k dialogovým volbám. Kýžené odpovědi lze ovšem vybírat i pomocí rukou a občas se tyto dva způsoby dostanou do konfliktu. Nejde se tak vyhnout situacím, kdy omylem vyberete jinou odpověď, než jste plánovali. Na několika místech je také třeba rukama vykonávat předepsaná gesta, což je náročnější úkol, než to na pohled vypadá, protože snímání je i kvůli technologickým limitům spíš jen přibližné.
Za velmi otravný a vlastně těžko pochopitelný nedodělek či glitch považuji fakt, že hra neumí správně dělit slova ani u dialogových voleb, ani u volitelných titulků, což činí jejich čtení méně komfortním.
Možná to teď vypadá, že jsem vlastně Journey to Foundation popsal jako špatnou hru s dobrým příběhem, ale pod takový závěr bych se určitě nepodepsal. Jde prostě o titul, který jako celek funguje lépe než při rozebrání na prvočinitele. A díky své orientaci na příběh by v současné nabídce her pro virtuální realitu neměl zapadnout.
„Journey to Foundation je technicky nedobroušená a designově konvenční hra, nicméně své nedostatky kompenzuje vypravěčskými kvalitami a dobrým využitím literární ságy Isaaca Asimova. Ač v ní nejsou žádné nové mechaniky, svým základním pojetím se od většiny konkurence v oblasti VR her sympaticky odlišuje. Hráč, který nechce čelit zklamání, by měl akorát počítat s tím, že se jedná především o adventuru, nikoli akční střílečku nebo komplexní RPG.“
