Víte, občas po dohrání videohry nemám slov. Hra je zkrátka tak úžasná, emocionální, tak silně se mi vryje pod kůži, že se z jejího konce nemůžu vzpamatovat. Občas ten stav trvá opravdu dlouho, což se údajně stává velké části herní komunity. No, jestli chcete zažít tento pocit a zároveň mu dát takový pořádný twist, jak by se řeklo, musíte rozhodně strávit chvilku u české hry Subsequence. Protože takový nečekaný a zároveň vtipný šok už jsem dlouho neměla!
Výzkumný ústav, nad kterým zůstává rozum stát
Vlastně toho z děje této příběhové hry mnoho odhalit nemůžu. To proto, že samotný gameplay Subsequence je hodně tažen dopředu právě dost zvláštní kauzalitou, souběhem šílených událostí a pitomých rozhodnutí několika postav. Celkově ale trvá hru dohrát asi jednu hodinu. Ano, slyšíte správně.
Takže když toho nemůžu mnoho říct o samotném ději, budu muset jenom tak kulantně naznačovat. Nechci totiž kazit autentický zážitek, který z této hry od českého vývojáře Zoemi Games můžete mít pouze a jen tehdy, když sednete k počítači nepolíbeni informacemi.
Ve zkratce se zápletka točí kolem výzkumného ústavu blíže nespecifikované společnosti – příhodně pojmenované Zoemi –, ve kterém, troufám si říct, pracují lidé jako jsem já, ostatní naši redaktoři a vy, čtenáři. Tím chci říct – velice lidské prostředí. Na druhou stranu tuhle naši „obyčejnou stránku“ přece nedáváme na odiv v práci, ne? Tak věřte, že v Zoemi si s tím zaměstnanci hlavu nelámou.
Nejlepším příkladem je sama protagonistka, Vicky. Víte, Vicky je opravdu klenot. Je to lore sám pro sebe, který vám i za tu jednu hodinu nečekaně přiroste k srdci. Když řeknu, že všichni ve svém životě máme (či jsme měli nebo budeme mít) svoji vlastní Vicky, věřte, že to nutně neznamená, že ji tam budeme mít rádi. Je to postava vrcholného flegmatismu, cynického humoru, smolař a dítě štěstěny v jedné osobě. Je to ta jedna kolegyně, co vám bude vyprávět doslova o všem, včetně vlastního zažívacího ústrojí. Ta kamarádka, co nevynechá ve vyprávění nic ze svého sexuálního života. Pravděpodobně ta přítelkyně, co ve vztahu shodí všechna tabu v momentě, kdy poprvé překročí práh vašeho bytu. A přece – je to klenot.
Vicky si celou zápletku této příběhové hry hrdině vysadí na svá široká ramena, rozejde se svojí, v animaci fascinující chůzí a nezastaví se. Tuto ženu nezastaví ani rozjetý tank. Dokonce ani lidožravý brouk (a když už ano, jiný brouk ji živou přiveze zpátky, haha). V jejím údělu jí však sekunduje její bratr, jehož osobnost se nedá jednoduše popsat, Vincent. Já vlastně vůbec nevím, jak mohou být sourozenci. Co je však jisté, že jsou si s Vicky opravdu blízcí, na čemž konečně staví i část příběhu.
Tuhle atmosféru šílenosti doplňuje Eddie, který má zvláštní vizuální podobu – pět písmen na obrazovce. Ano, Eddie se nikdy neobjeví, pouze slyšíte jeho hlas. Přesto si vás získá. Netuším, jak.
To jsme trochu pokazili… ups!
Když se něco, co ještě úplně neznáme, teprve začíná zkoumat, nese to s sebou jistá rizika. Podobně to dopadne i v Subsequence. Jeden z experimentů se pokazí a vaším úkolem je se v roli Vicky dostat z komplexu Zoemi.
Ač sama zápletka asi úplně nepřekvapí, její provedení je fenomenální – překypuje narážkami, nečekanými situacemi a tak skvělou situační komedií, že vám minimálně párkrát spadne čelist. Opravdu řekla a udělala tohle?! Zároveň je to extrémně černý humor, navíc dosti cynický, a velkou roli v něm hraje i silná dávka ironie. Je tak klidně možné, že pokud vám takový humor nic neříká, nebo se vám dokonce zdá nevhodný (a nebo, i to se stává, hodně suchý), hra vás mnoha aspekty nepotěší.
Většinu času tu jde jen o průzkum prostředí kolem vás a klikání na předměty, popřípadě start dialogů s NPC. Žádné volby vás tu nečekají. Hra je lineární a disponuje pouze jedním koncem – k tomu konci, znáte meme „absolute cinema“? Jestli ne, zkrátka vám řeknu, že je to vrchol ironie.
V Subsequence jde tak vlastně jen o to splnit úkoly, jež máte vypsané v horní části obrazovky. Pokud se hra stane těžkou, bude to spíš kvůli hratelnostním aspektům, k těm se však ještě dostanu. Jinak byste neměli mít velký problém sami přijít na to, co se po vás chce – alespoň za předpokladu, že opravdu důkladně prolezete každý kout momentální lokace.
Je však pravda, že na hodinovou hru se dostanete na překvapující počet míst. Všechna se perfektně hodí k herní futuristické atmosféře technologické vyspělosti lidstva, kde se běžně létá do vesmíru a všude svítí lasery. To plně podporuje koncept výzkumného ústavu a postavu Vicky, jejíž hlavní náplní práce je jakýsi výzkum virů. Což je mimochodem dost důležitý aspekt příběhu.
Ovšem musím se přiznat, že na konci jsem vůbec nechápala, co se v Subsequence vlastně stalo. Říct tak, že je příběh jednoduchý, ale dokonalý, by byla lež. A nebo je to tím, že jsem – podobně jako Vicky – ještě neměla svoje cappucino.
Frustrující hratelnost, za kterou vás odmění komedií
Teď už ale k samotné hratelnosti. Ta je totiž zvláštní směsicí poměrně zajímavého přístupu, ale mizerné exekuce. Subsequence sice hrajete z pohledu třetí osoby, ale ta kamera… Nepohybujete se totiž zároveň s Vicky, ale díváte se na ní stále z jednoho bodu, zatímco ona chodí po místnosti. Nesnažte se natáčet kameru, je to zbytečné. Občas se vám hra přiblíží sama a ukáže vám lépe, kde se zrovna Vicky v místnosti nachází, ale většinu času jste odkázáni sami na sebe.
A to je problém, protože tohle je ten typ her, kde hledáte předměty. Jenže vy je nevidíte. Vy je nemáte šanci z takové dálky jakkoli postřehnout. Zachraňuje vás tak jenom nápis, který vás upozorňuje, že danou věc lze zvednout pomocí klávesy E.
Na běžném principu WASD a E funguje celá hra. Beze srandy Subsequence pomocí klávesnice odehrajete prakticky bez myši a čehokoli dalšího. Moc se toho v ní neděje. Je to takový walking simulátor, avšak narozdíl od jiných příběhových titulů, které se chovají podobně, vám hratelnostně nenabízí nic navíc. Jediné, co ve hře lze dělat kromě slepého následování úkolů, je sebrat celkem šest rubikových kostek. Jsou to ale běžné sběratelské předměty, které vás nutí sbírat spíš vaše svědomí a ego než sám titul. Obzvláště pak proto, že k některým rubikovkám jsem se nebyla schopna dostat. Prostě jsem prolezla úplně vše, co se dalo, ale způsob jsem nenašla. Hra si moji inteligenci asi namazala na chleba.
Jediné, co z technických aspektů lze vyzvednout, je vizuál a audio. Graficky je totiž hra opravdu hezky vyvedena, některé záběry jsou vyloženě okouzlující. A opravdu by vás donutily prolézt úplně všechno, kdybyste už od začátku hry neměli takové tušení, že to nemá cenu. Co je však zajímavé, je zpracování postav. Ty jsou totiž pouze černými siluetami s bílým obtažením, v případě Vicky pak oranžovým. Jediné, co na nich zahlédnete, jsou vlasy a u Vincenta sluneční brýle. Což dodává některým situacím ještě více komický charakter.
Co se dabingu týče, způsob, jakým postavy komunikují, je také vcelku vtipný. Absolutní nedostatek negativních emocí v případě Vicky, která zrovna komentuje ležící banán vedle mrtvého NPC, je k nezaplacení. Podobně jsou na tom i dialogy mezi Vicky a Vincentem a pak také, když k vám mluví Eddie. Subsequence však není v češtině, ale v angličtině. Podporuji mezinárodní ambice!
Krása se skrývá v detailech
Nemusíte však smutnit. Hra možná není z „herního“ hlediska žádné terno, ale vzhledem k hodince herního času, kterou u ní strávíte, za to docela stojí. I kdyby jen pro ten komický efekt.
Mám pocit, že si autoři řekli, že vytrollí všechny hráče, kteří si hru vyzkouší. Nemusíte se ve hře dostat daleko na to, abyste se začali kroutit smíchy. Také prozradím, že se vyplatí pídit se po detailech. Prohlížejte si každou lokaci co nejlépe a pokuste se přečíst každý dialog, který se na pozadí odehrává. Odměnou vám pak může být třeba pohled na krysí tajnou sektu, ukrytou v šachtě.
Místy se do hry dostaly i různé reference na jiné tituly a média celkově. Ač si tím nejsem úplně jistá, v jednu chvíli jsem nalezla masku, která se nápadně podobala postavě z filmu Predátor.
Korunu detailům nasadí krátké zvukové doprovody, které zazní „jakoby z publika“. Přátelé, v jistém momentu se vám hra sama vysměje. No kdo by po něčem takovém netoužil…
Na závěr pak musím říct, že Subsequence je nejlépe strávena jako jednorázový zážitek. Strhněte tu náplast! A vůbec vám to neříkám proto, že hra se nedá uložit a já musela prvních deset minut absolvovat dvakrát… Nuž, o to více vtipů jsem zachytila.
Subsequence je krátká příběhová hra, která všechno vsadila na zvláštní typ cynického a černého humoru, pořádnou dávku ironie a překvapivě ohromující vizuál. Hlavní postava na svých zádech táhne tíhu všech technických nedostatků a vývojářsky diskutabilních rozhodnutí. Nečekejte žádnou velkou, důmyslnou zápletku ani záživnou hratelnost. Ve hře si odklikáte svoji hodinku a půjdete si po svém, je však velice pravděpodobné, že všechny vtipy a epické zakončení vás budou strašit ještě hodně dlouho. A myslím si, že pokud se vám tento humor trefí do noty, bude to docela příjemné. Ovšem proto, že se postup ve hře nedá uložit, budu muset být přísnější.
