Po velmi povedeném Dying Light 2 jsme se konečně dočkali dalšího očekávaného titulu letošního roku. Tím není samozřejmě nic jiného než nový počin od japonského studia From Software, Elden Ring. Od poslední hry žánru Souls uběhly již dlouhé tři roky, což je bezpochyby pro zaryté fanoušky neskutečně dlouhý čas, a pokud se nespokojíte s mnohdy levnými a nekvalitními klony, nezbyde vám nic jiného než svou touhu naplnit u starších her studia From Software. Já osobně mám sice k Souls hrám jen okrajový vztah, ale i mně už pomalu začaly trnout prsty a chyběly mi ty dlouhé dny neustálého utrpení při každém boji, kdy si celou dobu říkám: proč tohle vůbec hraji a mám já to vůbec zapotřebí? Tím chci tedy říci, že dnešní recenze bude možná trošku jiná, než by někteří z vás asi čekali. Budu se vám snažit poskytnout pohled na hru Elden Ring z pohledu obyčejného hráče, možná i tak trochu nováčka, který bere tento žánr jen jako okrajovou záležitost. Tímto taky prosím všechny, kteří na sérii Dark Souls kvůli její obtížnosti zanevřeli, aby si tuto recenzi přečetli až do konce, jelikož Elden Ring je svém jádru stále stejnou nemilosrdnou hrou. Zároveň se ale studiu From Software podařilo díky otevřenějšímu a podmanivému světu udělat tu nejlepší možnou vstupenku do tohoto žánru.
Když pominu fakt, že samotné hry ze série Dark Souls mě díky své větší uzavřenosti spojené s vysokou obtížností dokázaly frustrovat natolik, až jsem byl schopen je bez větších sympatií smazat, vždy jsem odcházel s nějakým tím pozitivním pocitem nových zkušeností a po čase jsem se ke hraní zase vrátil s cílem, že to prostě tentokrát bude lepší. Věřím, že podobným způsobem hrálo Dark Souls hodně z vás, ostatně je to podle mého názoru asi ten nejlepší způsob, jak se Souls hry naučit hrát a přitom nezešílet. Dnes recenzovaný Elden Ring není výjimkou, avšak jak už bylo řečeno, v některých ohledech je pro nováčka přístupnější, za což vděčíme především masivnímu otevřenému světu. Více vám řekne naše dnešní recenze.
Otevřený svět je revoluční prvek nové Souls hry
Když se na internetu před časem objevily první informace o nové hře od From Software, musím se vám přiznat, že jsem byl k dostupným informacím trochu skeptický. Upřímně jsem si nedovedl představit obrovský otevřený svět, který byl skloubil prvky z her tohoto japonského studia a nabídl stále temnou atmosféru a nemilosrdnou obtížnost. Také ve mně vzbudilo obavy zapojení spisovatele Georga R. R. Martina, a to ne z důvodu, že by jeho Hra o trůny nebyla kvalitní, ale proto, aby nový počin byl právě to, co chceme a na co hráči byli zvyklí. Všechno tohle pak podtrhlo oznámení o lepší a větší přístupnosti, načež jsem si řekl „toto bude průšvih“. Ne že by se mi větší přístupnost nelíbila, ale bylo mi tak nějak líto zarytých fanoušků tohoto žánru. Naštěstí, jak šel čas dál a dál a Elden Ring se začal více odhalovat, moje prvotní skepse rázem vyústila v nadšení, a ačkoliv je můj vztah k těmto hrám okrajový, bylo ze sta procent jasné, že si tento titul alespoň vyzkouším. Toto je ten pravý nástupce Dark Souls, na nějž jsme čekali dlouhých šest let – Sekiro: Shadows Die Twice z roku 2019 na mě nikterak zázračný dojem neudělalo, pardon, ale musím. Ačkoliv se nejednalo vůbec o špatnou hru, ba naopak, nějak mi Sekiro do tohoto schématu nezapadlo a působilo na mě jako zcela nový druh hry.
A v čem spočívá to kouzlo otevřeného světa a díky tomu i zmíněné větší přístupnosti? Ve své podstatě hra staví na absolutní volnosti, jež se vám dostaví už pár minut po zapnutí. Pak už je zcela na vás, co zrovna budete dělat nebo kam povedou vaše kroky. Pokud za sebou již nějakou tu soulsovku máte, dokážete asi zcela jistě odhadnout, na které nepřátele vám vaše statistiky postačí a na které potřebujete nějaký ten trénink, lepší vybavení či vylepšení postavy. Noví hráči (nebo alespoň já jsem to tak dělal), budou Elden Ring hrát jiným stylem. Já jsem zkoušel hledat cestu, a pokud mi nepřátelé v jedné části mapy nakopali zadek, vydal jsem se do jiné a doufal v lepší štěstí, dokud se nepodařilo. Jakmile jsem získal potřebné vybavení, které více sedlo mému stylu, vrátil jsem se lépe připravený a vyškolen novými zkušenostmi. A o tom celá větší přístupnost v Elden Ringu je. Nejedná se tedy o žádnou lehčí obtížnost, nýbrž (díky otevřenějšímu prostředí) o mnohem menší pravděpodobnost, že vás hraní začne po čase frustrovat, což mnohdy u Dark Souls, alespoň v mém případě, bylo velkým problémem. Kdo čekal easy režim s mírumilovným prostředím, bude bohužel stále zklamán. Ve svém jádru tak zůstává nový titul tím, co známe ze starých Dark Souls, a je to jenom dobře. Ostatně proč měnit něco, co léta fungovalo skvěle a čím jsou hry od From Software tolik odlišné. Jestli samotný masivně otevřený svět sedne úplně každému, nedokážu posoudit. Pravděpodobně je to ale revoluční prvek a směr, kam se budou budoucí hry studia podle mého názoru ubírat. Ještě otevřenější Dark Souls? Proč ne.
Pastva pro oči, ale s několika problémy
Tolik bylo informací o přístupnosti a nyní si pojďme zhodnotit samotnou vizuální stránku a zpracování světa. Opět svoji řeč začnu malou skepsí, kterou ve mně vzbudilo oznámení minimálních požadavků. Naši kopii k recenzi jsme bohužel nehráli na Playstationu, potažmo Xboxu, ale na počítači, a tudíž se nám nevyhnuly ani problémy, jimiž je PC verze známá. Ale pojďme na to pěkně postupně. Jak vlastně Lands Between působí? Skutečně skvěle. Po celém herním světě jsou rozesety zajímavé lokace, skrytá místa, mnoho vedlejších questů a jiných aktivit – no, je toho spousta a bylo by téměř nad lidské síly v recenzi všechno popsat. Rozhodně ale doporučuji, zvláště pak nováčkům, tato místa a aspekty vyhledávat, protože mohou skrývat důležité předměty, jež vám hraní dokážou alespoň zčásti ulehčit. Pro někoho se naopak může zdát zdejší svět až příliš rozsáhlý, ale ujišťuji vás, že po obsahové stránce se rozhodně nudit nebudete. Naopak, je doslova nemožné prozkoumat celý svět na jedno dohrání, Elden Ring nabízí dosti obsahu na dlouhé měsíce, tudíž má velký potenciál ke znovuhratelnosti. Malým pomocníkem při brouzdání zdejším světem je mapa, kterou budete svým bádáním postupně odhalovat. Počítejte ale s omezeností jejího využívání. Kromě umístění ohníčků, v Elden Ringu označovaných jako Sites of Grace, kde si uložíte hru, případně vylepšíte postavu apod., vám toho moc neukáže. Chybí tu jakýkoliv ukazatel questů či cokoliv podobného, a pokud už na nějaké to zajímavé místo narazíte, musíte si ho na mapě vyznačit sami pomocí různých typů značek. Druhou výraznou změnou a novinkou je tzv. mount neboli kůň, který vám poslouží nejen jako užitečný dopravní prostředek na dlouhé vzdálenosti, ale rovněž jako dobrý pomocník v boji. Při úprku od nepřátel pak jakbysmet.
Samotné vizuální zpracování na mě udělalo také velmi dobrý dojem a v Elden Ringu je mnoho míst, která působí až jako z nějaké pohádky. Ačkoliv o úplném majstrštyku hovořit nelze, prostředí a jeho stylizace se vám budou bezpochyby zamlouvat. Je důležité zmínit, že Elden Ring ani jiné hry od From Software nikdy nebyly primárně o grafice, na to jsou tu jiné kousky v podobě Horizon: Forbidden West a dalších. Přesto jsem si však zdejší svět zamiloval a rád se do něj opakovaně vracel, třeba i kvůli nádherným výhledům do dálky, kterých je ve hře nespočet.
O zpracování nepřátel a bossů není potřeba asi nijak dalekosáhle psát. Tohle ve From Software prostě umí a výjimkou není ani Elden Ring. Co už ale trochu zabolí u srdíčka, je technický stav hry. Jak už jsem psal v úvodu této kapitoly, z dostupných minimálních požadavků jsem byl mírně nervózní – přece jen na můj vkus byly až moc vysoké, a to i s ohledem na tři roky staré Sekiro: Shadows Die Twice. Na druhou stranu, podle toho, co hra měla nabízet a jak rozsáhlý svět Elden Ringu měl z dostupných informací být, by mě samotná náročnost asi neměla nijak překvapovat. Stále jsem v tom však hledal zakopaného psa, který se bohužel po vydání potvrdil. Hra do dnešních dnů trpí častými propady snímků, jež se projevují i na znatelně výkonnějších sestavách, než na které jsem titul hrál. Možná ještě větším problémem je, že největší intenzitu propadů pocítím vždy u boss fightů. Zatímco při otevřené lokaci a u klasických nepřátel jsou záškuby minimální, u boss fightů se z 60 fps dokážu dostat i na slabou polovinu, což je to, co nechcete, a už vůbec ne v takové části. Doufám, že From Software vydá aktualizaci co nejdříve, jelikož tento problém docela zásadním způsobem ovlivňuje hratelnost. Velké problémy má navíc Elden Ring i na přenosné herní konzoli Steam Deck, o nich už jsme v naší redakci také psali.
Stará škola à la From Software
Po stránce hratelnosti toho není asi moc co popisovat. From Software se drží zajetých kolejí, což je na jednu stranu dobře, protože proč měnit něco, co léta funguje a na co jsou fanoušci zvyklí. Bohužel to ale sebou nese i tu stinnou stránku, což jsou pořád ty samé chyby. Asi nezbývá než začít u hlavního menu, které ani po těch letech není na počítačích potřebně optimalizované. Aby bylo jasno, hru jsem testoval na klávesnici s myší, za což mě asi mnoho fanoušků sežere, ale holt žádný funkční gamepad po ruce zrovna nebyl. Tím asi většina z vás ví, kam tím mířím. Po zapnutí hry stále čekejte popisky pro ovladač, jako u všech předchozích her od From Software. Taktéž brouzdání po nastavení je stále stejně krkolomné. Zapomeňte na potvrzování enterem nebo opuštění klávesou Esc. Já jsem se z nabídky nastavení nedokázal dostat jinak než stisknutím pravého tlačítka myši a výběrem možnosti Back (na ovladači skryto pod písmenem B). Je to nepraktické, je to hnusné, a doufám, že se v japonském studiu někdo konečně za tu palici chytne.
Důležitými prvky zůstává i v Elden Ringu zamykání soupeře, uskakování a rychlé reflexy. Bohužel s tím přichází další nedostatek. Ať už se jednalo o Dark Souls nebo i tři roky staré Sekiro: Shadows Die Twice, vždy mi při ovládání myší s klávesnicí blbnula kamera. Jinak tomu nebylo ani zde, i když je fakt, že s o něco menší intenzitou než u předchozích titulů. Nejsem pro to, aby se zásadním způsobem změnila samotná hratelnost, ale její přepracování a větší optimalizace by asi potřeba byla. Je to totiž další díl skládačky v možném odstranění frustrace pro absolutní nováčky, alespoň co se týče šíleností typu prvního, ještě nemodernizovaného Dark Souls. Pokud jste tento čistokrevný port bez úprav hráli na klávesnici, jistě víte, co myslím.
