Virtuální realita a série Wolfenstein se na papíře zdají být ideálním spojením. Brilantně stylizovaný svět z alternativní historie, nacisté jako ultimátní padouši a možnost posadit se do kokpitu těžké bojové techniky zní takhle pohromadě jako splněný sen každého nerda. Wolfenstein: Cyberpilot se právě tuto fantazii pokouší vyplnit. Otázkou je, jestli se na tomto základě opravdu podařilo vytvořit kvalitní hru. A žádná poctivá odpověď nemůže začít jinak než dlouhým hezitačním zvukem.
Vive la France!
Wolfenstein: Cyberpilot je dějově propojený s předchozími díly rebootované série a umisťuje děj do Francie konce 20. století, kterou v alternativní realitě okupují nacistická vojska. Dvojice agentek ze hry Wolfenstein: Youngblood má ovšem velmi cenný kontakt: vás. Tedy pilota, který je ze speciálního stanoviště schopen na dálku ovládat ukořistěné roboty a obrátit je tak proti jejich stvořitelům s tikem v pravicích. Příběh je prostý, ale jak už bývá v sérii zvykem, v samotném závěru docela slušně graduje a skrývá jeden šokující (byť ne zrovna nepředvídatelný) zvrat.
Hratelnost rozložená do čtveřice misí je poměrně prostá. Zkrátka s různými ocelovými bestiemi cestujete z bodu A do bodu B a při tom ničíte nacistické roboty a masakrujete vojáky. Nejprve osedláte obřího robotického psa Panzerhunda, poté malý průzkumný dron a nakonec obřího mecha Zitadelle.
V bouřích ocele
Takhle z popisu to zní jako přímočará zábava, na níž není co pokazit, ale ve skutečnosti mají herní mise dva palčivé problémy. Jsou příliš jednoduché a nedostatečně spektakulární. Druhá bojová výprava, ve které ovládáte citlivý dron, jenž se musí skrývat, neboť jej salva z nacistického samopalu snadno zničí, nepatří mezi mé oblíbené, ale je to v zásadě jediná pasáž hry, která přináší alespoň nějakou výzvu. Zbytek je až legračně jednoduchý. Vývojáři totiž museli nějak vykompenzovat skutečnost, že se robotické stroje pohybují pomalu a manévrový boj je tak vyloučený. Rozhodli se proto dát strojům silný pancíř, což v praxi znamená, že pokud během hraní headset neodložíte a neodskočíte si na záchod, prakticky nemůžete prohrát. I pokud z konkrétního souboje vyváznete jen tak tak, nemusíte si dělat starosti, protože kdykoli můžete svého ocelového avatara snadno opravit.
Pokud vzrušení neplyne z herních mechanik, mohlo by alespoň plynout z vizuálního spektáklu. Ovládáte přece šíleně silné stroje, které dovedou pokosit zástupy nacistů. Jak to lze podat tak, aby to nebyla zábava? Vybavujete si třeba strhující závěrečnou scénu z filmu District 9, v níž ústřední antihrdina usedne do mecha a zatočí se skupinou žoldáků? Tak přesně takový adrenalin při hraní Cyberpilota nikdy nezažijete. Reakce nepřátel na zásahy jsou překvapivě mdlé, stejně jako zvukové efekty střelby. Nikdy se tak necítíte doopravdy silní.
Dobrému pocitu nepomáhají ani intermezza mezi misemi, v nichž připravujete pro akci další stroj plněním jednoduchých manuálních úkolů. Hříčky tohoto typu mohly být zajímavé v úplných počátcích virtuální reality, kdy se lidé teprve učili zvykat si na pohybové ovládání. Ve hře z roku 2019 už ale jen narušují tempo a uměle natahují titul, který je už tak velmi krátký a lze jej dohrát zhruba za dvě hodiny.
Bojovník v křesle
Wolfenstein: Cyberpilot je pojat jako poměrně statická záležitost, ve které máte při ovládání bojových strojů sedět na fyzické židli. Zdůvodnění této statičnosti je dokonce přímo vetkáno do příběhu. Většina sedavých VR patří mezi ty méně intenzivní, ale u Cyberpilota se to nějak nedaří. Normálně při hraní ve virtuální realitě kinetózou netrpím, ale tady jsem nevydržel hrát v kuse déle než půl hodiny. Poté už jsem pociťoval silnou nevolnost, z níž jsem se musel desítky minut dávat dohromady. Při procházení internetu se ukázalo, že s touto zkušeností nejsem sám, ale stále si nejsem jistý, v čem přesně je problém. Hádám, že ovládání má nejspíš drobnou latenci, která dovede citlivý mozek pořádně rozhoupat, byť není na první pohled patrná.
Graficky nicméně hra rozhodně neurazí. Ba naopak, i po letech ji lze stále řadit mezi lépe vypadající tituly pro virtuální realitu. Zvlášť pokud hrajete na PC a vyženete grafická nastavení na maximum. Samotný výkon je na moderních strojích již zcela dostatečný a prostředí i ovládací kokpit jsou zpracovány velmi detailně.
Wolfenstein: Cyberpilot připomíná rané hry pro virtuální realitu, jejichž smyslem bylo představit lidem nový hardware a nechat je opájet se prvotním ponorem do světa textur a polygonů. Jako plnohodnotný titul je ovšem až příliš jednoduchý, krátký a nezáživný. Paradoxně má navzdory svému statickému pojetí také tendenci vyvolávat nevolnost. Na jeho obhajobu lze ovšem říct, že vyšel s nízko nastavenou cenou a velmi často bývá ve slevách. Pořídit si jej tak můžete i za necelých pět eur. Za tuto cenu je i průměrná a nedokonalá jednohubka z oblíbeného fikčního univerza něčím, po čem lze bez obav sáhnout.
