S norskou spisovatelkou Marií Aubert se čeští čtenáři poprvé mohli seznámit prostřednictvím novely Dospělí lidé. Její novinka, To přece nejsem já, se vyznačuje mnoha podobnými rysy – taktéž se jedná o komorní příběh zabývající se rodinnými problémy a mezilidskými vztahy.
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Edice:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok vydání:
ISBN:
Vydání:
Marie Aubert
Exil Design
Knihy Dobrovský
Kontrast
Ivana Voráčková
208
černobílý
pevná
2026
978-80-277-4399-5
první
Zdroj: Knihy Dobrovský
Rodinné setkání plné tajností
Celý děj novely, která sotva překračuje hranici dvou set stran, se stihne odehrát během jediného víkendu kdesi v Norsku. Zdánlivě spořádaný manželský pár tvořený Ellen a Bårdem si domů na několikadenní návštěvu pozve příbuzenstvo; k příležitosti konfirmace jejich šestnáctileté dcery Linney se dostaví dědeček Nils a teta Hanne s novou partnerkou. Jakmile do výčtu členů rodiny zahrneme i Linneiny mladší bratry a fenku Fiu, začne být jasné, že nuda v domě hrozit nebude.
Norské prostředí nabízí pohled do jiné kultury a v knize se občas objevují pojmy či koncepty, které nejsou v naší domovině tak běžné. Protože jsem sama v této oblasti trochu tápala, objasním nejistému čtenáři, že konfirmace je protestantský náboženský rituál podobný katolickému biřmování. Jedná se o veřejné stvrzení víry pojící se s nástupem dospělosti. Zkrátka a dobře, není divu, že úroveň stresu ubohé Linney sahá až do nebes. Její velký den se blíží a ona si ani není jistá, jestli se její bývalá nejlepší kamarádka, která přislíbila svou pomoc s organizací akce, vůbec uráčí dorazit.
Linnea ovšem není jediná, jejíž srdce tíží nějaký problém. V kapitolách se střídají úhly pohledu čtyř postav a každá z nich před okolním světem něco úzkostlivě tají. Hanne se potýká s nízkým sebevědomím způsobeným traumatickým dětstvím, její bratr Bård se kvůli milence chystá opustit rodinu a ani Nilsovi není manželská nevěra cizí.
Problémy jako ze skutečného života
Navzdory přítomnosti čtyř úhlů pohledu strávíme většinu času se dvěma postavami, konkrétně se sourozenci Bårdem a Hanne. Nejvíce mě oslovily kapitoly věnující se Hanne, jejíž osobnost na mě působila nejpropracovaněji. Její partnerka Julie je pro ni perfektní… jenže pro nejistou Hanne, která těžko snáší pohled do zrcadla na vlastní tělo, je to někdy až příliš. Vlastní rodina ji díky podstatně hubenější postavě jen těžko poznává a komplimenty se na ni sypou ze všech stran, ale dlouhá léta posměchu se na Hannině sebevědomí trvale podepsala a její myšlenky se často upínají k minulosti.
Bårdův příběh je plný pokrytectví, které je ovšem velmi lidské. Muž, který nikdy nechápal nevěru a krutě ji odsuzoval, se najednou sám nechal vlákat do jejích spárů. Se sestrou ani otcem si nikdy moc nerozuměl a jeho vztah s Ellen ochladl a ztratil kouzlo, takže není nepochopitelné, že si Bård našel lásku mimo domov. Je podle mě škoda, že o Ellen se toho v průběhu knihy dozvíme minimum; slyšíme Bårdovu stranu příběhu, ale je otázkou, nakolik se dá stereotypem znuděný manžel považovat za důvěryhodného vypravěče.
Ač se mezi hlavní postavy počítají i Linnea a Nils, přece jen je jim přisuzována o něco menší důležitost. Nilsovy kapitoly bývají kratší a on v nich mnohdy zaujímá spíš pasivní roli pozorovatele děje. Linnee, kolem které se de facto točí děj knihy, by také slušelo více prostoru. Mladá dívka zavrhla svou dřívější kamarádku Sofii a nahradila ji dospělejší Ingrid. Boží mlýny v tomto případě mlely rychle a stejně jako se Linnea prve vykašlala na Sofii, nyní kašle Ingrid na ni. Máloco v pubertě zabolí tolik, jako přátelská zrada, a Linnea se cítí zcela opuštěná.
Všichni členové rodiny se bojí odsouzení ze strany ostatních příbuzných a nějakým způsobem je tíží pocity nepatřičnosti a osamění. Jedná se o postavy, které chybují a dovedou ubližovat svým blízkým, ale čtenář s nimi přesto má pochopení a s mnohými jejich činy a myšlenkami se dovede ztotožnit.
Zdroj: Knihy Dobrovský
Ale co bude dál?
Aubert píše jazykem, který se vyznačuje přímostí a jednoduchostí – milovníci květnaté prózy tedy budou muset odejít o dům dál. Novela To přece nejsem já se noří do hlubin myslí jednotlivých hrdinů a sdílí jejich úvahy v první osobě, formou, která připomíná deník. Způsob vyprávění může působit stroze, ale zároveň intimně. Kapitoly nejsou dlouhé a děj odsýpá rychlým tempem, které vás k příběhu připoutá.
Zatímco povedená norská rodinka proplouvá víkendem, ve čtenářově hlavě se budí zvědavost, se kterou přichází různé otázky. Díky čtivosti příběhu a lidskosti protagonistů jsem se snadno začala zajímat o osudy postav a vyústění jejich osobních cest, jenže v tomto směru jsem bohužel nedosáhla zadostiučinění. Kniha končí náhle a otevřeně a nechává mnoho otázek nezodpovězených. Jistě se jedná o autorčin záměr, ale ačkoli jsem s novelou strávila příjemné chvíle, po dočtení posledních stránek ve mně vyvstal jistý pocit marnosti, jako bych se vlastně nic nového nedozvěděla. Rodina se v pátek sejde a v neděli rozejde a to, jestli události víkendového setkání nějak ovlivní jejich život, zůstává ve hvězdách.
Novela To přece nejsem já se zaobírá rodinnými vztahy čtivým a lidským způsobem. Postavy jsou uvěřitelné a čtenář s nimi navzdory jejich nedostatkům snadno sympatizuje, jen je škoda, že někteří členové rodiny nedostali v příběhu větší prostor. Děj odsýpá rychlým tempem a Marie Aubert dovede o bolestivých tématech pojednávat citlivě a vyspěle. Jde o chutnou jednohubku, která spolu s náhlým koncem čtenáři naservíruje více otázek než odpovědí, ale čte se jedním dechem.
