Wolfensteinovi enginoví následovníci

Wolfenstein 3D

je nesmrtelná legenda, kterou nehrál jen málokdo a která i v dnešních dnech plní stránky časopisů a webů věnovaných retrohrám. Na technologie v ní použité následně navázaly i další tituly, o nichž se dnes však již skoro nemluví. Popravdě je to celkem zasloužené. Všechny inovativní prvky jsou v nich úspěšně sráženy zastaralým technickým zpracováním a na dnešní poměry mají tyto hry všechny hodně nepohodlné ovládání. Proč by něco takového ještě někdo hrál? Vždyť se v tom dá chodit jen po rovné podlaze, koukat na 90stupňové úhly zdí a zatáčet do pravoúhlých zatáček? Pokud si ale chcete zmapovat evoluci žánru krůček po krůčku, je to pořád dost zajímavé. V první polovině devadesátek byl žánr FPS v plenkách. I ten největší brak se snažil přijít s nějakou malou novinkou, a proto je škoda se na ně nepodívat.

Blake Stone: Aliens of Gold

První hra postavená na enginu Wolfensteinu 3D bylo RPG viděné z vlastního pohledu – ShadowCaster. Hru vytvořili kamarádi Johna Carmacka a specialisti na jeho technologie z Raven Software. Hra přinesla vylepšení v podobě otexturovaných podlah a stropů. ShadowCastera jsem ale nikdy nehrál. Můj první křest ohněm bylo až sci-fi Blake Stone: Aliens of Gold z prosince roku 1993. Vůbec to nebyla špatná hra. Bohužel pro ni těsně před jejím vydáním vyšel první Doom. Pořád to ale mohla být dobrá alternativa pro majitele slabších počítačů 286, na které už byl Doom příliš náročný.

Béčkový příběh, připomínající Jamese Bonda z budoucnosti, vypráví o agentovi Robertu Willsovi Stoneovi III, který je také známý jako Blake Stone. Agent je vyslán na svou první misi, ve které musí najít a zabít doktora Pyruse Goldfirea, geniálního a šíleného vědce známého z oblasti genetiky a biologie. Megalomanský doktor nemá v plánu nic menšího než se svou armádou genetických mutantů dobýt Zemi. Vy mu v tom samozřejmě musíte zabránit. Máte na to celkem 66 úrovní v šesti epizodách. Zajímavostí hry je, že se můžete v rámci epizody libovolně pohybovat po úrovních a plnit i nepovinné úkoly. Ne všechny postavy jsou vaši nepřátelé. Zároveň někteří nepřátelé dokážou fingovat svou smrt a následně vám vpadnout do zad. Hratelnost je díky mapě mnohem přístupnější, bohužel je ale hra příliš dlouhá a dřív nebo později upadne do stereotypu. Stále není vylepšeno ovládání. Stále jsou možné úkroky do stran jen za předpokladu, že u toho zamrzne rozhlížení (myší podržíte pravé tlačítko).

Blake Stone: Planet Strike

Oproti Doomovi 2 byl samostatně spustitelný datadisk Blake Stone: Planet Strike, který vyšel o rok později, už hodně out. Přidal ale vítanou změnu v podobě minimapy na spodní liště. Tím pádem jste ji nemuseli zdlouhavě otevírat a zase zavírat. Orientace v úrovních byla díky tomu mnohem snazší.

Corridor 7: Alien Invasion

Další hrou v pořadí byl Corridor 7: Alien Invasion, který vyšel 1. 3. 1994. Vytvořili ho specialisti na béčkové hry s filmovými licencemi, Capstone Software. Corridor měl ještě ošklivější grafiku než Wolfenstein 3D, ovládání zůstalo stejně nepohodlné a design hry připomíná temně otexturované bludiště. Má ale něco, co výše zmínění předchůdci neměli – hororovou atmosféru. Prostředí je temné a plné, jak už název napovídá, děsivých vetřelců. Hra vám dá za úkol dočista vystřílet všechny úrovně. Na pomoc vám přibalí do levé části obrazovky minimapu, na které jsou červenými tečkami znázornění vetřelci. Přes svou atmosféru hra neznázorňuje úprk před vetřelci, nýbrž jejich lov. Chvíli je to zábavné, než upadne do stereotypu. Naštěstí neobsahuje tolik úrovní jako Blake Stone.

Rise of The Triad: Dark War

Poslední na seznamu mých dohraných her postavených na Wolfenstein 3D Engine je ambiciózní střílečka Rise of The Triad: Dark War. Je to hra od pozdějších autorů Duke Nukem 3D, která měla být původně pokračování Wolfensteina 3D. Symbolicky tím zakončuje éru tohoto enginu. Je to také dílo, které pro mě, alespoň na jeho začátku, bylo těžce stravitelné. Rise of The Triad vyšel 21. 12. 1994. Jste členem elitního týmu a máte za úkol zničit velkého zloducha společně s jeho armádou, která chce ovládnout svět. Super originální příběh. Na rozdíl od ostatních her výše je tohle jediná hra, se kterou pracuje komunita, a můžete si do ní nainstalovat mod zajišťující nejen lepší grafiku, ale i modernější ovládání.

Rise of The Triad je haluz první třídy. Autoři se snaží na starý motor namontovat co nejvíce technických vychytávek. Z mého pohledu to ale působí dost křečovitě. Prostředí vypadá mnohem prostorněji než v přechozích hrách, nicméně střelba prostorovější rozhodně není – vystřelené projektily míří doprostřed obrazovky, stejně jako tomu bylo v předchozích titulech. Hra je plná pastí, nášlapných spínačů a podivných trampolín. Autoři navíc přidávají další patro složené z levitujících plošinek. V enginu to byl jistojistě zázrak. Na mě to ale působilo dost křečovitě, protože se o to dá snadno zaseknout. Nepřátelé vypadají jako futurističtí nacisti a hra je hodně krvavá. S raketometem se tady opravdu můžete vyblbnout. Celé je to laděné do tónu těžké, až šílené nadsázky.

Extreme Rise of the Triad

Datadisk Extreme Rise of the Triad je ještě šílenější. Ten jsem někde v půlce musel vzdát, protože to fakt bylo hodně těžké. Ne ani tak samotnou akční složkou, jako spíš faktem, že hra na vás vybalí libůstky typu „přeskoč za roh na trampolíně“ nebo „najdi tajnou místnost s předmětem potřebným k dalšímu postupu“. Tohle celé v naprosto nepřehledném a někdy až dadaistickém level designu.

Nakonec bych měl ještě čestně zmínit hry CyClones (Raven Software) a Operation Body Count (Capstone Software), obě z roku 1994. Raveni se z enginu snažili dostat nemožné. Předělali ho k nepoznání, do hry zakomponovali třeba šikmé plochy a hlavně plně funkční mouselook. Ano, mouselook se zde v této podobě objevil ještě dříve, než byl vydán oceňovaný Terminator: Future Shock nebo méně známá série Marathon. Ani to však nestačilo a hra rychle zapadla, stejně jako méně inovativní Operation Body Count. Tyto hry jsem sice nikdy nehrál, ale možná je ještě někdy rozjedu. Ale o tom už někdy příště…

Článek pro Gaming Professors napsal Milan Koubský.