Hra na hrdiny z temného a nebezpečného světa Zaklínače je něco, o čem jsem vážně roky snil, než mi dvojice Pondsmith a Pondsmith (nepřekvapivě manželů, kdyby někdo chtěl šťourat) toto přání konečně vyplnila. Po dlouhém dobrodružství, co jsme s přáteli strávili u díla Jeden Prsten, bylo na čase se posunout na další RPG. Svolal jsem tak svou skupinu, kterou po posledních dobrodružstvích budu nazývat už jen „Téni“. Pokud tak v recenzi toto slovo uvidíte, tak vězte, že právě o nich se bavím. Oni se totiž rozhodli mi, po tisících nahraných hodinách role-play her, kdy jsem byl vždy součástí bandy, nikoliv Pán jeskyně, Bůh, Vrchní vypravěč, zážitek značně znepříjemnit a uvědomit si, že být tvůrcem příběhu vážně není jednoduché. Takže jak jsem jako Průvodce hrou seznal titul Zaklínač: Hra na hrdiny od nakladatelství Mytago?
Vytvořte si postavy, jen prosím nebuďte všichni zaklínači
Slovy Rodolfa Kazmera: „Ďas aby to spral.“ Víte, je několik cest, jak se do počinu pustit a jednou ze zvláštních cest je, že si přečtete nedávné dějiny výše zmíněného trpaslíka a prohlédnete si schopnosti Geralta z Rivie, Yennefer z Vengerbergu, Zoltana, Marigolda, Iorvetha, Vernona Roche, Triss Ranuncul a Letha, do nichž se můžete vtělit a ihned začít dobrodrůžo. Popravdě jsou všichni neuvěřitelně dovednostmi, vybavením i magií dost přesílení, takže pokud jste líní Průvodci (jak hra vedoucího hry nazývá), proč nevyužít to přednastavené a nezkusit našponovat výpravu na míru? Je to totiž nuda. Chceme hrát role-play hru, chceme vlastní charaktery a být trestáni příručkou už od začátku, připravil jsem 1k10 kostku a bylo na čase začít.
Jelikož jsem za ty roky hraní tohoto druhu her zažil vážně spoustu, včetně kampaně v Mausritteru, kde jsme bojovali s Jackem a Fazolemi, dal jsem své skupině dostatečně s předstihem knihu s pravidly na tvorbu postav, aby si byli vážně jistí, za co chtějí hrát. Podmínka byla jednoduchá. Prosím, nebuďte všichni zaklínači, ať si trošku užijeme celou tu rozmanitost. Výsledek? Z mojí pětičlenné skupiny jsem tu měl jednoho elfa čaroděje a zaklínače školy Vlka, Gryfa, Zmije a Medvěda s argumentem „Nejsme všichni zaklínači.“ A tím to s Tény začalo. Vážně mi dali zabrat, a nakonec jsme se konečně shodli, že budeme mít trpaslíka řemeslníka a barda, zaklínače, lidského zločince a elfího kněze. Musím říct, že výsledná rozmanitost na tvorbu postavy mě následně už pohltila, protože o veškerém životním pozadí kromě profese a rasy rozhoduje 1k10, a já vám řeknu, jak vznikl příběh Mormont z Carrerasu, slavný zločinec.
Zdroj: Imago
Příběh velkého Mormonta
Nejdříve si Mormont hodil, že bude pocházet z Temerie, a rovnou jsem si dovolil jej přiřadit do Carrerasu. Následný hod poté rozhodl, že někteří členové jeho rodiny jsou naživu, ale bohužel, že jej také rodiče jako malého prodali nebo vyměnili za nějaké zboží či službu, protože jim na penězích záleželo více než na něm. Měl ale štěstí, adoptovala jej rodina kejklířů, a tak se postupně učil hrát na hudební nástroje a poznal spoustu míst, protože cestoval od města k městu. V životě měl také velice dobrého přítele v podobě Kostela, chápejme víry, kde se naučil nejen velice dobře číst, ale poznal řádně písmo svatého Lebedy. Z dětství si také pamatoval, že má minimálně čtyři sourozence, přičemž všichni jsou starší, a především ten nejstarší bratr k němu byl velice přísný. Osud ale rozhodl, že se stane zlodějem, což vlastně už od jeho kejklířiny bylo jasné, že tak skončí.
Ve svém životě měl docela štěstí, a jednou potkal čaroděje, kterému pomohl něco ukrást. Ten mu ale nemohl zaplatit, a tak v jeho rodném Carrerasu mu dluží jednu vcelku významnou laskavost. Bohužel také kdysi dávno rozhněval jednu kněžku, s níž strávil noc a měli spolu mít spoustu malých Lebeďátek, každopádně ráno utekl a ta jej neskutečně nenávidí. Přeci jen, on jí velice ublížil. Přesto se znovu zamiloval, ale o jeho novou lásku jej připravila zlá kletba, a tak se stal vcelku zapšklým a mrzutým.
A jak vypadá Mormont se ptáte? Inu nosí od smrti jeho milované otrhané oblečení, hlavu plnou zapletených copánků, a všude po těle mu vlají tretky. Stále myslí na svého mentora, užívá si nabyté znalosti a myslí si, že lidé jsou požitkářské svině. A tak jsem věděl, že vznikl Mormont z Carrerasu, slavný zločinec, jenž se podle šeptandy podílel i na vykradení sbírky trpaslíka Barclaye z Oxenfurtu. Jak tento typ mohl být tak oblíbený ve své partě?
Zaklínač: Hra na hrdiny nabízí neskutečně široké spektrum možností i improvizace
Popravdě, jako Průvodce jsem si velice užíval. Byla to neskutečně silná uvítací melodie, a všechno ostatní už potom začínalo být klasické čtení a studování. Především pro mě jako vedoucího. Náš trpasličí řemeslník byl totiž skutečně mistrem svého oboru a díky neuvěřitelně nabušeným dovednostem a velice valné pověsti, kde ho znal celý svět (ano, zradily mě kostky), byl pro mou skupinu neuvěřitelným podporovatelem i do těch nejhorších situací. Je těžké klást do cesty pasti, když je neustále někdo opravuje, že?
Každopádně ať nezdržuji jen technikáliemi, tak každé povolání má poté ještě strom dovedností, které si všichni jednotlivci mohou určovat sami. Popravdě, i když jsou zaklínači neuvěřitelně přesílení, a toto RPG jim šlo až moc dle mého na ruku, i ostatní charaktery se dají velice, ale velice dobře vybudovat, a když máte skupinu, co umí spolupracovat, tak se může i velice rychle stát nezastavitelnou. Kupříkladu právě námi navolená pětice velice rychle ukázala, že moje Průvodcovské schopnosti mohou býti velice rychle na hranici možností, a tak je na čase improvizovat, protože to nejde jinak.
Je tak stále nutné si pamatovat, že se jedná o RPG, kde se fantazii meze nekladou a i když má Zaklínač: Hra na hrdiny svá pravidla, jejich funkčnost se může velice rychle dostat na hranu, kde rozhodují jako u všech her podobného typu jen dvě věci: Slovo boha a kostky. Pravidla jsou totiž extrémně obsáhlá a zatímco hráčům stačí znát jejich part, plus pár bonusů, na tvůrci hry zde stojí snad více, než jsem měl možnost v jiných hrách zažít. Oprava a sběr, alchymistický systém, náboženství, rasismus, recepty, nákresy zbrojí, kletby, proměny, magie, zranění. Kde jsou ty časy, kdy se házely hliněné vybuchující alchymistické koule, sekalo se do nepřátel pomocí kostek a mág občas hodil nějaké kouzlo? Musím říct, že takhle drsná pravidla nemají ani Jeskyně a Draci. Ty jsou sice ještě delší na čtení a na přípravu, ale také jsou daleko striktnější a vedou za ručičku. Každopádně i přes veškerá srovnání, boj je stále stejný, tedy házení kostek a zabíjení, není to ironie?
Aneb jak být Průvodce hrou
Dnešní recenzované dílo má tento návod na krásných 26 stranách, kde je ale víceméně jen hromada rad typu: “Nabízejte hráčům logické překážky nebo argumenty, dávejte hodně malých nápověd, nebojte se dávat extra poklady, opatrně na superpostavy, romantické linky nemusí být trapné, když hraje hru pět ženatých mužů a blbec, netahejte vždy kostku, veďte si zápisky, nejste spisovatel, jste fanoušek, tvořte příběhy, jak je sami cítíte, nic není, jak se zdá, nechte hráče se užít.“ Tohle všechno přece víte, i když vedete hru poprvé. Co tedy rozhoduje? V tomto případě neuvěřitelné množství praxe.
Zdroj: Imago
Zaklínač: Hra na hrdiny rozhodně není RPG pro začátečníky. Upřímně, je těžké ve světě, kde běhají nestvůry, odehrát partii bez zaklínače v družině, stejně jako je těžké se čtyřmi knězi ulovit golema. Moje rada tak k této hře je jednoduchá, držte se jako nováček striktně příručky a neustále pročítejte každou jednotlivou část a pokud si nebudete jistí, otevřete si jakoukoliv AI, a zeptejte se ho, jak by se z téhle šlamastiky jako role-play hráč dostal. Nebudete poté zklamaní, že máte geniální skupinu, která se ničeho nebojí. Navíc, nebudete překvapení, když se objeví nějaký munchkin a bude vás týrat tím, co je před vámi.
A nakonec, odehrajte minimálně druhý díl Vrahové králů. V knize je totiž takové neuvěřitelné množství informací ohledně děje této hry a hlavních spoilerů, především v pasáži s radami pro alternativní reality. Osud Vergenu, Aedirnu, Temerie, Loc Muinne, Letha, Henselta nebo Saskie, všeho je obrovské množství a zkazí vám to zážitek. A to nejhorší? Co mě úplně nejvíce dostalo? Proč je to zatraceně špatně pojmenované? Sheala de Tancarville je Sile de Tansarville, Talar je Thaler, Arjan la Valette je Aryan. A to nejhorší? Hrozně vás to sváže v případě, že byste chtěli jet podle sebe. Ano chápu, je to trošku alibistické hodnotit alternativní reality, které ani není nutné uvést. Podle mě je ale špatně je tam vůbec takto mít.
Je Zaklínač generické RPG?
Zatímco třeba svět Mausrittera je extrémně specifický a víceméně víte, že hlavní je myslet na to, že jste myšák, tady musíte myslet na to, že vás cokoliv může zabít. Jak jsem nakousl výše, bestií je ve světě zaklínače vážně hodně a i zde jich na vás může průvodce poslat hromady. Nekkeři, běsy, golemové, wyverny, vlci nějaké ty přízraky, ale i třeba lupiče nebo Scoia'tael. Někteří mají všechno přednastavené, a samozřejmě ti ostatní záleží na kreativitě vedení, ten vrchol ale přijde opět v tom, co jsem nastínil výše. Bez jakéhokoliv zaklínače ve skupině jsou souboje extrémně vyrovnané.
Ono totiž už od začátku mají zaklínači jinou definici tvorby i životní dráhy. Od věku, kdy jste přišli do vybrané školy, přes to, jak vypadal trénink, zaklínačské zkoušky, přes významnou událost, která vás zformovala až po to, co zrovna nyní děláte. Je zde ale více výhod, více spojenců a dle mého až extrémní možnosti na lepší lovecké a bojové schopnosti. To nemluvím ještě ani o vybavení. Popravdě, v mnou vytvořeném dobrodružství, kdyby Téni šli s těmi čtyřmi zaklínači, máme dohráno asi za čtyři hodiny. Zábavné, to rozhodně, ale přesílení jsou neuvěřitelně. Navíc možnost mít ještě legendární zbraně jako je Caroline, Popravčí nebo Trn, s Havranovou nebo Dragerovou zbrojí (mimochodem u obou opět špatný název). Šílenost.
A nyní se dostávám asi k tomu hlavnímu, co jsem opět jen nakousl, a to je boj. Čekáte něco zvláštního? Pokud budete počítat s adrenalinem a nebudete se bát zakomponovat komplikovaná zranění, čeká vás lehce něco nového. Přesto i tuto pasáž považuji za extrémně generickou, jakou nabízejí ostatní RPG. Na kola? Ano. Útok, kouzlení,? Ano. Míření? Ano. Zotavení? Také. Popravdě, jediná větší frajeřina bylo zahájení slovního souboje podle pravidel, kde stejně rozhodne Tvoje máma. Nic moc převratného, překotného a zaklínačsky skvělého.
Schovaná přidaná hodnota
Víte, zatímco jsem jako Průvodce zdlouhavě louskal pravidla a dělal si poznámky, na velice dlouhou dobu jsem se zasekl v kapitole Svět zaklínače. Proč? Už roky si hrozně přeji, aby Sapkowski vydal nějaký lorebook jako má G. R. R. Martin v encyklopedii světa Písně ledu a ohně. Nikde není, asi nikdy nebude a fanoušci tohoto universa tak čerpají maximálně z knih a případně se obohacují různými komiksy typu Corvo Bianco. Zaklínač: Hra na hrdiny ale přináší nejen mapu severních království, ale podstatné informace o historii a vládcích jednotlivých království, a to nejlepší? Dokonce i o zemích spadajících pod Nilfgaard. Schválně, co víte o Vicovaru, Gemmeře, Maechtu nebo Ghesu? A kolik jste toho kde mohli načíst? Tady je to vše jako na dlani, a je to neskutečně skrytý poklad od tvůrců. A to nemluvím ani o heraldických znacích. Naprostá, překvapivá a uchvacující bomba.
Než se dostanu k finálnímu odstavci, cítím povinnost tu ještě hodit nějaké to shrnutí, abych vám řekl, jak dopadlo mé kolokvium s Tény ohledně celé hry. Od Jeskyně a draků, je to asi to nejlepší, co jsme hráli. Jsme fandové zaklínače? Obrovští, a hrálo to ve finále velkou roli. Na Stezku jsme se ale v tomto případě vydali s tím, že máme strach ze zklamání, a všichni musí být zaklínači. Oboje se naštěstí velice rychle podařilo zažehnat, a když se člověk do počinu pořádně zažral a naučil se po pár sezeních konečně využívat i jiné věci, než jsou zbraně a podpůrná kouzla, objevilo se tu nádherné RPG, do něhož si můžete vystavit jedno velké dobrodružství na míru.
Stejně jako u všech her tohoto typu ale neskutečně záleží na tom, jak moc ohebného a zdatného máte Průvodce, protože on je ten, proti komu se hraje a zároveň je to on, kdo určuje tempo a všechny herní zážitky. V mém dobrodružství se začalo pouhou kletbou na Vlkodlaka a nakonec získali meč Osud z kamene. Ano, udělal jsem trošku Artušovskou legendu. Takže moje rada zní, proste hrajte a bavte se, co nevyřešíte vy, vyřeší kostky, a hlavně, využijte příručku do maxima. Hledejte v ní triky, fíky, kužely, a kdo ví, třeba už na začátku výpravy se vám podaří s bandou skalních trollů vyhladit celou rodinu katakanů.
Zaklínač: Hra na hrdiny je i v podání hry na hrdiny parádní zážitek. Velice dobře napsaná pravidla, všechny vymoženosti od legendárního vybavení až po alchymii. Promyšlené od začátku až do konce. Co bych tak mohl vytknout? Za prvé, mně hrozně vadí, jak se liší překlad od herních a knižních adaptací, to neodpustím, i kdybych mohl. Poté je už taková spíše klasika, boj je příliš generický a svým způsobem tradiční a největší asi mrzeníčko mrzení bylo u neskutečně přesílených zaklínačů. Naopak ale musím říct, že kapitola Svět zaklínače by mohla být základem pro jeden velký lorebook a hlavně, tvorba postavy, je zábava od začátku do konce. Ostatně, není nad to, když vám o osudu rozhodnou kostky, ne?
