The DioField Chronicle je nová strategická hra od vývojářů ze Square Enix a LANCARSE Ltd. Hra vás zavede do fantasy světa, kde se skupina žoldáků snaží ochránit celý svět. Vydejte se na dobrodružství plné nástrah, válek a kouzel. Účelem této recenze je říci vám, zda tento titul stojí za koupi, nebo zda byste se mu měli vyhnout.
Vzhůru do boje, Modrá liško
Upřímně řečeno, příběh v The DioField Chronicle představoval nejslabší část hry. Ne proto, že by byl špatný, ale proto, že je strašně rychlý. Od chvíle, kdy hru spustíte, se na vás všechno valí a vy nemáte ani čas to vstřebat. Vlastně si ani nemáte šanci pořádně zvyknout na první hratelné postavy, protože hned po několika kolech dostanete do rukou nové.
Děj The DioField Chronicle se odehrává na ostrově zvaném DioField… nečekaně, kde v poklidu vládne aristokratické království Alletain. Dlouholetý mír narušuje říše Schoevianů z nedalekého kontinentu. Toto impérium používá moderní magii, která by mohla ohrozit celý svět, a proto se na scénu dostáváte vy, mladý žoldák Andrias se svým věrným přítelem Fredretem.
Vzhledem k rostoucím útokům ze strany říše a velkému strachu z ovládnutí světa vytvoří ti nejlepší z nejlepších speciální skupinu nazvanou Blue Fox. Popravdě nevím proč, ale jakmile jsem uslyšel název, okamžitě jsem si vzpomněl na Assassin’s Creed Syndicate a jejich věže. Možná právě proto, že to zní hrozně, ale v AC jste si z toho mohli alespoň dělat legraci, tady se to bere až příliš vážně.
Hele, kde je moje strategie?!
Z nějakého důvodu mě v poslední době fascinují strategie. Když jsem tedy měl možnost recenzovat The DioField Chronicle, byl jsem nadšený. Koneckonců je to hra od společnosti Square Enix, což už samo o sobě mohlo zaručovat kvalitu, a navíc nová strategie. Zároveň mě zaujal popis hry, který zmiňoval, že bude obsahovat modernější a unikátnější prvky, známé také jako Real Time Tactical Battle (RTTB). Kdo by tomu odolal, že?
Mé nadšení v první bitvě docela rychle opadlo. Z nějakého důvodu, který jsem nepochopil, mi styl boje, nebo spíše taktika, připadal jako ve starých Age of Empires, Baldur’s Gate nebo Ground Control. Neviděl jsem v něm žádnou inovaci.
Můžete hrát jeden na jednoho nebo proti nepříteli poslat celou skupinu. Square Enix se rozhodl pokračovat ve svém fantasy pojetí a tomu jsou přizpůsobeny i některé schopnosti hrdinů. Čarodějnice Waltaquin tak může vyvolat pád komety, který způsobí velké škody. Lučištník Iscarion zase dokáže vyvolat přízračné vojáky, kteří hromadně střílejí z luků. Andrias, který je prezentován jako voják, mi osobně připadá spíše jako roguna. Jeho výpad je vlastně docela podobný Zedovu útoku z League of Legends, zejména jeho stínovému úderu, který vytváří rychlé kopie, jež poškozují cíl. Může házet dýky nebo se teleportovat za nepřítele a bodnout ho do zad.
Rozložení lokací mi přišlo pro strategickou hru poněkud nevhodné. Koneckonců, když mluvíte o strategii, představíte si určitou taktiku, což vyvolává myšlenkové pochody, které okamžitě vytvářejí nejrůznější scénáře a jejich konce. The DioField Chronicle bohužel nic takového nenabízí. Je tedy pravda, že v určitých oblastech můžete obsadit věže, ale nemůžete je využít ve svůj prospěch. Obsazování věží zde obvykle funguje pro spouštění padacího mostu.
Další věc, se kterou jsem měl problém, bylo zjištění, že mapa není určena pro strategii. Neexistuje žádný prostor pro taktizování a jste nuceni vždy útočit přímo. Je sice pravda, že někdy můžete nalákat nepřátelské jednotky do míst, kam jste umístili své mágy nebo lučištníky, ale takových lokací je stále velmi málo.
Na bitevní pole se sice vždy dostanou čtyři postavy, ale každá z nich může mít asistenta, jehož prostřednictvím může využívat aktivní schopnosti ostatních hrdinů. Andrias například může tímto způsobem použít schopnost Izelair a omráčit nepřítele štítem.
Tábor, bez života
Pokud nebudete bojovat, skončíte v Elm Campu. Opravdu jsem doufal v něco podobného jako v Scarlet Nexus. Jakmile se dostanete do tábora, můžete se volně pohybovat a nakupovat věci, sbírat kořist nebo komunikovat se svými společníky. Titul bohužel nezvládá sociální interakce mezi členy příliš dobře. Postavy si většinou nemají co říct, a pokud jste doufali v romantické vztahy, musím vás zklamat, protože nic takového ve hře není.
Mise se vybírají na bitevní mapě. Tato část mi hodně připomínala Dragon Age: Inquisition, kde jste měli mapu rozdělenou na dvě části. Přestože mapa v The DioField Chronicle není rozdělená, design a způsob zobrazení jednotlivých lokací, včetně pozdějšího briefingu, DA velmi připomíná.
Předchozí
Další
Kromě nákupu vybavení můžete v táboře také zlepšit své dovednosti. Co se týče stromu vlastností, čeká na vás celkem devatenáct schopností, jejichž úroveň se postupně zvyšuje. Na dnešní poměry se to může zdát málo, ale myslím, že to stačí. Během hry se vám otevírají možnosti vylepšovat zbraně a svou hodnost u Modrých lišek.
Čím více o hře přemýšlím, tím více si říkám, proč tento tábor vůbec existuje? Nemáte téměř žádnou interakci se svými společníky, nezískáváte statistiky přátelství, které by vám umožnily odemknout ultimátní schopnosti hrdinů. Nemůžete je pozvat na schůzku nebo jim koupit dárek. Co dodat, ani grafika tomu příliš nepomáhá. Dokonce to vypadá, jako by všechny postavy vycházely z jednoho modelu, který pak jen změnil oblečení či vlasy nebo mu pro jistotu není vidět do tváře.
Proč je to tak drahé?
Co mě ale opravdu zaráží, je vysoká cena hry, 60 eur (necelých 1 500 Kč). Vždyť The DioField Chronicle toho zase tolik nenabízí. Jak už jsem zmínil výše, se svými společníky nemůžete nic dělat a ze strategického hlediska vám toho titul také moc nedává – kromě toho, že svým parťákům dáváte lepší vybavení a odemykáte společné schopnosti, to jsou snad jediné strategické aspekty hry. Z grafického hlediska vám hra také nedokáže vyrazit dech, postavy zcela postrádají emoce, a proto nemáte důvod s nimi jakkoliv sympatizovat. Vysokou cenu DioField Chronicle nelze vysvětlit ničím jiným než tím, že za tímto počinem stojí společnost Square Enix a Isamu Kamikokuryo, který pracoval na Final Fantasy XII a XIII.
Nejspíš vypadám, že jsem proti této hře zaujatý, protože jsem zatím neřekl nic pozitivního. V tom je ten problém, krom pěkných efektů při zápasech a dobré hudby zde nic není. Nechápejte mě špatně, ale koukat na The DioField Chronicle jako někdo, kdo musí zaplatit 60 eur za tento titul, očekával bych něco, co by vysvětlilo vysokou pořizovací cenu. Předpokládal bych novější technologie, mnohem lepší grafiku, strategii, která je skutečně strategií, různé možnosti výběru společníků, volby postav… Jenže titul nabízí jen pěkné skladby.
