Mladý závodník Tomasz Stanowski přijde v domácím Polsku o řidičák, načež odchází do Japonska, kde pokouší začít znovu. V novém působišti si říká Tóma (Touma) a živí se rozvozem suši. Zároveň se ale účastní místních závodů ve sportovních autech, v nichž se mu velice daří. Dokonce tak, že brzy šlape na paty i nafoukanému, ale schopnému jezdci Hatorimu Hasašimovi, přezdívanému Škorpion. Na své cestě japonskými silnicemi a závodními okruhy Tóma pozná nejen spoustu výkonných vozů, ale také pravou lásku, prsatou femme fatale a konzervativní rodinu s poněkud xenofobními tendencemi. Taková je premisa dosud nejambicióznější hry polského indie studia Gaming Factory nazvané JDM: Japanese Drift Master. Titul během dlouhého vývoje přitáhl spoustu zasloužené pozornosti a jeho demo kralovalo přehlídce Steam Next Fest. Jak ale dopadl výsledek?
Driftování mezi arkádou a simkádou
JDM: Japanese Drift Master od počátku vypadal zajímavě hned z několika důvodů. Předně je to jedna z mála závodních her, které se primárně zaměřují na driftování. Dlouhou slibnou stránkou celého projektu měla být vstřícnost vůči různým segmentům hráčské obce, neboť ostřílení řidiči digitálních vozů si mohou zvolit simkádový jízdní model a ti, co hledají spíš nenáročnou zábavu, zase model arkádový. A v neposlední řadě JDM skládá poctu (nejen) automobilové kultuře Japonska. Což je sympatické vždy, ale zvláště poté, co bylo odloženo vydání plné verze nejnovějšího dílu série Tokyo Xtreme Racer. Všechny jmenované sliby hra naplňuje, ale bez několika háčků se to neobešlo.
Abych byl fér, měl bych zmínit, kdy a v jaké podobě jsem JDM: Japanese Drift Master hrál, neboť vývojáři slibují, že na něm budou i po vydání pracovat a jejich plány zahrnují úpravu mechanik, na něž si hodlám stěžovat. Má se to tedy takto: Asi třetinu jsem odehrál ještě před vydáním, kdy hra nebyla vybavena day one patchem. No a zbytek jsem hrál po tomto jednom patchi. Vyzkoušel jsem simkádový model ovládání a kus hry jsem odjezdil pomocí volantu a pedálů, což po technické stránce fungovalo bez problémů. Ale jelikož mi driftování s volantem obecně moc nejde, většinou jsem hrál raději s gamepadem a v arkádovém režimu.
Závodím kvůli příběhu
Hra je překvapivě strukturovaná kolem poněkud telenovelovitého příběhu vyprávěného prostřednictvím jednoduše nakreslené mangy. To znamená, že na rozdíl od moderních závodních her, jako je Forza Horizon, The Crew Motorfest a vlastně i Test Drive Unlimited, si nevolíte typy závodů, které jsou vám zrovna po chuti, ale máte k dispozici vždy jednu konkrétní příběhovou misi, jejíž požadavky musíte do puntíku splnit, jinak nejde pokračovat. Takže pokud máte závod vyhrát, nelze dojet třeba na druhém nebo třetím místě. Po pár hodinách hraní se vám zpřístupní i vedlejší aktivity, které v podstatě zahrnují rozvoz suši (musíte dodržet časový limit, moc nebourat a ideálně předvést i nějaké efektní drifty) a nelegální závody, při nichž je bodový limit, jehož se třeba dosáhnout, úměrný vsazené částce.
Ovládání je intuitivní a příjemné, byť bych osobně ocenil, kdyby byly citelnější rozdíly mezi jednotlivými vozy. Masivní Nissan Skyline GT-R s náhonem na všechna čtyři kola se sice nechová úplně stejně jako lehčí a mrštnější Mazda RX-7 s poháněnou zadní nápravou, ale odlišnosti v řízení kupodivu nejsou až tolik velké, jak bych čekal. Každopádně platí, že auta pěkně vypadají, hezky se s nimi jezdí a nabízí poměrně široké možnosti tuningu. To vše tvoří jádro hry, které mě motivovalo se k ní se zaujetím vracet.
Je to drift, nebo demoliční derby?
Problém však v současnosti vnímám v designu jednotlivých závodů. Jen výjimečně jedete klasické závody na čas (grip racing) nebo drag, v němž je potřeba nejprve dostatečně prohřát kola a následně co nejpřesněji řadit. Většina závodu po vás chce sbírat body za efektní, dlouhé a rychlé drifty. To ovšem ústí do řady frustrujících a neférových momentů. Některé závody po vás chtějí, abyste nadriftovali co nejvíc bodů (což se leckdy nejlépe dělá tak, že s autem stále smýkáte ze strany na stranu) a zároveň byli co nejrychlejší (což zase vyžaduje, abyste se smykováním moc nezdržovali). Obzvláště útrpné jsou závody, v nichž musíte během driftování udržovat za autem jedoucím před vámi vzdálenost maximálně 20 metrů. Nesmíte ho tedy ani předjet, ani si ho nechat moc ujet, což znamená, že vám při průjezdu zatáčkami bude neustále překážet.
Umělá inteligence ostatních závodníků je tristní. Vaši motorističtí rivalové mají tendence do vás agresivně vrážet, čímž vám buď zkazí driftovací skóre anebo vás úplně vyhodí z trati. Sami pak podávají neuvěřitelně nekonzistentní výkony. Jeden driftovací závod se vám třeba nepovede a skončíte bodově těsně za soupeřem. Při druhém pokusu se významně zlepšíte, ale je vám to houby platné, protože váš rival zničehonic nahrabe víc než dvojnásobné skóre ve srovnání s prvním pokusem.
Báječný svět pod psa
Lineární struktura taktéž poněkud zpochybňuje smysluplnost zasazení hry do otevřeného světa, který je spíše přítěží než výhodou. Po výtvarné stránce nemám moc co vyčítat. Herní prostředí zahrnuje jak moderní město s několikaproudými dálnicemi, tak zástavbu rodinných domků se šintoistickými svatyněmi, charakteristickými klikatými horskými silnice a krásnými přírodními lokacemi s kvetoucími sakurami či výhledem na majestátní hrad z období Edo. Jenže ačkoliv se dá světem kochat, není v něm moc co objevovat. Slouží vlastně jen k přesunu mezi příběhovými misemi a také mezi garážemi, kde lze vyměnit nebo potunit auto.
Představte si následující situaci: Jedete okruhový závod, nedaří se vám a dojdete k závěru, že potřebujete jinak nastavit odpružení a převodovku. Abyste to mohli udělat, musíte závod opustit, dojet otevřeným světem k první garáži, tam změnit nastavení vozu, dojet zase zpátky k místu konání závodu, absolvovat ho a nakonec se zase vrátit do garáže, protože další závod je driftovací a vyžaduje jiné nastavení. Během toho všeho vás ještě čeká kaskáda dlouhých nahrávacích obrazovek. Pravda, cestu do garáže můžete přeskočit použitím funkce rychlého cestování, což ale přinese jednu nahrávací obrazovku navíc.
Vzpomínka na Screamera
Na závěr se podívejme na technickou stránky hry, která u některých hráčů čelí kritice. Ano, tak jako spousta jiných her na Unreal Enginu 5 má i JDM: Japanese Drift Master problémy s trháním obrazu. Díky DLSS a generování syntetických snímků jsem sice dosáhl hladkého a svižného běhu, ale nezbavil jsem se momentů, kdy celá hra třeba na půl sekundy zamrzne či „škytne“, což samozřejmě dobrému ovládání vozu nesvědčí. Druhý otravný problém mám se zrcátky při pohledu z kabiny auta. S každým novým zapnutím hry se mi jaksi vyresetují a nevidím v nich žádný obraz. Již spíše drobností je skutečnost, že byť používám ovladač na rozhraní Xinput (GameSir Cyclone 2), hra mi tvrdošíjně zobrazuje prompty pro PlayStation.
Graficky podle mě vypadá JDM: Japanese Drift Master pěkně, byť funkcionalita LOD (Level Of Detail) je nastavená skutečně agresivně, takže vám pokročilé textury, světelné efekty i celé objekty vyskakují vyloženě před očima a místy je to téměř tak nápadné, jako ve starém dobrém Screamerovi z roku 1995, který samozřejmě běžel kompletně v softwarovém módu.
JDM: Japanese Drift Master stojí při launchi na Steamu necelých 35 eur, což je sympatická cena za kompetentní hru s intuitivním jízdním modelem, která vám dovolí prohánět se v ikonických sportovních vozech fotogenickým prostředím Japonska. Zároveň ale titul stále potřebuje některé věci doladit, abyste si jej mohli užít naplno. Úsměvně nablblý příběh a problémy s výkonem teď hoďme za hlavu. Nejdůležitější bude zpestřit jednotlivé závody, vyladit umělou inteligenci a zavést příčetnější systém úpravy vozů. Vývojáři slibují, že právě to chtějí v následujících měsících udělat. Držme jim (i sobě) palce.
