Dnes se o historii počítačových her nejčastěji dozvídáme prostřednictvím videí a podcastů, zpravidla natočených v angličtině. Byť některé z nich vznikají ve Velké Británii a občas i v zemích kontinentální Evropy, výrazně v nich převažuje americká perspektiva. Ta má nejen tendenci zveličovat události, jako byl krach amerického konzolového trhu v roce 1983, ale především se zaměřuje na konzolové hry, které jsou vzdálené zkušenosti tuzemských hráčů. Ti hráli především na počítačích a velkou část jejich herního jídelníčku tvořily evropské tituly. Kniha 50 let videoher přináší dvojí osvěžení. Jednak se nesleduje, ale čte a jednak je věnována hrám, které čeští fanoušci dobře znají z vlastních vzpomínek. Jako garanci kvality jistě mnozí budou vnímat skutečnost, že základem publikace, která nyní vychází v rozšířené verzi, jsou texty původně psané pro časopis LEVEL.
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Pavel Dobrovský a kolektiv
Nikkarin, Petr Dragoun
Naked Dog, Xzone
854
barevný
vázaná
prosinec 2025
978-80-909286-9-5
druhé
Zdroj: Xzone
Na jiném levelu
Legendární herní magazín úspěšně bojuje o přízeň čtenářů od roku 1995 a původně představoval dosti punkový projekt vedený středoškolákem Janem „Beastem“ Tománkem. Ve svých začátcích nebyl – podobně jako jiné velké herní časopisy té doby – skutečně profesionálním žurnalistickým projektem, ale spíše prostorem, skrze nějž mohli k publiku promlouvat tehdejší influenceři, kteří ještě neměli k dispozici Twitch a YouTube. Postupem času se však začal profilovat jako hloubavější periodikum stojící v opozici vůči zábavnějšímu SCORE. Skutečný zlom přišel v roce 2013, kdy původní autoři LEVELu časopis zachránili před zánikem, odkoupili jej od vydavatelství Burda a převedli pod vlastní značku Naked Dog. Od té doby LEVEL ještě více zvážněl, zacílil spíše na starší publikum a otevřel se i akademickým badatelům v oblasti videoher.
S tím souvisí jistá dějinná ironie. Zatímco v dobách, kdy časopis tvořili nevypsaní teenageři, se psaním pro LEVEL dalo slušně živit, dnes jde o doplňkovou aktivitu převážně zkušených novinářů. A to jak těch nových, tak i těch původních, kteří mezitím autorsky vyrostli. V knize 50 let videoher, kterou ve spolupráci s LEVELem a nakladatelstvím Naked Dog vydává společnost Xzone, se tato proměna kvalitativní úrovně i ambicí jasně odráží. Základem publikace jsou ostatně přepracované texty, které napříč mnoha lety vyšly právě v LEVELu.
Báječní muži s klávesnicemi
Na knize se autorsky podíleli Pavel Dobrovský, Jan Olejník, Martin Bach, Jan Hořčík, Marek Bílek a Jaromír Möwald, tedy jména, která jsou osvědčená a tuzemským milovníkům videoher dobře známá. Hned tři z těchto autorů zároveň stojí za úspěšným crowdfundovaným projektem Retro Nation, jenž prostřednictvím videí a podcastů nostalgicky a zároveň informativně mapuje videoherní a počítačovou minulost. Čtenáři, kterým styl Retro Nation vyhovuje, budou s knihou nepochybně spokojeni, protože se nese v obdobném duchu.
V 50 letech videoher najdete seriózní a fundované, ale zároveň nadšenecké, nerdovské a lehkým humorem odlehčené eseje o slavných a významných videohrách. Nejde přitom o texty primárně analytické. Opírají se zejména o rešerše sestavené z mediálních rozhovorů s vývojáři, dochovaných oficiálních materiálů a případně badatelské práce jiných autorů. Čtenář, který už někdy něco četl o vývoji Doomu, se v příslušné kapitole pravděpodobně nedozví nic zásadně nového. Zároveň je však v knize popsáno 114 titulů z tolika různých období a žánrů, že je prakticky nemožné, aby měl někdo důkladné znalosti o všech.
Zdroj: Xzone
Zapadlí vlastenci a zapadlé osmibity
Jednotlivé hry jsou řazeny chronologicky podle doby svého vzniku. Publikace začíná Pongem z roku 1972 a končí Kingdom Come: Deliverance z roku 2018. Největší prostor přitom dostávají tituly vydané v průběhu devadesátých let pro počítače kompatibilní se standardem IBM. Sedmdesátá léta tak zastupují pouhé tři položky, zatímco významná osmdesátá léta, během nichž se videohry etablovaly jako profesionální a lukrativní zábavní odvětví, reprezentuje jen dvanáct her. Skromné je i zastoupení modernějších titulů z 21. století. Toto rozložení však odpovídá jak věku autorů a zamýšlených čtenářů, tak vývoji české herní scény, která se výrazně rozvinula právě v devadesátých letech.
Určitou slabinou 50 let videoher je minimální pozornost věnovaná hrám pro osmibitové počítače typu ZX Spectrum, jež formovaly samotné počátky herní kultury v tehdejším Československu. Podobně rozpačitě působí i zastoupení českých her, které je místy poněkud nahodilé. O trojlístku Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven a Kingdom Come: Deliverance není třeba pochybovat – jde o mezinárodně významná díla. Vietcong pak představuje domácí kult. Starší tvorba je ale zastoupena pouze adventurou Dračí historie a dungeon crawlerem Brány Skeldalu a není úplně jasné, proč právě těmito tituly. Čtenářovu touhu dozvědět se něco o českých hrách by ovšem měla napravit chystaná publikace Velká historie českých her od stejného tvůrcovského kolektivu.
Kde videohra má?
Zachytit padesát let vývoje prostřednictvím zhruba stovky titulů zároveň znamená, že prakticky nikdo nemůže být s jejich skladbou zcela spokojen. Každý si může postěžovat na absenci konkrétních her, celých žánrů nebo období, jimž se nedostává zasloužené pozornosti. Jde však o inherentní problém zvolené koncepce, nikoli o pochybení autorů. Spory o to, co vše patří do herního kánonu, jsou ostatně typickým projevem fanouškovství. Přístup k herní minulosti jako k souboru významných a přelomových děl sám o sobě náleží především do tohoto diskurzu.
Spoléhání na oficiální materiály a rozhovory samozřejmě snadno může ústit v opakování toho, co již bylo řečeno mnohokrát a v horším případě také v utvrzování různých mýtů. Druhému zmíněnému úskalí se autoři 50 let videoher přece jen vyhnuli přesvědčivěji než třeba mnoho zahraničních youtubových influencerů, ale v některých momentech by mi přeci jen byl milejší větší kritický odstup. Třeba americká senátní slyšení na téma násilných videoher, na jejichž konci byl vznik ratingového systému ESRB, si podle mě při zpětném pohledu žádají mnohem víc pochopení, než jim dosud byli hráči ochotní přiznat. V kapitolce o Mortal Kombatu se o nich ale stále mluví spíše s lehkou jízlivostí jakožto o setkání boomerů, co na hry reagovali morální panikou.
Ach, ty barvy!
Po produkční stránce je kniha na vynikající úrovni. Svazek je vázán v tvrdých deskách, vytištěn na kvalitním lesklém papíře, graficky atraktivní a plný barevných ilustrací, především screenshotů. Technickým zpracováním se tak vyrovná českým překladům knih od britského nakladatelství Bitmap Books, které Xzone vydává.
Kniha 50 let videoher potěší především čtenáře, kteří mají k videohrám dlouhodobý vztah a dnes je jim zhruba kolem čtyřiceti let. Nadšenecký přístup autorů, kteří se snaží především o poučenou a zábavnou publicistiku, má samozřejmě zjevné limity, ale je také v mnohém sympatický. Zvláště v době, kdy mechanismy sociálních sítí u fanouškovských komunit místo upřímného nadšení podporují spíše zlomyslnost a negativismus.
