Říká se, že nakupování her a hraní her jsou dva naprosto rozdílné koníčky. A každý, kdo kromě hraní potřebuje stíhat i jiné životní aktivity, vám potvrdí, že je to pravda. Tak se i mně stalo, že než jsem si stihl zahrát roztomilou skákačku Yooka-Laylee, kterou v roce 2017 poslal na trh tým Playtonic, vyšel její remaster. Yooka-Replaylee ovšem není jen o upscalovaných texturách a dalších grafických upgradech. Vývojáři se snažili opravit vše, co se hráčům na původním titulu až tolik nelíbilo, a přidali taky nový obsah. V recenzi si probereme, jak jejich staronové dílo s chameleonem a netopýřící v hlavní roli obstojí v konkurenci moderních titulů.
Zvířátka už nekloužou
Playtonic není studio tvořené nějakými mladými nadšenci do starých skákaček. Založili ho přímo bývalí členové legendárního britského studia Rare, které funguje již od roku 1985 a světu dalo jedny z největších herních pokladů všech dob: Donkey Kong Country, GoldenEye 007, Perfect Dark a hlavně sérii Banjo-Kazooie, která se vedle Super Maria 64 stala jedním z průkopníků 3D skákaček. Kdysi velmi inovativní žánr je dnes pochopitelně za zenitem své popularity, ale vývojářům bylo líto, že poslední Banjo-Kazooie vyšel roku 2008 (pro Xbox 360), a původním Yooka-Laylee se na něj pokusili přímo navázat.
Z prvního odstavce tohoto textu vyplývá, že nemohu remasterovanou verzi přímo porovnávat s tou originální, ale samozřejmě jsem si prostudoval dobové recenze. Z těch plyne, že Yooka-Laylee byla vyčítána designová zastaralost, otravný backtracking, špatná kamera a nepříjemně klouzavé ovládaní. Nic z toho vás ve zbrusu novém Yooka-Replaylee obtěžovat nebude. Na začátku mi sice obě titulní zvířátka z několika plošinek nedopatřením spadla, ale orientace v 3D prostoru je prostě vždy méně precizní než ve 2D.
Sběratelství je radostí, ne nutností
Při pročítání ohlasů na originál je jasné, že vývojáři utlumili i jeden frustrující prvek, který převzali přímo z hratelnostní formulky ustanovené Banjo-Kazooiem: nutnost sbírat nejrůznější předměty pro odemčení nových schopností a levelů. V moderních hrách, jako je A Hat in Time nebo Super Mario Odyssey, je tato mechanika užita opatrně – pro postup v příběhu toho nemusíte nasbírat zase tolik; důsledné sběratelství je tak z velké části dobrovolnou aktivitou pro pokročilé hráče. Banjo-Kazooie a jemu podobné hry z konce 90. let však v tomto směru byly velmi nekompromisní.
Yooka-Replaylee se naopak rozhodla být k hráčům maximálně vstřícná. Snaží se před ním lokace uzamykat jen minimálně a má skromné požadavky na nasbírané předměty (stránky magické knihy) odemykající pětici odlišných herních světů. Dokonce tak skromné, že některé světy je teoreticky možné úplně vynechat a vrhnout se rovnou na ústředního bosse. Na jednu stranu je dobře, že se tak hra vyhýbá frustrujícím zákysům, ale má to i svá negativa. Třeba hned na začátku není úplně lehké se zorientovat, když můžete jít skoro kamkoli a dělat téměř všechno.
Mezi světy
Jakmile se ale konečně rozkoukáte, zjistíte, že koncept hry je vlastně prostý. Yooka-Replaylee je rozdělena do celkem šestí části. Jednou z nich je jakýsi rozcestník zvaný Hivory Towers. Z něj vedou cesty do pěti magických světů s různou tematikou. Najdete tam tropické ostrovy, ledové jeskyně, halloweensky stylizované bažiny i obrovské casino. Po vizuální stránce jsou světy zpracovány moc pěkně a je v nich toho mnoho k objevování. Hru si navíc můžete zpestřit odemykáním modifikátorů, z nichž některé mají čistě komický efekt (například velké oči nepřátel), jiné vám ale hru dělají buď lehčí nebo těžší.
Obecně ovšem Yooka-Replaylee patří mezi ty méně náročné skákačky a potěší jak děti, tak hráče, kteří si chtějí především odpočinout. Zapotíte se jen v případě, že byste měli ambici nashromáždit všechny sběratelské předměty. Ale i v tomto případě je hra pořád mnohem jednodušší než třeba tituly ze série Crash Bandicoot.
Níže položenou laťku obtížnosti jako negativum nevnímám, ovšem na můj vkus je Yooka-Replaylee až příliš o sbírání, hledání skrýší a plnění různých miniher než o skákacích dovednostech. Skoro by se mi chtělo říct, že skákačkám více sluší lineární design ve stylu nedávného indie překvapení Nikoderiko: The Magical World, ale to by nesmělo existovat Super Mario Odyssey, které s otevřeným světem pracuje daleko lépe a kreativněji. To ostatně platí také pro skvělého Astro Bota, který mezi otevřeností a lineárností volí střední cestu. V Yooka-Replaylee má sice dvojice hrdinů k dispozici různé schopnosti, ale většina z nich je využitelná jen jedním specifickým způsobem a některé jsou dokonce téměř zbytečné (např. chameleonské mimikry). Jako nadbytečný prvek působí i boj s nepřáteli, který je zcela triviální a v podstatě jen stačí neustále bušit do jednoho tlačítka.
Yooka-Replaylee je vydařená „sbírací“ plošinovka, jejíž nenáročná povaha z ní dělá ideální hru pro odpočinek nebo společné hraní s dětmi. Všechny klíčové mechaniky jsou funkční a absentují největší neduhy, na něž hráči a recenzenti žehrali v případě původního Yooka-Laylee. V konkurenci Astro Bota, plošinovek od Nintenda a dokonce i některých indie titulů (Nikoderiko, série Ori) ovšem Yooka-Replaylee hraje druhou ligu. Ne proto, že by šlo o špatnou hru, ale proto, že je herně až příliš prostá a působí hlavně jako kolekce různých miniher.
