Když analyzuji ženské postavy v Tolkienově legendáriu, většinou narážím na éterické bytosti hrající na harfu nebo na štítonošky s existenciální krizí. Máme tu Galadriel, která svým světlem oslepuje démony, Éowyn, jež s replikou „Nejsem muž“ zapíchne Pána nazgûlů, a Lúthien, která uspí samotného Morgotha. V mých očích je však skutečným a nedoceněným vrcholem tolkienovského feminismu někdo úplně jiný. Bytost, jejíž hrůzovláda nepotřebovala magické prsteny, ale vystačila si s ostře nabroušeným jazykem a neochvějným přesvědčením, že jí Dno pytle prostě patří. Mluvím pochopitelně o Lobelii Pytlíkové ze Sáčkova, nezpochybnitelné apex predátorce celého Kraje.
Kdo je Lobelie?
Pro čtenáře, kteří možná do spletitých rodokmenů Kraje pronikli jen okrajově, považuji za nezbytné tuto ikonu hobitího maloměšťáctví krátce uvést do kontextu. Lobelie Pytlíková ze Sáčkova je Bilbova příbuzná (přesněji manželka jeho bratrance Otha), která zasvětila dekády svého života jedinému hmatatelnému cíli: dědictví luxusní nory jménem Dno pytle. Když Bilbo kdysi zmizel s čarodějem a bandou trpaslíků, byla to právě Lobelie, kdo už netrpělivě přešlapoval na prahu s měřicím pásmem a s nadšením organizoval aukci jeho majetku. Její celoživotní zahořklost vůči Bilbovi a následně Frodovi, který jí vytouženou nemovitost vyfoukl jakožto adoptivní dědic, definuje každý její krok. Je archetypem oné úmorné tetičky či české pohádkové tchýně (mrk mkr), která na rodinné oslavě ostentativně kritizuje vaše životní volby, vypije váš nejlepší čaj a při odchodu vám zcela nenápadně urazí vašeho psa, kterého ještě stihne nakopnout.
Zpočátku ji vnímám jako ztělesnění toho nejděsivějšího zla, jaké může člověka potkat. Není to ohnivé oko na věži, ale příbuzná, která si přijde přeměřit koberce, zatímco jste ještě naživu. Její obsese stříbrnými lžičkami po Bilbově „smrti“ je geniální ukázkou maloměšťácké chamtivosti. Sauron chtěl ovládnout svět, Saruman toužil po průmyslové revoluci, ale Lobelie měla jasný, hmatatelný a děsivě přízemní cíl: nemovitost v dobré čtvrti a kvalitní příbor. V tomto ohledu je její motivace mnohem uvěřitelnější a lidštější než jakékoliv temné machinace s osudem Ardy.
Fascinuje mě její arzenál zbraní. Nepotřebovala elfí čepel, která svítí v přítomnosti skřetů. Její pasivní agresivita a schopnost zkazit jakoukoliv rodinnou oslavu pouhým přimhouřením očí by zastrašila i samotného Balroga, kdyby se náhodou objevil v Hobitíně na čaji o páté. Když Frodo konečně prodává Dno pytle, její triumfální nástup s klíči není vítězstvím dobra nad zlem, ale vítězstvím byrokracie a vytrvalosti. Lobelie si to prostě vyseděla, čímž dokazuje, že nejúčinnější formou obléhání není katapult, ale nekonečná příbuzenská nevraživost.
Lobelie Pytlíková ze Sáčkova a její vykoupení
Zlom v jejím charakteru, který z ní v mém chápání dělá absolutní legendu. Když Sarumanovi lidé zaberou její vytoužené Dno pytle, Lobelie, v té době už zvrásněná a křehká stařena, neuteče do lesů jako nějaká ubrečená elfka. Místo toho vezme svůj deštník a s furiantstvím, za které by se nemusel stydět ani Boromir u Amon Hen, se vrhne na bandu ozbrojených hromotluků. Scéna, kdy se malá hobitka snaží umlátit deštníkem chlapa dvakrát tak velkého jen proto, že jí šlape po trávníku, je brutálně vtipná, ale zároveň budí obrovský respekt.
Následný pobyt ve vězení, v kutlochu, ji nezlomí. Když ji po osvobození vyvádějí ven, je sice fyzicky zničená, ale její duch zůstává tvrdší než mithril. V tu chvíli si naplno uvědomuji genialitu textu. Ta nesnesitelná, otravná a hamižná teta se najednou stává symbolem odboje. Ukazuje se, že ta samá tvrdohlavost, která ji nutila krást lžičky, z ní udělala jedinou osobu v Hobitíně, která se odmítla sklonit před fašistickou diktaturou Sarumana. Neměla kroužkovou košili od trpaslíků, měla jen zástěru a naštvanost, ale to pro začátek revoluce bohatě stačilo.
Závěr jejího příběhu je pak dokonalou katarzí. Neodpluje do Valinoru s patetickým loučením jako jiné hlavní postavy v díle Pán prstenů. Zůstane, vrátí majetek Frodovi a odkáže své peníze na pomoc hobitům, kteří během okupace přišli o domovy. Galadriel možná odolala moci Jednoho prstenu, ale Lobelie Pytlíková ze Sáčkova dokázala něco mnohem těžšího. Dokázala se vzdát své celoživotní zahořklosti a těch zatracených stříbrných lžiček. A právě proto pro mě zůstává tou nejkomplexnější, nejvtipnější a nakonec i nejodvážnější ženskou postavou, jakou Středozem kdy poznala.
