Za necelé tři měsíce to bude 23 let od vydání německého fantasy RPG Gothic od Piranha Bytes. Pro Evropu, zvláště pak pro Německo, Polsko a Rusko, to byla z historického hlediska obrovská událost, i když se to tak první týdny nejevilo. Starší z vás mohli zaregistrovat také některá z pozdějších oficiálních pokračování a neskutečné množství modifikací, jimž se čísly vyrovnávají už jen tituly jako Skyrim.
Značka Gothic si prošla za ta léta mnohým, v dobrém i zlém, a o autorech nemluvě. Aktuálním tématem ale je připravovaný remake a já se chci dnes zamyslet nad tím, co musí splnit, aby uspěl nejen v očích původní komunity fanoušků. Chci projít to, co z Gothicu udělalo fenomén.
Jak to všechno začalo ?
První hra vás dokázala vtáhnout do svého děje až nečekaně, a to i přes silně krkolomnou a paradoxně skalními fanoušky zbožňovanou hratelnost. K té jen řeknu asi to, že hra byla do poslední chvíle koncipována tak, abyste k jejímu hraní myš nepotřebovali. To znatelně ovlivnilo soubojový systém, který snad až na dnes již mrtvé extrémy, jako byly Die by Sword nebo do jisté míry Arx Fatalis, nikde neuvidíte. Ve zkratce, fungovalo to tak, že přidržením akčního tlačítka se postava přepnula do bojového režimu, což titul v dnešní době činí pro nováčky velmi těžce přístupný.
Podmanivost světa Gothic
Kouzlo retro hry však způsobovala atmosféra, na tu dobu nevídaný drsný svět a poměry v něm. Coby bezejmenný hrdina jste za trest svržen do kolonie trestanců, která byla magicky zapečetěna. Toto uvěznění se však vymklo kontrole a mágové, tvůrci nepropustné bariéry, v ní spolu s trestanci uvízli. Ven nepronikne nic živé. Netrvalo dlouho a trestanci nad kolonií převzali kontrolu, porazili stráže a mágy a vytvořili vlastní společenství, které se rozdělilo na tři frakce. Důvod, proč to konkrétně rozepisuji, je prostý.
Je to jednoduché, pochopitelné a uvěřitelné definování světa a jeho ohraničení. Namísto různých neviditelných zdí či neprostupných hor, které běžně limitují otevřené světy, zde máte onu bariéru, která dává daleko větší smysl.
I tvrdé poměry v ní jsou vysvětleny obyvatelstvem. Narozdíl od tehdy populárních světů, ve kterých za zabití dvou hrabošů na poli dostanete od sedláka legendární mrazivý meč, vás v Gothicu čeká maximálně tak quest, kdy jdete hledat mocný prsten, který je ztracen v kobce. Samotný úkol trvá asi dvě minuty, protože zadavatel, jenž vás doprovází, vám s kumpány dají co proto, hned jak opustíte brány města. Jak tedy tušíte, prsten nikde a vaše dosavadní uspory taky.
Zní to trochu uvěřitelněji než světy známé třeba ze série The Elder Scrolls, ne?
Nekompromisní zákony kolonie
A to je jen začátek, nic ve hře není zadarmo a nic není okamžité, zapomeňte na vedlejší questy typu Zabij tři vlky, dostaneš tisíce bodů zkušeností a zahrneme tě zlatem. Většinu herního času budete sbírat, co se dá, a i tak budete první polovinu hry mít hluboko do kapsy. A když už se vám podaří nashromáždit majetek či body zkušeností, setsakramentsky si rozmyslíte, za co je utratíte. Když jsem u toho utrácení, naprosto triviální, ale zároveň geniální je zde postup v určitých odvětvích. Těmi jsou například boj s mečem jednoručním nebo obouručním, střelba z luku, plížení, vylamování zámků a další. Celý proces je jednoduchý, po nashromáždění určitého počtu bodů v dané dovednosti máte možnost naučit se novou taktiku. Pokud ale čekáte jen procentualní násobič poškození, jste vedle. Funguje to zde tak, že najdete jednoho z mála učitelů a ten vám za obnos doslovně vysvětlí, jak třeba lépe držet meč. Po tomto dialogu zjistíte, že vaše postava při vytažení zbraně zaujímá jiný postoj, a změní se vaše dynamika pohybu, což vám dovolí vytvářet lepší a účinnější komba. Nechápu, proč to dnes není standardem.
Projděme si ještě svět. Na rozdíl od dnešních her, kde vám v otevřených světech slepě korzují stovky, ba tisíce NPC odnikud nikam, všechna NPC v Gothicu, včetně příšer, zde mají své denní rutiny. Postavy proto nacházíte v průběhu dne a noci na jiných místech při jiných činnostech. Pokud tedy něco nejde ve dne silou, co to zkusit lstí v noci? Nemluvě o tom, že běžně potkáte v lesích různé živočichy či zrůdy, jak se likvidují mezi sebou.
Ve hře se také vyskytuje mnoho opuštěných lokací, které se opravdu hodí prozkoumat i tehdy, když vás k nim žádný quest nenavede.
Toto vše a mnohem více je svět, který vás pohltí sám o sobě, a to i v dnešní době. To je také podle mého první podmínkou úspěchu remaku – pokud nepřinese stejně uvěřitelný svět, bude vše ostatní mnohem těžší.
Taste meče!
Nelehký bude i druhý úkol, a to je zmiňovaný bojový systém, u něhož by byla sebevražda převádět jej do dnešní doby. Stejně tak by byla škoda ho vyměnit za tuctový clickfest nebo přehlídku „soulskotoul“. Osobně se domnívám, že jediná cesta je tvorba vlastního, nového, velmi originálního stylu soubojů.
A třetím, nejdůležitějším aspektem jsou příběh a postavy. Pokud jste totiž Gothic hráli, nepochybně se vám do paměti zaryla jména Diego, Xardas, Lester, Gorn, Milten, Mud a další. Tito parťáci rozmístěni napříč třemi znesvářenými frakcemi jsou další bezprecedentní podmínkou, respektive jejich uvěřitelnost.
Pozor na uši!
Nerad bych také opomenul legendární soundtrack, který skoro zní, jako by jej nahrál živý orchestr. To je s ohledem na úroveň tehdejších strojů pod rukama skladatele Kaie Rosenkranze úctyhodný výsledek. Rosenkranz stvořil nečekané veledílo, které je dodnes prudce poslouchatelné, což dokazuje milion přehrání jeho videí na YouTube. Na rovinu, tady to dle mého stačí prostě jen přepsat do not a dát zkušenému orchestru, což se předpokládám nestane. Doufejme tedy že nastane podobná situace jako u Dooma, kdy se Mick Gordon velmi silně inspiroval dílem Roberta Prince a svojí invencí udělal k Doom 2016 jeden z nejlepších soundtracků vůbec. Ten má 21 milionů poslechů jen na YouTube.
Konečný recept
Ingredience tedy máme, teď je třeba z nich vystavit příběh, příběh bezejmenného hrdiny, který si v kolonii najde své místo, svou příslušnost a také způsob, jak se z kolonie dostat, jak porazit lidské i nelidské nepřátele, mocné démony, nemrtvé, armádu orků a samotného bosse arcidémona, v české verzi známého jako Spáče.
Ti z vás, kdo hru hráli, příběh znají a není třeba jej zde pitvat. Těm, co jej neznají, to asi udělat nemohu. Nemohu přiblížit celé dobrodružství bez spoilerů. Tak na vás koncem této vzpomínky apeluji… Dejte světu bariéry z Gothica šanci, minimálně ten původní za to stojí.
Innos s vámi.
Článek pro Gaming Professors napsal Ondřej Šuráň.
Gothic 2 – pokračování legendární série
