Dlouhodobě už přemýšlím nad tím, jak je možné, že se skoro každému popkulturnímu počinu vždy daří nějakým způsobem uspět nebo alespoň se dostat do podvědomí diváků. Ať už pozitivně, či negativně. No a pak je tu Hellboy. Dnes je tento rudý „opičí“ červený démon jednou obrovskou klasikou, a to od komiksů přes filmy až po hry. Bohužel se tu ukazuje jeho prokletí a tato bytost se bude potácet dále spíš v chaosu ohně a pekla než úspěchu. Hellboy: Web of Wyrd to totiž opět nedokázal a vývojáři z Upstream Arcade s vydavatelem Good Shepherd Entertainment měli hype kolem hry skutečně brzdit, protože slibovanou mignolovskou kvalitu přinesli jen na plátno.
Nový příběh, žádná adaptace
Byl jsem velice mile překvapen, když jsem během prvních dvaceti minut zjistil, že Hellboy: Web of Wyrd nekopíruje vůbec žádnou předchozí příběhovou verzi. Tvůrci vytvořili úplně novou linku, jež je svým způsobem unikátní. Navíc ji posvětil sám slavný autor Hellboye Mike Mignola, což by mohlo značit, že příběhově půjde o kvalitní videohru.
Premisa je totiž jednoduchá, přesto velmi funkční. The Wyrd je tajuplná dimenze, v níž se dějí podivné věci, a tak se jeden z agentů B.P.R.D. (Bureau for Paranormal Research and Defense) vydává tyto jevy zkoumat. Bohužel zmizí beze stopy, a tak je úřad nucen vyslat svého nejlepšího, Hellboye. Ten se vydává do nové dimenze najít ztraceného agenta a zjistit, co se děje. Hlavní otázka zní, jaké je tajemství Wyrdu?
Mohl bych vám to říct, jenže vám nechci spoilerovat – povím ale, že si herní dobu užijete. Už je to dávno, kdy jsem prošmejdil hru za necelých dvanáct hodin. Kdo má dneska více času? Navíc při jednoduchém lineárním vyprávění jsem mozek prostě vypnul. Narativně se nejedná o nějaké mistrovské dílo, ale zabaví, pokud nebudete šmejdit kolem. Během putování můžete sbírat různé artefakty a povídat si se členy B.P.R.D., takže si vždy nějaký ten čas ve hře můžete připočíst. Jen tedy kdyby další postavy nebyly brutálně nudné a nezajímavé.
Hellboy: Web of Wyrd je rogue-lite-like
Když jsem naposledy hrál tento druh her, chtěl jsem skočit z okna. Byl to Blasphemous 2, který mi nadšení z tohoto žánru vzal, přestože stále miluji Vampire Survivors nebo Tiny Rogues. Proč to zmiňuji? I v dnešní recenzované hře je smrt herní mechanikou, která vás má jako hráče posunout dál do momentu, kdy nedokážete zničit své soupeře a musíte umřít. Vždy budete trošku slabší než vaši nepřátelé, bez ohledu na to, zda využívá Hellboy svou obří pěst, revolver, nebo granátomet. Platí zde tak, že čím víckrát umřete, tím lepší arzenál do bojů získáte.
Bohužel, to nestačí. Dalo by se očekávat, že souboje budou největším tahounem celé hry, ale opak je pravdou. Slovy kluků z Kdo hulí, ten umí: „tahle mechanika je k posrání nudná.“ Kombinujete silné a lehké údery, házíte soupeře na stěnu, střílíte nebo používáte kouzelný přívěsek. Zní to skvěle, ale je to, jako když jdete do školní jídelny pro žemlovku. Ztrácíte radost a chuť s každým dalším krokem. Bitky jsou úplně bez tempa, rychlosti, nadšení. Jako zpomalená gramofonová deska.
Tvůrci se asi zhlédli ve zrychleném Hádovi, jenže zapomněli, že ten létá z jedné bitky do druhé a utíká vám před očima. Hellboy je sice kolohnát, co si užil legendární duel s princem elfů, zde ale působí, jako kdyby člověk se sto třiceti kilogramy běžel vedle Usaina Bolta. Nevím, netuším, ale děsně mě to mrzí. Jasně, utrpení může trvat pouze pár hodin, stále ale funguje spíš jako Danteho očistec, u nějž alespoň víte, kdy skončí.
Ty máš ale houževnatý štít!
Pokud se občas rozhodnete neposlechnout ukazatel směru, abyste mohli procházet jedno patro za druhým, narazíte ve vedlejších místnostech na nějaká ta očarování a nepřátele. Před vámi jsou jeden či dva soupeři, těm musíte zničit jejich houževnatý štít (respektive brnění) a zabít je. Hellboy si sice sám nabíjí houževnatost na ultimátní útok, ale nestačí to. I přesto, že může v místnostech najít nějaké to očarování jako bonus.
Jak jsou souboje nudné, ona nádherně naanimovaná super mega finální tečka v podobě ultiny je málo. Kdyby Hellboy: Web of Wyrd vypadal jako jeho ultimátka, byla by to definitivně hra roku. Nehledě na to, že z nějakého neznámého důvodu se s Hellboyem nekamarádí kamera. Jedna boxerská rada, nelezte do rohů – nevylezete ven, kamera vás totiž nepustí. Pozitivní zpráva ale je, že umřete a můžete se trošku oklepat, dát si čaj, pohladit ženu, vyvenčit psa, vyspat se, dát si snídani, odejít do práce a takto asi devětkrát opakovat, než se titul rozhodnete spustit znovu.
Grafika se neskutečně podařila
Zatímco hlavní tahák v podobě bojů stojí za starou bačkoru, titul sám je neskutečně krásný. Tvůrci si dali záležet na grafické stránce do nejtitěrnějšího detailu. Hra vypadá jako komiks, ale hýbající se krásný komiks. Obrázky se před vámi pohybují, žijí a lepší design jsem si snad nemohl přát. Jsem velký fanoušek Mignolovy kresby a tady je to skoro jedna k jedné. Jsem uchvácen. Diverzita nepřátel je sice průměrná, bossové také nijak extra nevynikají, přesto se to grafika snaží spasit a skoro se jí to i daří.
Hudebně se též nejedná o nějakou hitparádu, chybí mi dramatičtější drsnější hudba. Není to už však nic, co by titulu více ubližovalo. Asi jsem sám chtěl jen slyšet víc, než bylo přede mnou. Bohužel, nestalo se, ale nebudu se z toho hroutit. Kdyby k těm zpomaleným soubojům hrála ještě pomalejší hudba, bylo by to daleko horší. Takto řeknu, že neurazí, nenadchne, ujde a zítra o ní stejně vědět nebudu. Kromě dabingu, tam zazářil Lance Reddick.
Hellboy: Web of Wyrd je, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Nejdříve začnou dělat korpus, do nějž chtějí dát mouku, mléko, vajíčko a cukr, ale pak se rozhodnou ho osolit a osmažit na sádle. Tedy nabídnou originální příběh a snadné ovládání, ale nakonec se rozhodnou, že by to bylo moc fajn, a tak to udělají jen napůl. Stejné je to se zbytkem dortu. Chtějí vám tam dát čerstvé ovoce v podobě luxusní grafiky, která je jako z Mignolova pera, ale nakonec si řeknou, že je lepší tam dát čtyři roky zakonzervovaný kompot v podobě těch nejnudnějších soubojů, jaké lze zažít. Zatím je to sice nejlepší hra s Hellboyem, ale být nejlepší z nejhorších stále nestojí za řeč.
