Hry podle filmů nikdy neměly tu nejlepší pověst a v první dekádě 21. století to platilo obzvláště. Tehdy videoherní adaptace sloužily hlavně jako uspěchané přílepky, které měly podpořit marketingovou kampaň doprovázeného filmu a zároveň se na ní částečně samy svézt. The Lord of the Rings: The Two Towers však patří mezi výrazné výjimky. Její úspěch je o to pozoruhodnější, že hra spadá do žánru hack and slash, který se na první pohled nejeví jako ideální způsob, jak zachytit atmosféru a ducha Tolkienových světů.
Akce a narace nemohou být v opozici natrvalo
Vysoká míra akčnosti je jedním z největších posunů Jacksonových filmů proti původním Tolkienovým knihám. I v románech se samozřejmě vede Válka o prsten, ale samotnému násilí není věnováno tolik pozornosti jako jeho následkům. Filmy jsou oproti tomu plné soubojů a bitev, jejichž strhující podobu se následně mnoho filmařů snažilo okopírovat.
Jackson, který nabral filmařské zkušenosti na nadsazených splatterech, nepojal akci jako něco, co stojí mimo naraci, ale naopak obojí těsně provázal. Souboje tak nejen ohromují svou fyzičností, ale také napětím nad tím, co všechno je v sázce. Menší šarvátky i velkolepé bitvy jsou na jednu stranu pojaté jako malé mikropříběhy, v nichž postavy musí rychle řešit aktuální problémy a dosahovat krátkodobých cílů a na stranou druhou jsou s nimi spojeny zásadní zvraty v putování jednotlivých členů Společenstva. Žádný souboj se neděje beze smyslu a bez důsledků. Navzdory tomu, že filmy výrazně napomohly tomu, aby se slovo „Orkové“ začalo používat ve smyslu nemyslící brutální hordy bez individuality, souboje s nimi nikdy netrpí typickou nemocí moderních blockbusterů, v nichž akce brzo unavuje, protože v ní na ničem nezáleží.
Zdroj: igdb.com
Zachraňte Boromira!
Vývojářský tým Stormfront Studios se rozhodl využít právě akci k tomu, aby hráče vtáhnul do významných a oblíbených momentů z filmů. Elecronic Arts, které figurovalo jako vydavatel, bylo materiály od filmařů zásobené již od roku 2000. Příležitost vydat hru hned ku příležitosti premiéry Společenstva prstenu (v posledních dnech roku 2001) ale propáslo. Vývojáři se tedy pustili do hry, která měla za cíl provázet na cestě kiny prostřední díl Dvě věže (premiéra v prosinci 2002), nicméně do sebe vtáhla i mnoho momentů právě z prvního dílu.
U hry se ovšem akce a vyprávění nemohly podporovat tak elegantně jako právě ve filmech (nebo jako později třeba v Uncharted 2 či v The Last of Us). Proti realizaci něčeho takového mluvil jednak časový tlak a jednak skutečnost, že vývojáři byli striktně svázání materiálem, co se nakonec objevil ve filmech, neboť práva na herní adaptace Tolkienových knih vlastnila konkurenční společnost Vivendi.
Vyřešili to proto jednoduše a přesto efektně. Hra nemá souvislý děj a místo toho se inspiruje klíčovými akčními scénami z filmů. Krátké ukázky z nich slouží jako cutscény, které následně plynule přechází do herní grafiky. Tedy… tak plynule, jak to jen tehdejší omezené grafické možnosti dovolily. Lord of the Rings: The Two Towers ve skutečnosti rekonstruuje spíše výjevy ze Společenstva prstenů. Střetnete se tak s Nazgúly na Větrově, budete se probíjet Morií nebo se stanete svědky Boromirovy smrti u břehu řeky Anduiny. Až závěrečné levely jsou věnované bitvě o Helmův žleb.
Ochromení příjemné i nepříjemné
Jakkoli The Lord of the Rings: The Two Towers zestárl graficky, stále dovede být působivý a vtahující. Ovládání je poměrně přesné a bojový systém dostatečně komplexní na to, aby nenudil. Atmosféra přitom staví také na rychlém tempu a účinné kombinaci obrazu, filmové hudby a zvykových efektů. Řinčení zbraní a výkřiky členů Společenstva i skřetů pohromadě vytváří pocit, že jste přímo uprostřed bitvy. Velkou roli hraje i práce s předdefinovanou kamerou, která elegantně pluje nad bojištěm. Každé střetnutí má jasnou dynamiku a gradaci, takže i po letech dokáže hra vyvolat napětí a pocit naléhavosti podobně jako filmová trilogie.
Ne vše je ale povedené. Vaši hrdinové (vybírat si můžete z různých členů Společenstva) mají po zasažení docela dlouhý stun lock. Uskakování je možné jen jedním směrem (dozadu), což ho činí výrazně méně užitečným, než pokud by byl jeho směr volitelný. Také se mi opakovaně stalo, že jsem, zejména během boss fightů, pořádně nevěděl, co mám vlastně dělat a postoupil jsem tak dál jen na základě metody pokus – omyl. Levely z bitvy o Helmův žleb mi paradoxně přišly nejslabší, neboť se v nich vyskytují až otravně velké chumly nepřátel, jejichž likvidace až tolik zábavná není. Také si musím postěžovat, že hra má dost tmavý obraz a fakt bych ji nechtěl hrát v roce 2002 na lesknoucí se CRT obrazovce někde v obýváku za denního světla.
Xbox? Raději GameCube!
Herní The Lord of the Rings: The Two Towers nikdy nevyšel v digitální podobě a jelikož hry podle filmů zpravidla mívají problémy s licencováním, nejspíš už se ho znovu nedočkáme. Za vděk tak musíte vzít bazarovým prodejem. Dobrou zprávou je, že titul je k dostání poměrně snadno a prodejci za něj nechtějí přehnaně vysoké sumy.
Když pomineme mobily a Game Boy Advance, kde má hra naprosto odlišnou podobu, najdeme The Lord of the Rings: The Two Towers na třech klíčových platformách 6. konzolové generace – na PlayStationu 2, na Xboxu a na GameCube. Většinou platí, že z tohoto trojlístku nejlepší verze her vycházely na zdaleka nejmodernější a nejvýkonnější Xbox, ale v tomto případě bych doporučil verzi pro GameCube. Jednak nemá tmavý obraz jako zbylé dvě a hlavně běží v 60 snímcích za sekundu, což při akční hratelnosti hodně pocítíte. Nejrozšířenější verze pro PlayStation 2 není špatná, ale nedrží si konstantní framerate, takže se nehraje nejlépe.
Lord of the Rings: The Two Towers je poměrně vzácnou ukázkou licencované hry, která neslouží jen jako marketingové cingrlátko, ale přes omezení své doby skutečně dovede vystihnout to nejdůležitější z filmové předlohy – intenzivní akci, silnou atmosféru a pocit, že jste součástí velkolepého dobrodružství. Hledejte verzi pro GameCube od Nintenda, protože nejlépe vypadá a zároveň se dobře hraje díky svižné snímkové frekvenci.
