What Lies in the Multiverse – pixelová plošinovka ve dvou dimenzích

Sdílet
Sdílet
Sdílet
Musím říci, že já osobně nejsem moc fanoušek menších nezávislých indie her, a už vůbec ne těch, které se snaží vrátit zpět do minulosti a nabízí obstarožní pixelový vizuál známý především z 90. let. Jeden takový titul se mi nicméně před nedávnem dostal do rukou na recenzi, a tak jsem si řekl, že to s tímto stylem přece jen zkusím, i v případě, že bych měl zatnout všechny zuby. Hra What Lies in the Multiverse, o níž bude dnešní recenze, mě sice dokázala v mnoha ohledech překvapit a zabavit, ale Zároveň obsahuje některé aspekty, kvůli kterým tento styl her vážně nemusím. Ty také trochu ovlivnily můj celkový zážitek.

Malý kluk v alternativním vesmíru

What Lies in the Multiverse vypráví příběh malého chlapce, jenž se z ničeho nic ocitne na zcela neznámém místě. Tam potkává svého budoucího kamaráda, vědce Everetta, jenž se snaží najít svého přítele a zároveň odhalit pravdu o tajuplném ostrově v alternativním vesmíru. Jak později zjistíte, za všechny problémy, které jeho cestu doprovází, můžete vy a váš vlastní chabý amatérský pokus o vytvoření, resp. otevření brány do alternativního vesmíru. Vám tedy nezbude nic jiného než Everettovi pomoci s jeho výzkumem, který vám snad také najde cestu zpět do vašeho světa.
Vyprávění příběhu je zpracováno pomocí textových zpráv doprovázených zvukem, jak je známo z některých retro her. Pro přeskočení k dalšímu textové zprávě je také zapotřebí stisknout klávesu Enter a zde přichází první aspekt, kvůli němuž podobný styl her nevyhledávám. Samozřejmě, pokud jste věkově starší hráč a patříte mezi skupinu lidí, kteří si ujížděli na Commodore 64 a podobných konzolích, asi zažijete extázi návratu a zavzpomínáte na stará dobrá léta. Současné generaci, mezi niž patřím i já, však může tento styl vyprávění připadat až moc obstarožní, a upřímně si sám nejsem úplně jistý, zda chci něco takového vidět v roce 2022. What Lies in the Multiverse tak pravděpodobně nadchne a osloví jen určitou skupinu hráčů, což ale rozhodně není špatně. Abych příběhovou stránku uzavřel, na závěr zmíním, že i přes tyto aspekty je příběh zajímavý a mě osobně si, také díky všudypřítomnému humoru, dokázal docela získat.

Logická hopsačka se stupňující se obtížností

Přišel čas si něco povědět i o samotné hratelnosti. Celý gameplay je prakticky založený na kombinaci plošinovky s řešením různých překážek. V prvních úrovních před vás titul háže vesměs jednoduché výzvy, kde je například vaším úkolem použít bednu na výskok do vyššího místa či na tlačítko, které po zmáčknutí onou bednou otevře vchod do další části úrovně. Později se ovšem dostane i na využívání teleportací, hledání klíčů od dveří, přesouvání výše zmíněných beden pomocí výtahů na různá místa a tak dále. Všechny typy překážek se rovněž začnou v pokročilých fázích hry navzájem propojovat, což v kombinaci s přepínáním mezi dvěma dimenzemi dá vašim mozkovým závitům opravdu zabrat.
Tím jsme se dostali ke zajímavé funkci, kterou What Lies in the Multiverse obsahuje a která ji určitým způsobem i od podobných her odlišuje. Tou je možnost přepínat mezi dvěma verzemi neboli dimenzemi oné úrovně. V první verzi na vás většinou čeká přátelské a mírumilovné prostředí, čemuž odpovídá i soundtrack, který přesně vystihuje danou situaci. Druhá verze úrovně už tak mírumilovná není. Prostředí je zde zdevastované, všude leží lidské kostry a vše má tak nějak nádech hororové atmosféry. Přepínání mezi těmito světy je nicméně velmi důležité, neboť vám vyřešení překážky v jedné dimenzi dokáže zpřístupnit cestu v té druhé a opačně. Příkladem budiž druhá úroveň, v níž přepínáte mezi zimní a letní dimenzí dané úrovně. Abyste mohli ulovit klíč od dveří, jenž se nachází v první dimenzi, musíte využít zamrzlého ledu v té druhé k vyvinutí vyšší rychlosti vaší postavy. Jakmile naberete dostatečnou rychlost, abyste zvládli udělat delší skok, bude v mžiku nutné přepnout zpět do první dimenze a sebrat onen klíč. Takovéto propojení dvou světů do jedné úrovně a přepínání mezi nimi funguje naprosto fantasticky a věřte, že celou hratelnost to ještě více okořeňuje a nutí hráče opravdu přemýšlet. Nedaří se vám překážku překonat v jedné dimenzi? Tak zkuste přepnout do druhé a třeba zde najdete to správné řešení. Možností, jak využít tuto funkci, je daleko více, po mapě se totiž nacházejí i různé sběratelské předměty, které můžete lovit jen tak pro radost a odemknout si díky tomu nějaký ten achievement navíc.

Každá úroveň se dramaticky liší

What Lies in the Multiverse obsahuje celkem osm úrovní, přičemž si vývojáři dali opravdovou práci a každá úroveň je svým způsobem jedinečná a zajímavá. Nejenže v každé z nich najdete nový typ překážky, ale jednotlivé úrovně se od sebe liší i svou stylizací a vizuální stránkou. Jednoduše řečeno, žádná není nijak podobná té předchozí. V tomto ohledu tedy musím vývojářům udělit velký palec nahoru, jelikož tohle je snad moje první plošinovka, v níž se takhle dramaticky od sebe jednotlivé úrovně lišily. K tomu navíc nemůžeme zapomenout ještě zmíněnou druhou dimenzi v každé úrovni. Sečteno podtrženo, nudy se při hraní tohoto kousku rozhodně bát nemusíte. Celková herní doba čítá šest až osm hodin v závislosti na tom, jak moc vám budou dělat problémy jednotlivé úrovně a kolikrát se při hraní zaseknete. Mně osobně hru trvalo dohrát osm hodin.
Tím jsme se tedy dostali k vizuální stránce hry, která je díky pixelové stylizaci atypická. Jak už bylo v úvodu mnou řečeno, nejsem úplně fanoušek tohoto typu her, a tudíž tím mohou být některé aspekty v hodnocení trochu ovlivněny. Osobně jsem se trochu bál, že u What Lies in the Multiverse vydržím jen hodinku, maximálně dvě, a poté hru ze svého počítače odinstaluji. Výše zmíněná odlišnost jednotlivých úrovní se sice postarala o nekonečnou zábavu, u níž jsem dokázal vydržet od začátku do konce, ale teď už k samotnému vizuálu. Úrovně vypadají díky pestré škále barev opravdu hezky a občas budete mít při vstupu do další z nich pocit, jako byste hráli úplně jinou hru. Od malého indie studia rozhodně neskutečný výsledek. Co se optimalizace týče, vzhledem ke stylu a zpracování hry asi není potřeba technickou stránku nijak dalekosáhle řešit. What Lies in the Multiverse běží naprosto plynule, a to i díky na dnešní dobu zanedbatelným hardwarovým požadavkům. Nyní už se pojďme vrhnout na naše klasické závěrečné hodnocení.
GP uvozovky

What Lies in the Multiverse je opravdu zajímavou a svým způsobem i jedinečnou pixelovou plošinovkou, která nabízí zajímavý příběh plný humoru, pestrobarevné úrovně a především skvělou funkci přepínání mezi dvěma verzemi dané úrovně. Svou stylizací však osloví především starší skupinu hráčů, jelikož zde najdeme některé aspekty z 90. let, které už dnešní generaci nemusí oslovit. I tak je ale What Lies in the Multiverse skvělou hrou, kterou by měl vyzkoušet každý fanoušek plošinovek. Za mě sedm bodů z deseti.

Klady

zajímavý příběh plný humoru
jedinečná funkce přepínání mezi světy
odlišný a různobarevný design úrovní
řešení jednotlivých překážek je zábava a funguje skvěle

Zápory

dnešní generaci hráčů asi příliš moc neosloví
klávesa Enter dostane neskutečně zabrat
0

Doporučujeme

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na LinkedIn