Vladimír Kudělka, český výtvarník a nezávislý herní autor, se po experimentálních titulech Rememoried a Afterglitch vrací s novou vizí. Jeho nejnovější dílo, Bajka, není hrou v klasickém slova smyslu. Jedná se spíše o zážitek, meditaci a vizuální báseň, která se rozpadá a znovu skládá ve vašich rukou.
Na první pohled působí jako klidná, pomalá, téměř tichá hra, ale čím déle v ní zůstanete, tím silněji proniká do vaší paměti. Je to sen zvířat, svět po lidech, který se třpytí, rozpadá a v každém záblesku připomíná, že všechno, co známe, může být jen odrazem něčeho dávno ztraceného.
Umělec mezi hrou a obrazem
Abychom pochopili a ocenili Bajku, je nezbytné porozumět jejímu tvůrci. Vladimír Kudělka, stojící za studiem Hangonit, není ve světě nezávislých her žádným nováčkem. Tento brněnský autor si vybudoval jedinečný umělecký rukopis, který ho řadí po bok tvůrců jako David Kanaga (Proteus) nebo The Chinese Room (Dear Esther). Kudělka dlouhodobě zkoumá hranici mezi snem a realitou, pohybuje se mezi vzpomínkou a přítomností a fascinuje ho moc výtvarného umění v interaktivním médiu. Jeho hry nejsou o soutěžení, ale o vnímání, kontemplaci a tichém objevování. Každý jeho projekt je experimentem s tím, co ještě může být hra – a co už je spíše digitální báseň. V Bajce tuto filozofii posouvá dál: jeho sen o přírodě se mění v prostor, kde se obraz, pohyb i zvuk stávají jednotným jazykem.
Jeho předchozí projekty, Rememoried (2015) a Afterglitch (2022), představují pilíře českého artového herního designu. Rememoried byl surrealistický experiment z pohledu první osoby, kde hráč prozkoumával plovoucí ostrovy, abstraktní struktury a neurčité vzpomínky. Titul místo logiky stavěl na intuici – svět se proměňoval podle toho, kam se hráč díval, a tím se rozmazávala hranice mezi snem a bděním. Afterglitch šel ještě dál. Jednalo se o kosmickou vizi o prostoru, čase a identitě, jejíž glitch-artová estetika proměňovala realitu v proud neustále se měnících obrazů. Oba tituly mají společné to, že nevyprávějí příběh slovy, ale emocemi, barvami a rytmem pohybu. Kudělkova tvorba tak stojí mimo klasické žánrové škatulky – místo hraní nabízí prožitek, který se nedá jednoduše vysvětlit.
Kudělka často přirovnává své hry k filmům Terrence Malicka, a to zcela oprávněně. Stejně jako Strom života či Cesta, i jeho díla jsou meditativní, vizuálně okouzlující a hluboce filozofická. V centru jeho tvorby stojí úvaha o existenci, paměti a vztahu člověka s přírodou či vesmírem. Bajka v tomto ohledu představuje logické vyústění jeho umělecké pouti – spojuje tichý minimalismus předchozích projektů s konkrétnějším narativem o světě po lidech. Kudělka zůstává věrný svému stylu: žádné tutoriály, žádné dialogy, žádné jasné cíle. Jen prostor, světlo, zvuk a zvířata, která v sobě nesou stopy lidských vzpomínek. Výsledkem je titul, který působí spíš jako živý sen než digitální produkt – sen, který se dá nejen vidět, ale i prožít.
Jelen, dítě a svět po lidech
V Bajce se probouzíte jako jelen se zlatými parohy, na jehož hřbetě sedí zajíc. Postupem času se proměňujete i v další zvíře. V ptáka, který se vznáší nad světem a odhaluje sny i symboliku tohoto podivného místa s každým mávnutím křídel.
Titul vás nevede za ruku. Není tu mapa, není cíl. Svět je posetý zlatými diamanty, které představují vzpomínky nebo fragmenty minulosti. Sbíráte je jeden po druhém, zatímco se vyhýbáte dětem – malým, bezejmenným postavám, které působí jako ozvěny minulého života.
Hranice mezi snem a realitou je zde tenká. Objevují se portály, do nichž vstupujete. Přechody do jiných dimenzí, v nichž se mění pravidla. Uvnitř portálů sbíráte ty samé drahokamy, ale musíte se navíc vyhýbat například kutálejícím se balvanům, které vás při doteku roztříští. Po smrti se znovu zrodíte na začátku, ale s vaším předchozím pokrokem zachovaným. Je to zvláštní paradox. Selhání vás nevrací k nule, ale spíše vás učí pokoře. Kudělka tím elegantně boří typickou frustraci herního restartu: smrt zde není trestem, ale jakousi meditací.
Jak postupujete, objevují se roztříštěné věže, rozpadlé ruiny, stroje, auta visící ve vzduchu. Osobně přiznávám, že pohled na auta vznášející se ve vzduchu mi připomínal jednu slavnou scénu z filmu IT, kde se děti vznášejí ve studni. Tyto fragmenty civilizace jsou strašidelně krásné. Fungují jako připomínka, že svět lidí tu kdysi byl, ale zbyly z něj jen trosky a paměť.
A pak také přichází moment při běhu jelena, kdy zajíc zmizí a na jelením hřbetě se objeví chlapeček. Možná Budulínek? Možná stín minulého já? Kudělka nikdy nic nevysvětluje. Nechává symboly plout v prostoru, aby se každý hráč mohl stát vypravěčem sám.
Když trpělivost znamená porozumění
Hratelnost Bajky je minimalistická, ale překvapivě napjatá. Na první pohled jde o klasickou walking simulaci. Pohybujete se prostorem, sbíráte objekty, objevujete nové cesty. Ale pod tímto jednoduchým povrchem se skrývá zvláštní rytmus: titul vás nutí zpomalit, vnímat a pozorovat.
Mechanika sběru diamantů by mohla působit banálně, ale díky Kudělkově stylu má meditativní účinek. Každý zlatý kámen vydává tlumený zvuk, který se mísí s hudební texturou. Když jich nasbíráte dost, svět kolem se promění – následuje záblesk oslnivého jasného světla a objevujete se jinde.
Děti, které se vám staví do cesty, fungují jako zhmotnění vzpomínek. Nedají se porazit ani obejít bezmyšlenkovitě. Musíte čekat, pozorovat jejich pohyb, najít ten správný okamžik, kdy můžete proběhnout.
Portály přinášejí dynamiku – minihry s pohybujícími se balvany jsou spíše metaforou než výzvou, ale dokážou vyvolat adrenalin. Kudělka zde dokazuje, že i pomalá hra může být napínavá. Po sesbírání všech diamantů se herní perspektiva změní. Stanete se ptákem – létáte nad světem, který se náhle zdá menší, ale i méně jasný. Barvy ztrácí lesk, přecházejí do mlhavých tónů. Jako by titul chtěl říct: „Když se povzneseme nad svět, ztrácíme jeho krásu.“
Titul nemá žádný tutoriál. Učí vás tichým pozorováním. Zpočátku to může působit frustrujícím dojmem – nevíte, co dělat, co sbírat, kam jít. Ale právě tato absence návodu je záměrná. Bajka vás vede k tomu, abyste si našli vlastní cestu, aby objevování nebylo mechanické, ale vnitřní.
Když krása bolí oči
To, co Bajku odlišuje od jakékoli jiné české hry, je její vizuální intenzita. Kudělka tu zcela propadl fascinaci světlem. Celý svět se třpytí – každý list, každý kámen, každý diamant odráží paprsky, jako by byl z křišťálu. Na první pohled je to ohromující, skoro transcendentní. Jenže po chvíli se můj dojem na toto dílo mění. Po skoro půlhodině se u mě objevila únava z lesku – světla je až příliš, kontrast tak ostrý, že někdy nejsem schopná rozlišit, co je stěna a kde je vlastně průchod. Vše se leskne, bliká a rozpadá v lomech světla.
Je to záměr, nebo nedostatek? Těžko říct. Kudělka pracuje s estetikou přehnanosti – s úmyslem, že krása může být i vyčerpávající. V tomto ohledu titul připomíná vizuální poezii Afterglitch, ale přenesenou z vesmíru do lesa. Scény s obrovskými zvířaty – medvěd, liška, vrána – mají v sobě majestát i tíhu. Jsou mnohem větší než jelen, působí jako božstva, archetypy snů. Když se k nim přiblížíte, nezaútočí, jen vás tiše pozorují.
Hra, která se nehraje, ale prožívá
Bajka je titul, který se vymyká žánrům i očekáváním. Je to dílo, které dokáže být nádherné i vyčerpávající, tiché i hlučně blikající, srozumitelné i zcela abstraktní. Nabízí hodiny klidného bloudění, ale i okamžiky naprosté frustrace. Učí trpělivosti, všímavosti a otevřenosti. A pokud se Bajce poddáte, odmění vás zážitkem, který v paměti zůstane jako sen.
Pro některé to bude jen zvláštní experiment. Titul, ve kterém se „nic neděje“. Pro jiné se stane meditací, obrazem o přírodě, paměti a pomíjivosti. Jedná se o hru, která nepotřebuje vysvětlovat, jen cítit.
Bajka není hra, kterou byste si pustili po práci „na hodinku“. Je to zážitek, který si žádá klid, čas a otevřenost. Není o vítězství, skóre ani výzvě – je o vnímání. O tom, jak vypadá svět, když z něj zmizí lidé a zůstanou jen sny zvířat, lesk, paměť a ticho. Ano, někdy je až příliš lesklá, někdy až příliš pomalá. Ale právě v té přehnanosti je její síla. Kudělka dokazuje, že i v digitálním světě může vzniknout něco čistě lyrického. Herní kousek, který vás neunaví obsahem, ale dojme světlem. Bajka rozhodně není pro všechny. Ale ti, kteří jí dají šanci, si z ní odnesou něco velmi zvláštního. Pocit, že i ve hře lze najít poezii.
