Dělat rozhodnutí je nedílnou součástí života. Někdy jsou určité volby založeny na tom, že je možnost vybrat pouze menší zlo. Jak se ale rozhodnete, pokud toto menší zlo bude mít fatální dopad pro celý okolní svět? V českém souls-like titulu The Last Oricru můžete svými činy a rozhodnutími ovlivňovat příběh a tok hry.
Zlaté české ručičky
The Last Oricru je akční RPG ve stylu souls-like, za kterým stojí studio GoldKnights a ve kterém bude záležet na vašich rozhodnutích a volbách. Autoři hru popisují jako kombinaci medieval (tedy středověkého) stylu a sci-fi s určitou fantasy složkou. Tato kombinace vám bude již po pár minutách ve hře připomínat tituly jako Elex, Gothic či Warhammer. Rozhodně se však nejedná o nic negativního, ba naopak. Kombinace zmíněných prvků se vývojářům povedla a v konečném konceptu svět, který vývojáři navrhli, působí opravdu povedeně.
Příběh hry se odehrává na planetě Wardenia, kde právě probíhá krvavá válka mezi dvěma rasami. Na jedné straně stojí vznešení a velmi povýšenečtí Naboru pod vedením své královny Hadriany. Druhou stranou je krysí národ, který má humanoidní vzezření, chodí po dvou a má už dost tyranie a otrokářského zacházení ze strany Naboru.
Po krátkém úvodním videu, kdy nevíte, co se děje, jste kontaktováni tajemnou umělou inteligencí, která vám skrze šumem rušenou komunikaci sdělí, že ji musíte najít. Máte totiž důležitý úkol, který je třeba splnit.
V této fázi vás také hra rychle seznámí se základním ovládáním pohybu a soubojů, které se odehrává v jakési virtuální realitě. Po skončení tohoto minutového školení (nemusíte se bát, jedná se pouze o základní pohyby, de facto celá úvodní kapitola je jeden velký tutorial) se ocitáte na podlaze před patriarchou místního kláštera.
Z těch málo informací, co vám patriarcha prozradí, se dozvídáte, že díky svému pásu, který máte, jste prakticky nesmrtelní. Vlastně ne tak doslova, sice zemřete, ale díky anomálii, kterou pás způsobuje, se opět zrodíte.
The Last Oricru vás již od začátku staví před složitá rozhodnutí
Hlavním tahákem zde je již několikrát zmíněné rozhodování, tedy vaše volby, které ovlivní příběh a celkový průběh hry. Díky tomu, že je nelineární, se můžete přidat na stranu zotročených Ratkinů, povýšeneckých Naborů, případně se můžete pokusit vytěžit vše ve svůj prospěch a světem plout čistě pragmaticky. Výše zmíněné strany však rozhodně nejsou ti jediní, kdo usilují o nadvládu nad planetou Wardenia.
V určitých situacích je zde tedy poměrně mnoho různých variant příběhu a následků vašeho chování. To, co u jiných RPG představuje pouze určitou výplň a spíše laciný make-up, je zde základem celé hry.
V úvodu jste posláni za trenérem, abyste si ještě více osvojili své pohyby. Náhle slyšíte rozhovor osob, ve kterém se probírá, že jeden krysí sluha se pokusil z kuchyně ukrást trochu jídla. Následně vám trenér řekne, abyste si svoje dovednosti procvičili právě na zadrženém krysákovi – máte meč a štít, jde tak o popravu hladového sluhy. Jak zareagujete? Zabijete ho, nebo tuto popravu, tedy „výcvik“, odmítnete? Je to čistě na vás! Jen mějte na paměti, že každá vaše akce má i reakci.
Samozřejmě, že ať zareagujete jakkoli, ovlivní se tím vztahy s danou rasou. Podobných rozhodnutí je zde spousta, může se jednat o pomoc, v rámci níž dáte někomu lékárničku, něco schováte či pomstíte padlé při vzpouře. Budete se chtít stát krysím kapitánem, nebo členem královské gardy? Chcete být nositelem míru, nebo nositelem smrti a krveprolití, nebo za pár mincí prodáte své bratry v boji? Je to čistě na vás a od toho, jak se budete v průběhu hry rozhodovat, se bude i odvíjet, v jakém stylu příběh zakončíte. Jsou zde tedy různé konce a varianty, na které se můžete těšit. Na konci se vám pak ve stylu Elexu ukáže nejen animace, ale také informace o tom, jak a proč skončily klíčové postavy a jaký byl jejich osud.
Příběh samotný je i bez rozhodování sám o sobě povedený. Každá strana má své vlastní cíle, názory a morální hodnoty. Všichni chtějí vědět, na čí straně jste, a neutralita se zde moc nenosí.
„Nezapomínej: Ne vše, co je roztomilé, je také přátelské.“
V některých aspektech je však rozhodování spíše černobílé. Když se v určitých okolnostech rozhodnete někoho nezabít, jste okamžitě prohlášeni za zrádce, i když jste do té doby byli na dané straně a splnili jste doposud všechno zadané. Ale tak to bývá i v životě.
Velká část rozhodování probíhá v rámci dialogů, i když kolikrát rozhodne, že na vás někdo vybafne zpoza rohu, vy intuitivně seknete mečem a zabijete danou osobu. Za to jste „odměněni“ poklesem náklonnosti u dané rasy.
V rámci dialogů mě v určitých chvílích štvala snaha o ironii či snaha o vtipné slovní hříčky, až švejkismus v podání hlavního hrdiny. Daný pokus o vtip působí někdy až otravně, spíše ubíjí samotnou atmosféru hry a příběh lehce sráží dolů. Celkový svět je spíše temný a ponurý. Je zde genocida i otroctví a pach krve a nenávisti je cítit skoro všude. Atmosféru v tomto ohledu skvěle prohlubuje hudba, která například při pohledu na oběšené otroky nebo mrtvá těla strážců dokáže opravdu vyvolat pocit zmaru a zoufalství, a je jedno, na čí straně stojíte. O to lépe pak působí strach velitelů na obou stranách, kteří nemají dost bojovníků a nechtějí už riskovat víc životů.
Sakra, kam mám jít?
Wardenia, nebo lépe řečeno herní svět, je rozdělen do řady lokací, které mají jasně daný prostor, v němž se můžete pohybovat. Jedná se tedy o klasický souls koncept, ačkoliv zde nenajdete aspekt otevřeného světa jako z podobných RPG. Lokace jsou nicméně poměrně zajímavě navrženy, jsou různorodé a velmi povedeně zapadají do světa The Last Oricru. Najdete zde klášter, města, vězení, doly a další destinace, které vás dozajisté zaujmou.
V každé lokaci, a to včetně té úvodní, naleznete různá tajemství, která najdete třeba na stěně zdi v podobě malby, na římsách nebo v hlubinách kobky, která je uzavřena pomocí důmyslné kombinace kamenných symbolů.
Velké minus je bohužel absence mapy nebo alespoň základního ukazatele, kam máte jít. Můžete se tak stát, že budete bloudit dokola a v některých situacích nebudete ani vědět, zda jste v dané místnosti již byli, nebo ne.
S absencí mapy jde ruku v ruce orientace v úkolech. Je poměrně složité odlišit, které úkoly jsou hlavní a které vedlejší, a zároveň nepoznáte, v jaké fázi se vám určitý úkol již nepovede splnit. Může se tedy stát, že při plnění úkolu neznáte ani přibližnou cestu, ocitnete se mimo danou lokaci a vstoupíte do jiné, čímž je úkol brán jako neúspěšný. To může mít samozřejmě za následek i pokles vztahu u dané rasy.
Během vaší cesty za dobrodružstvím můžete nalézt také různé truhly, peníze nebo jiné suroviny a vybavení. Vše můžete směňovat u obchodníků, které potkáte na cestě. Věci můžete kupovat, prodávat, měnit, rozebírat a samozřejmě vylepšovat. Peníze můžete kromě jiného také tisknout na specifickém zařízení, které slouží zároveň jako jakýsi maják či oheň, kde můžete zvyšovat hlavní atributy vaší postavy.
Jeden prstýnek vládne všem, ale čím víc prstýnků, tím lépe!
Může se to zdát, jako ohrané klišé, ale je tomu pravda. Prsteny hrají v tomto titulu opravdu zásadní roli a dokáží znatelně zamíchat s atributy hlavního hrdiny. Levelování zde probíhá stejnou formou jako v souls-like titulech. Z nepřátel však nepadají přímo duše, ale určitá energie či esence, kterou měníte ve výše zmíněném zařízení na zvyšování atributů vaší postavy. Když zemřete, stejně jako u podobných titulů máte možnost dané esence opět sebrat a pokračovat dál.
Z atributů, které můžete ovlivnit, jsou zde klasické život, vůle, vitalita, síla, obratnost a inteligence. Tyto atributy jsou klíčové v rámci možnosti využití různých zbraní a jejich sekundárních útoků. Když si tak vezmete například bleskové kopí, můžete případně provádět pouze základní útok, protože na vystřelení bleskového projektilu prostě nebudete mít dostatečnou inteligenci.
S tímto prvkem si však šikovně pohrává přítomnost poměrně pestrého spektra prstenů. Díky nim totiž můžete určité body přidělit jinam. Například můžete použít Kočičí prsten, který vezme dva body ze síly a přidá je k obratnosti. Prsten hrubé síly ubere jeden bod z inteligence a přidá jej do síly a následně i obratnosti. Jedná se o celkem zajímavý aspekt hry, díky němuž si můžete nenásilně upravit atributy a zkusit tak třeba jinou zbraň nebo brnění.
Zbraní je v The Last Oricru opravdu pestrá paleta, a to od několika různých typů mečů a šavlí přes různé palcáty, kopí a kladiva až po bleskové tyče. Jedná se však primárně o zbraně na kontaktní boj, tedy na blízko. Zbraně na dálku, jako luky či kuše, které mají vaši protivníci, zde bohužel používat nemůžete. Ty nahrazuje již zmíněná magie, která hraje při soubojích celkem znatelnou roli a při správném použití celkový postup hrou znatelně usnadňuje.
„Meč je vaše prodloužená ruka.“
Když je řeč o zbraních a brnění, přichází na řadu soubojový systém. Ten se vám musí dostat v určitém ohledu pod kůži, je neohrabaný, toporný a musíte si na něj jednoduše zvyknout. Když jej však dostanete do ruky, bude vás bavit. Soubojů je zde hodně – jak jsem naznačil, každá zbraň má hlavní a sekundární útok, štíty nabízejí taktéž různé sekundární útoky nebo vylepšení či kouzla.
V rámci soubojů potkáte samozřejmě různé druhy protivníků, kteří jsou jinak silní, jinak vyzbrojení a mají tedy i různé hodnoty odolností proti specifickým zraněním. Naboru jsou velcí a silní, jsou proto v základu odolnější proti fyzickým útokům. Pokud navíc bojujete s plně plátovaným bojovníkem, který třímá v ruce obouruční kladivo, může se jednat o poměrně tuhý boj. Také jejich lučištníci jsou zkušení střelci, kteří se vždy trefí (tedy pokud neuskočíte). Krysáci jsou poměrně obratní a trpěli léta pod tyranií Naboru – když je jejich páni pálili ohněm a dělali jim značky rozžhavenými železy, patrně jim vypěstovali odolnost proti ohni a popáleninám. Pokud na vás naběhne krysí bojovník vyzbrojený dvěma mačetami, úskoky a krytí štítem jsou na místě. Podobně je to i s bossy, každý boss je jiný, má různé vlastnosti a také útoky. Při souboji s bossem někdy můžete využít i prostředí.
Co se týče umělé inteligence, ta určitým způsobem odpovídá stylu hry. Bojovníci se zbraněmi na blízko se vás snaží rozsekat nebo rozdrtit, co jim síly stačí, a nezdráhají se na vás naběhnout ve skupině. Lučištníci se pak snaží držet co nejdále od vás a ustřílet vás. Prostor na nějakou taktiku nebo něco podobného zde nehledejte. Když ale bojujete proti skupince, zraněný nepřítel klidně odběhne dál, aby se pokusil vyléčit, zatímco ostatní se vás snaží zabít.
Klenot, který potřebuje ještě vyleštit
Mezi největší nedostatky The Last Oricru však nepatří výše zmíněné pokusy o vtip za každou cenu nebo toporný soubojový systém, na který se dá zvyknout. Jde zejména o bugy, kterých je zde poměrně hodně a kvůli kterým můžete i zemřít.
Jsou zde situace, kdy můžete sebrat předmět z mrtvého vojáka, který se nachází na trámech u zvonu kostela. Na tyto trámy je potřeba, abyste se dostali pomalým krokem. Problém však je, že i když se kolikrát sebevíc snažíte jít po daném trámu, stejně ve finále spadnete, protože prostě propadnete rohem textury. Naštěstí ten předmět za to opravdu stál.
Po grafické stránce je titul spíše prostší, nenabízí žádné high-tech efekty ani dokonalé animace. V některých případech se sice naskytne opravdu pěkný pohled, ovšem jsou zde i chvíle, které působí lehce nedodělaně. Určité pohyby postav, včetně animace obličejů jsou spíše průměrné, což zamrzí, když by mělo být více znatelné jejich rozhořčení nad vašimi činy nebo jejich náklonnost k vám. Nejedná se však vyloženě o něco, co by uráželo nebo kvůli čemu byste hru nemohli v klidu hrát, když tedy překousnete sem tam nějaký ten bug.
Hra má příjemné ozvučení, jsou slyšet výkřiky, řinčení mečů i dopady ohnivých koulí, a to všechno je obohaceno o velmi příjemnou hudbu. I dabing je poměrně slušně zasazený, určitý přízvuk krysáků skrze jejich tesáky se také celkem povedl.
Můžete hrát i s kamarádem
Skrze nebezpečný svět plný intrik a nebezpečí můžete pobíhat sami nebo s kamarádem. Váš parťák je zde prezentován coby forma hologramu, nicméně netěží z žádných společných úspěchů, jako například u série Dark Souls. Můžete hrát na rozdělené obrazovce a celkový koncept je povedený. Jen, jak už to u této hry zatím je, zbývá to ještě trochu vyladit.
The Last Oricru je povedený souls-like titul, který se nejvíce podobá hrám Gothic a Elex. Největším tahákem hry je jednoznačně rozvětvený poutavý příběh, který můžete ovlivňovat skrze vaše činy a rozhodnutí. Díky tomuto rozvětvenému příběhu a různým možnostem, jak dojít ke koncům hry, je zde i vysoká znovuhratelnost. Hra však trpí různými bugy, které ji lehce sráží dolů. V tomto ohledu by to chtělo ještě trochu vyladit. Ve své podstatě se však jedná o povedené poctivé RPG ze staré školy, které nabízí pestrou škálu voleb, vydařený příběh a celkově fajn hratelnost.
