Videohry jsou nepochybně virtuální zábavou, které se věnujeme snad každý den. Neměly to ale vždy jednoduché. Tato kdysi hanlivě označovaná „kultura kriplů“ byla v dávných dobách silně kritizována pro podporu násilí a rozvoj psychických problémů u mladých lidí. Nicméně ty časy jsou dávno pryč a videohry jsou dnes chápány nejen jako příležitostná zábava na „upuštění páry“, ale jako umění rozvíjející logické myšlení a nabízející komplexní dějové linie a postavy. Za tu dobu ušly pěkný kus cesty a mnohé z nás šokuje, že jsou tu s námi více než padesát let.
Na vývoj tohoto zábavného průmyslu navazuje nová publikace Herní revoluce od nakladatelství Slovart, která si dala za cíl zmapovat historii videoher a její nejdůležitější milníky. Podařilo se ale publikaci o dvou set stránkách zahrnout vše?
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Nicollò Mulas Marcello a kol.
Elena Tomasino
Slovart
yours!
240
barevný
vázaná
září 2025
978-80-276110-2-7
první
Zdroj: Slovart
Bylo nebylo…
Titul Herní revoluce: Historie videoher od roku 1958 do současnosti je výtvorem dvou italských autorů, Nicollò Mulas Marcella a Alberta Bertolazziho. Hned v úvodu nám autoři představují nejdůležitější milníky videoherního průmyslu i jejich úspěchy a neúspěchy. Kniha začíná úctyhodnou zmínkou o začátku tohoto dlouhotrvajícího fenoménu a lidech, kteří u něho stáli. Mezi takové patří například Ralph Baer, jenž obohatil svět první videoherní konzolí Magnavox Odyssey, nebo William Higginbotham a jeho Tennis For Two, první videohra, která spatřila světlo světa.
Po krátkém, leč informacemi nabitém úvodu začínají jednotlivé etapy věnující se historii videoher. Těch je celkem devět a všechny pojednávají o jednotlivé herní generaci a jejích milnících. Autoři se nejvíce zaměřili na období sedmdesátých a osmdesátých let, kdy tento průmysl nejen začínal, ale také vzkvétal. Pozornost je především kladena na americkou společnost Atari, založenou Nolanem Bushnellem, a populární japonskou společnost Nintendo. Nechybí ani zmínky o slavných, méně známých a neúspěšných konzolích. Publikace je rovněž doplněná o krátké životopisy některých vývojářů, které světu představili dnes již legendární klenoty. Bohužel těchto osobností je v knize jen pár a kromě Bushnella jsou všechny z Japonska. Hráči se tak dozví něco o životě Šigeru Mijamota, Gunpeie Jokoie či Hidea Kodžimi, ale informace jsou tak skrovné, že se nevejdou ani na celou stránku.
Avšak na hry se také dostane. Vyzdvihovány jsou především tituly jako Wolfenstein 3D, Doom nebo Legend of Zelda: Ocarina of Time, jež formovaly herní průmysl. O jejich výjimečnosti se ale moc nedozvíte. Autoři Marcella a Bartolezzi sice vyzdvihují jednotlivé herní mechaniky, které byly na svou dobu revoluční, ale neodpovídají na otázku, proč tyto hry v knize vlastně jsou. O některých titulech se primárně dozvíte, o čem pojednávají a jak se hrají, nicméně o jejich významu nepadne ani zmínka.
Zdroj: Slovart
Hezké, ale nedokonalé
Od devadesátých let však kniha postupně ztrácí tempo. Jak už to u encyklopedií bývá, nezaujmou každého, a i Herní revoluce přichází s informacemi, jež nejsou pro každého relevantní. Na druhou stranu se v ní vyskytují věci, o kterých se v publikacích, jako jsou 50 let videoher nebo Umění klasických adventur, nedozvíte. Kniha se tak zaměřuje na maličkosti, jako jsou vývoj e-sportu a retrogamingu či sbírání starých konzolí a her. Autoři těmto oblastem sice nevěnují až tak velkou pozornost, ale rozhodně o nich zajímavě a výstižně informují. To samé se ale nedá říct o jiných tématech jako vývoj digitálních platforem a vznik nezávislých studií a jejich her. Problém Herní revoluce není jen její omezený zájem, ale také malá kritika. Autoři jsou hodně objektivní a zdráhají se informovat o faktech, která jsou a mohou být kontroverzní nebo negativní. To je patrné například u kapitoly se zavedením věkového omezení videoher nebo mikrotransakcí. Jde sice o zmínky, které obohacují tematické zaměření knihy, ale malá pozornost autorů z nich dělá jen bezcenné maličkosti.
Titul Herní revoluce sice působí jako encyklopedie pro všechny herní nadšence, ale nenechte se zmást. V knize se až na pár výjimek nedozvíte nic o osobnostech herního průmyslu, hrách či současné situaci a problémech videoher. Kniha je spíš technického rázu a zaměřuje se na počítače, konzole a jejich příslušenství. Pro některé začínající čtenáře je tak publikace od nakladatelství Slovart velkým přínosem, ale pro zběhlé hráče a odborníky nikoli. Italští autoři se nezabývají detaily, ale známými fakty a informacemi, které naleznete na internetu.
Nejvíce ale trpí finální sekce knihy. V posledních kapitolách autoři přeskakují mezi starými a novými věcmi, jež na sebe chronologicky nenavazují. Jednu stránku tak čtete o titulu Fortnite a jeho vlivu na současnou videoherní scénu, další stránku zase o League of Legends a jeho nesmrtelné popularitě. Kromě Minecraftu, jehož fenomén vystihli autoři velmi dobře, se nezabývají jinými oblíbenými tituly nebo problematikou současného videoherního průmyslu. Spíše představují již známé skutečnosti, které hráči už znají a mohou se o nich dočíst na jiných popkulturních webech. Hřebíčkem do rakve je ale samotný závěr, a to představení tří českých osobností videoherní scény. Těmi (ne)šťastlivci jsou Alžběta Trojanová z pořadu Re-Play, youtuber Radek „Sterakdary“ Starý a Vladimír Hrinčár, který stojí za celosvětově uznávanou hrou Beat Saber. Proč tam ale jsou? Na to publikace neodpovídá. O jednotlivých osobnostech se moc nedozvíte a celkově jsou jejich krátké rozhovory nepřínosné a zbytečné.
Nesuď knihu podle obalu
Herní revoluci se ale nedá vytknout její bohatý fotografický materiál, kterému by ledajaká kniha s podobným tématem mohla závidět. Už od krásné žluté retro obálky zaujme ty, kdo se o problematice a historii videoher chtějí dozvědět něco víc. Kromě obálky je krásný i samotný vnitřek, kde na čtenáře čekají úchvatné fotografie starých konzolí a her. Součástí knihy jsou i QR kódy, jež vás odkážou na YouTube playlist, na němž naleznete reklamy na staré konzole společně s některými hrami a jejich ukázkami.
Zdroj: Slovart
Malý průvodce za velké peníze
Titul Herní revoluce: Historie videoher od roku 1958 do současnosti je kapesním průvodcem většího formátu, který sice oslní svým nápadem a obálkou, ale nenabízí nic, co by hráči videoher museli nutně mít. Pro ty, kdo se hrami a jejich světem teprve zabývají, je tato kniha dobrým, leč krátkým průvodcem. Nicméně pro ty nejstarší hráče, kteří na prstech dovedou vyjmenovat několik starších konzolí s jejich preferencemi, problémy a hrami, je kniha zbytečná. Celkově je Herní revoluce hezkým přírůstkem do knihovny, ale svou vysokou cenou a malým zájmem všechny nadšence do videoher neoslní.
Napsat knihu o historii herního průmyslu není zrovna jednoduché. Mnohé o tom může říct i Herní revoluce, která se zpočátku vydala správným směrem, ale nakonec se ztratila v tom, o čem chtěla pojednávat. Vytknout se jí ale nedá zájem o konzole, počítače a maličkosti, který by leckterá kniha o tomto tématu vynechala. Za zmínku rovněž stojí bohatý fotografický materiál, díky kterému někteří hráči zavzpomínají na staré dobré časy.
