Charismatická žena se skvělou prostorovou představivostí a vkusem, ne až tak anonymní deskoholička, jedna z nejrychleji rostoucích hvězd českých deskoherních influencerů. To vše je Martina Beňáková, kterou můžete znát spíše pod přezdívkou Erzebeth. Její stejnojmenný Youtube kanál Erzebeth má přibližně 1,5 tisíce odběratelů a kromě představení deskových her a návodů, jak na ně, v něm také najdete rozhovory se spoustou českých a slovenských lidiček pohybujících se kolem deskových her. Nejde přitom o sedánky na pár hodin, Erzebeth umí svoje hosty pořádně rozpovídat, a tak se občas přihodí, že délka jednoho rozhovoru dosáhne i tří hodin. Jak by to ale mohlo být kratší, když na jejich životě a vztahu k deskovkám nenechá nit suchou a často otevře i nějakou 13. komnatu, o které se rozhodně nemluví snadno? Tentokrát ovšem usedla na pomyslnou židli těch zpovídaných ona. Tak si uvařte dobré kafíčko nebo nalejte vínko, hoďte nohy nahoru a pojďte spolu s námi strávit pár velmi příjemných minut rozhovorem s Erzebeth.
Zdroj: Erzebeth
Plány a peripetie
- Vítej, Erzebeth. Těší mě, že jsi přijala pozvání k rozhovoru. Velmi rychle ses vyšplhala z úplného nováčka na výraznou osobnost českých deskoherních influencerů. Měla jsi na začátku byznys plán, nebo se rozhoduješ spíš intuitivně, podle toho, jak to zrovna cítíš?
Děkuji. Tvůj kompliment mě moc těší, byť se tak vůbec nevnímám.
„Byznys plán“ mě srdečně rozesmál, pardon (píše s úsměvem od ucha k uchu).
Nene, žádný byznys plán to nebyl, bylo to jedno odpoledne, tuším že na Gameconu, kdy jsem s tehdejším přítelem seděla u stolu v přeplněné, vydýchané místnosti plné lidí a cítila jsem se sama. Byť spokojená nad deskovkou, objímala mě samota v onom rušném davu a chtěla jsem to změnit. Chtěla jsem mít pocit, že někam patřím a že se na mě někdo v rámci komunity těší a já na něj/ní. Že se potkáme, něco zahrajeme a hlavně si u toho popovídáme. A to byl onen cíl.
Množství sledujících, „krabice zdarma“ či uznání vlastně nikdy nebylo výše než touha vytvořit místo, které by bylo příjemné, bezpečné a naše. Proto taky vznikli Anonymní deskoholici a proto dělám videonávody. Obojí mě naplňuje právě proto, že to někomu druhému pomáhá, ať už tím, že s ním „sedím“ u prvních tahů nové hry, nebo při těch 13. komnatách, ke kterým se mnohdy dostaneme s mými hosty.
- Kdy sis vlastně řekla: „Jdu do toho, založím si kanál o deskovkách“? Co tě k tomu vedlo?
Trošku se odkážu na předchozí odpověď. Tou zažehnutou sirkou byli Mirda a Michal z Tlamy (poznámka redakce: vydavatelství TLAMA games), kam jsem velmi ráda chodila do herny si zahrát deskovky, které ještě nevyšly a kluci je tam měli k vyzkoušení. Jednoho krásného dne jsme hráli Cestu do nevědomí (možná i proto ji mám ve svých TOP, protože byla u toho plamínku).
Kluci přišli s tím, zda bych nechtěla do jejich recenzentského programu, a šoupli mi krabici Listí. Sice trošku překvapená, ale jakožto správná „YES-woman“ jsem přijala výzvu a napsala recenzi na Zatrolené hry. Velmi rychle jsem však zjistila, že psaní mě uspokojuje, jen když to zůstává mezi mnou a Wordem… nebo papírem (smích). Takže jsem přemýšlela, jak splnit svou deskovkářsky občanskou povinnost. Zkusila jsem tedy Instagram. Jako asi dobrý, ale pořád to neobsahovalo „mě“. A tak jsem sedla, bez jakéhokoli světla, stativu, mikrofonu, ale zato posilněna dávkou vína po sezení s kámoškou, sedla s kamerou a natočila svoje první video. Mimochodem, je fakt příšerné (smích).
- Máš nějaký kanál (třeba zahraniční), ze kterého čerpáš inspiraci, případně který je pro tebe vzorem?
Vzor? Je, byl a bude… Branislav Berec, Nithrania. S tímhle člověkem jsem rozchodila hry, o kterých bych nikdy ani nesnila, že si kdy zahraju, a já mu za to z celého srdce děkuji.
Jinak se přiznám, že jsem velmi špatný konzument obsahu i vůči inspiraci. Nesleduju obecně nikoho pravidelně, ale když mě nějaká hra zaujme, prozkoumám ji na BoardGameGeeku. Bere se to jako splnění zadání v otázce? (smích)
Kdybych totiž měla, pardon za ta další slova, koule a neměla potřebu být za distingovanou dámu, tak dělám svůj kanál ve stylu Board Game Hangover. Ti chlapi to prostě dělají kulervoucně! Pokaždé když něco od nich dokoukám, moje peněženka prosí o klid zbraní.
- Ve svých rozhovorech vždy zabrousíš do nějaké 13. komnaty. Měla jsi od začátku v plánu probírat i kontroverznější témata, nebo to tak nějak vyplynulo s některým z hostů a ostatní se přidali?
Zde je vidět, že jsme se nikdy nepotkali nad nějakým osobním rozhovorem. Hned by Ti totiž bylo jasné, že jsem člověk, který neplánuje. Veškeré plány, které vytvořím, VŽDY jdou s prvním krokem do šuplíku „tak zas nic, třeba v dalším životě“. Mně se věci prostě tak nějak dějí a já říkám na každou příležitost ano. Život je krátký, tak sem s tím! (smích)
Co se týče konkrétně té 13. komnaty: ne, neplánovala. Chtěla jsem vytvořit místo pro rozhovory, které budou zčásti deskovkářské, protože to je to, co nás spojuje, ne?
Ale taky místo, které nás sblíží a propojí ty mosty, kde se nebude jeden bát zvednout na akci právě ten svůj zadek a dojít za tím druhým u vedlejšího stolu a říct: „Viděl jsem Tvůj rozhovor u Erze a máme to stejně, mě taky…. (doplňte si svůj příběh).“…. a doufám, že se to děje, moc bych si to přála (kříží prsty).
- Stalo se ti někdy, že chtěl některý z hostů probírat něco tak temného, že sis řekla „tohle je už moc“?
Je to právě naopak. Svým hostům posílám mustr, aby si měli čas promyslet odpovědi, a k tomu do textu emailu píšu: „Pokud bys chtěl/a probrat jakékoli téma, neboj se to navrhnout, probereme to spolu a vymyslíme, jak na to“. Takže naopak, já se těžkým tématům nevyhýbám a vítám je. Společnost na spoustu z nich není připravená, nečeká je, ale za mě je důležité o nich mluvit. Nebo se nad nimi třeba aspoň na chvíli zamyslet, zda to tak nemám taky a nemám to téma někde otevřít - s partnerem, s rodiči nebo s tím zajít za profíky a řešit to. Tyhle zpětné vazby mám a jsem ráda za každou duši, které jakékoli téma pomohlo k nějakému uvědomění si.
- Chtěla jsi ty s hosty už někdy nějaké temnější téma probrat a oni byli na kameru proti?
Pokud někdo něco nechce probírat, tak to vím dopředu, právě kvůli té připravenosti. Snažím se vytvořit pro hosta bezpečné místo, kam se bude těšit už před natáčením, aby se nebál, co na něj vymyslím, když jsem se s někým před ním bavila o něčem, co pro něj je mimo jeho komfortní zónu.
Zdroj: Erzebeth
Žena za kamerou
- Nedávno ses přestěhovala do Brna. Jaké to bylo, utéct z hlavního města? Jak těžké bylo nastěhovat se do bytu, který sis 100% nemohla zařídit podle sebe?
Vezmu to trošku oklikou. Říkám o sobě, že jsem nomád. Místo, kde bydlím, nikdy nebylo důležité, vždy byli důležití lidé. Pocházím z Chomutova, ale za posledních 15 let jsem se stěhovala celkem sedmkrát a vlastně mi bylo jedno, kde bydlím. Na každém místě jsem si našla místečka, která mi dělala domov, takže nemůžu říct, že bych to brala jako útěk z hlavního města, ale spíš od přátel. To bolí vždy nejvíc a jen čas ukáže, která přátelství jsou a byla natolik pevná, abychom si našli způsob, jak zůstat v kontaktu. Byť jedno k onomu útěku musím říct. Strašně mi chybí příroda. V okolí bydliště, Královo Pole a centrum Brna, je asfalt, beton, asfalt a zaparkovaná auta na chodnících a zase asfalt. Prakticky žádné trávníky, stromy, příroda, která by zapadala do prostoru města a někdo s ní aktivně pracoval a komponoval jí do renovací. Z toho tu jsem hodně smutná. Bydlíme za rohem od Planety her a pokud bych si chtěla pořídit pejska, tak nejbližší místo, kde by mi nebylo stydno jej venčit (ne kvůli lidem, ale chlupáčovi samotnému), jsou až – asi – Lužánky, což je opravdu bída. V Praze jsem bydlela 10 minut od Hostivařské přehrady, 15 minut od Krčského lesa a 3 minuty od Chodovské tvrze. Zeleň, kam se podíváš, stromy, pocit, že jste v přírodě, v lese. A tady? Asfalt a 2 rádoby parky, které projdete za minutu. Mizérie.
Takže jestli něco na mém útěku bolí, tak to je absence pravidelných kafíček a víneček s přáteli a příroda.
Stěhování s někým dohromady je vždy takový sociální experiment, který vyzkouší vás oba, vaši kompatibilitu, schopnost komunikovat a vyjednávat, trpělivost a vyzbrojenost, slovní i… věděli jste, že mám chlapa, co má zbroják? (smích)
Nicméně mám úžasného chlapa, který má velmi dobrý vkus. Takže sestěhovat se dohromady byl vlastně spíš boj s prostorem, jak to všechno nacpat do objemu bytu, než problém designu a slučování. Na tom se, a to říkám jako velmi hrdá žena svého muže, shodneme nevídaně dobře.
Ale aby to neznělo jako happy end z pohádky, samozřejmě že má chuť mě zabít. Jsme oba velcí puntičkáři a každý máme svá OCD, kterými úspěšně provokujeme jeden druhého, ale to už tak v partnerském životě bývá. Zatím ale vždy přemýšlím spíš o vraždě než rozchodu a doufám, že je to oboustranné. (smích)
- Jak se slučovalo deskohraní s tvým povoláním (snad to říkám správně) kuchyňové designérky? Měla jsi mezi kolegy také někoho podobně „postiženého“?
Lidé z mého oboru o sobě mluví jako o „kuchyňářích“, takže Tvé označení je úplně v pohodě. Nutno podotknout, že hodně odděluji pracovní a soukromé sféry, takže se svými kolegy jsem se prakticky nevídala mimo pracovní dobu, tedy až na 1 výjimku, a to kolegyni přímo ze studia. Ta však hraje jen párty hry. Selhala jsem!
Kdyby nebylo reklamy na Dorfromantik (poznámka redakce: samostatně hratelný Dorfromantik: Sakura), tak nikdo z firmy netuší, že mám nějaký deskoherní kanál, nebo že hraju deskovky. Ta proklatá reklama mě práskla! (smích)
- Myslíš, že to, že jsi hrála deskovky, ti v práci nějak pomáhalo? Nebo jsi naopak díky zaměstnání měla velkou výhodu ve hrách vyžadujících prostorovou představivost?
Jako malá jsem stavěla domečky pro panenky a vybavovala je nábytkem. Když přišli The Sims, postavila jsem jim barák, vybavila ho nábytkem, sebrala jim žebřík od bazénu a vypnula ho, takže to spíše bylo tak, že moje technická zdatnost, prostorová představivost a schopnost improvizovat na levelu „mekgajvr“ mi k této práci spíše pomohla. Ale nemyslím si, že na tom měly jakýkoliv podíl deskovky, což je možná smutné zjištění, ale je to tak.
- Budeš ještě v Brně pokračovat ve své původní kariéře, nebo hledáš změnu, třeba směrem bližším k deskovkám?
Tahle otázka mi běhá hlavou už ode dne, kdy jsem podala výpověď. Myslím, že zatím neznám odpověď (smích). Ráda pracuji s lidmi, i když to je občas o další šedivý pruh. Ráda řeším problémy a hledám východiska tam, kde ostatní říkají „ne, to nejde, nebo to neumíme“. Ráda tvořím něco, na co si fyzicky mohu sáhnout. Svět tabulek, korporátu, počítačové práce nebo tvorby pouze pro sociální sítě mě nenaplňuje tak, jak bych si přála. Byla bych raději, aby o mně mluvili jako o Martině Beňákové, která nám pomohla k naší vysněné kuchyni, než o Erzebeth, která nám pomohla vybrat si správně deskovou hru, případně ji rozchodit.
Samozřejmě, neříkám, že mě to netěší, ale ten životní úděl, na co bych si přála být na smrtelné posteli hrdá, je spíš být pomyslně každý den u toho, že si někdo udělá kafe a je hrdý na design, který jsme společně vytvořili. Nebo že uvaří oběd rodině a je spokojen s tím, že to funguje a splňuje požadavky. Vše má své místo a dává to ergonomicky smysl. Takže možná jsem si teď vlastně odpověděla, že bych s tím chtěla pokračovat (smích).
- Je vůbec možné stát se v Česku influencerkou na plný úvazek?
Nejspíš to možné je, ale záleží, jaké jsou tvoje výdaje vs. příjmy. Pokud bych bydlela s rodiči, platila jen pár tisíc nájem, nechodila ráda na brunche, večeře nebo do divadel a nekupovala si pár bot za 4 tisíce, možné by to asi bylo. Ale jinak si nemyslím, že český deskoherní rybníček je na úrovni, kdy by byl ochoten něco takového zaplatit a docenit.
Ať už s tím budete souhlasit, nebo mě za to ukamenujete, můj názor je, že v některých věcech jsme my, Češi, hodně let za jinými zeměmi, protože máme dost často pocit, že naše zlaté české ručičky umí všechno a nejsme schopni zaplatit „odborníky“ na to, aby to pro nás udělali kvalitně a tak, jak se to má dělat. Takže se obávám, že pokud nechce onen influencer na plný úvazek čekat na první jarní trávu, aby měl co jíst, tak to opravdu (v takové míře, aby to nebylo přežívání, ale skutečný život) možné není a já se o to vážně pokoušet nehodlám.
Teď si dopřávám prázdniny, tedy žiju ze zásob a díky tomu, že jsem se 15 let nezastavila, jsem dostala od státu nějaký těch pár šušňů z nosu a švestek, abych tedy jakože nějak zaplatila složenky (smích).
- Obrážíš všechny možné české deskoherní akce. Byla jsi někdy na SPIEL Essen nebo Gen Conu? Případně chystáš se na tyto akce?
Proboha ne! (smích)
Nechodila jsem ani na Václavák, proč bych dobrovolně podstupovala tuhle torturu? Davy lidí, fronty a hype „přivezeme všechno, do čeho drcnem“, na to už jsem stará a hlavně pohodlná. Já si radši počkám, až to za mě kluci vydavatelský vyzkouší, vyberou, projedou to nejjemnějším sítem a já si pak sama, hezky zachumlaná do svetru s čajíčkem, zahraju v teplíčku a klidu (klidně čtěte asociálního ticha) domova. (smích)
Ale neříkám, že mě svým způsobem neláká vidět ten cvrkot na živo. Essen je něco, co by měl údajně každý deskovkář zažít, ale nestojím fronty ani na vánočních trzích na svařák nebo trdelník. Proč bych to měla dělat na deskovku, která za pár měsíců půjde objednat z obýváku v teplácích?
Abych byla první, kdo dá na socky fotku? Abych ji měla o těch pár korun levněji? Hmmm…. Asi ne, díky.
Zdroj: Erzebeth
Hravý svět deskovek
- Jaká vůbec byla tvoje cesta k moderním deskovkám? Vzpomeneš si, jaká byla ta první hra, která tě posadila na zadek?
Hraju od malička. Začínala jsem standardně na Člobrdu s dědou a babi, pak na Dostihách s kámoškama v mezipatře komunistického paneláku. Potom jsem na x let sedla k Lineage II a World of Warcraft, takže deskovky šly do ústraní.
Moje velká pubertální láska s přezdívkou Anubák mě do deskovek vrátila (díky za něj!): přes Osadníky (poznámka redakce: dnes vycházejí pod názvem Catan) až po nekonečné Munchkiny, které jsme hráli tak dlouho, že i „TÍčko” (poznámka redakce: Twilight Imperium) by se nemuselo stydět za takovou herní dobu! A první TOP zážitek byla Zima mrtvých, protože Matka je nejvíc a Zlatý retrívr byl největší frajer široko daleko!
- Často říkáš, že hraješ mnohem raději do hloubky než do šířky. Kterou hru jsi za svůj život zahrála nejvíckrát? A dokázala bys odhadnout, kolik partií to bylo?
Myslím, že Člobrdo… Nic jsem asi nehrála v životě víckrát (smích). Každý jeden den celé letní prázdniny v mém raném mládí základní školy? To jiná hra dožene jen těžko!
A teď vážně, statistiky v tomhle nepomůžou, protože ty si vedu od 1. 1. 2024 (jako předsevzetí dobrý, ne?), ale moje nejhranější hra možná bude právě ta Zima mrtvých, protože to byla první deskovka se zrádcem, která byla fakt skvělá a tematická. To, že hrajeme kooperačně, nemuselo nutně znamenat, že fakt kooperujem. Tipovala bych to tak na 50+ partií? A vedle ní bude někde na podobných číslech Divukraj, který byl takové moje první větší euro, které mě fakt zaujalo a neskutečně bavilo.
- Svoji sbírku vědomě udržuješ na poměry deskoholiků poměrně malou.
Tohle je problém, který si nesu od mé maminky. Ta je hordič úplně čehokoli, co se namane: hrníčků, dekorací, přístrojů a různých pičičund, které si teď dopřejeme, protože za nich to nebylo. Utřít prach za mého mládí u našich v obýváku reálně znamenalo sundat třeba 500 věcí z poliček, aby na nich člověk utřel prach a pak je tam zase vrátil zpátky. Totéž v kuchyni. Chceš uvařit a nemáš kam si položit řeznické prkénko, protože je všude něco položeného. Díky tomu jsem zjistila, že nechci a nepotřebuji být obklopena krámama všeho druhu, takže každou svou domácnost udržuju ve stavu, kdy se mnou ty věci jsou, dokud mi dělají radost. Pak prostě nemilosrdně jdou.
- Není čím dál tím těžší udržovat sbírku takto skromnou? Stalo se ti už někdy, že jsi nějakou hru poslala dál a pak tě to mrzelo?
Není to čím dál tím těžší. Když už hru ohraju natolik, že vím, že už mi nemá co nabídnout, tak ji pošlu dál, aby udělala radost někomu jinému. Ale to u mě platí se vším: od kabelek přes knížky až po cokoli, co Tě napadne.
A pokud by mě nějaký prodej mrzel, je vždy jen a pouze otázkou ceny, za kolik bych ji získala znovu. Takže samozřejmě, že se občas přihodí moment, kdy si řeknu: „Ty jo, teď by se mi hodila (doplňte si hru), protože (doplňte si situaci, či jméno návštěvníka).“ Nicméně her je mraky, vždy se najde adekvátní náhrada, člověk se jen musí naučit nebrečet nad rozlitým vínem, naopak nalít znovu a něco lepšího!
- Kolik času máš vlastně reálně na to hrát staré oblíbence? Přece jenom se to úplně neslučuje s tím, že vydavatelé potřebují promovat především žhavé novinky.
Ehm, velmi dobře si vybavuji ten moment, kdy jsme doma s tehdejším přítelem vedli debatu nad oním přineseným Listím. Že když se uchytím a začnu se tvorbě videí věnovat, zda tím nebude trpět náš společný čas a zda se tím nepohřbí naše hraní do hloubky a přátelské sedánky nad Rootem či jinými deskovkami, které točíme prakticky co víkend. Tehdy jsem tvrdila, že se NIKDY nenechám strhnout, protože já jsem přeci paní svého času a mám vše pod kontrolou! ...Jo a taky umím evidentně dobře lhát sama sobě do kapsy (smích).
Na začátku, když se člověk chce zapsat a udělat si „kariéru“, do toho musí šlápnout. Takže vzít a zpracovat cokoli, co může a co myslí vážně, dělat to po nocích, hrát s neznámými lidmi, když ti tvoji nemají čas nebo chuť zase hrát něco do šířky. Ale bez obětí není vítězství. Je to sice mizérie, ale je to realita. A já jsem hodně ambiciózní člověk. Neprohrávám a když si něco vezmu do hlavy, neúspěch se nepřipouští, protože tak jsme ženy mého věku a našich matek byly vychované, tečka. (Tímto vzdávám hold všem maminkám, které na to byly samy, ať už reálně, nebo proto, že jejich chlapi dělali ty peníze a ony stály u plotny).
Dostat se do bodu, na který ses ptala v úplně první otázce, pro mě reálně znamenalo si zničit vztah. Sice mě to přivedlo tam, kde teď jsem šťastná a spokojená, ale založení mého kanálu znamenalo zničení několika vrstev mého osobního života. Vyřadilo se tím několik mých koníčků, přátel a časem i osobní život. To vše mě stálo být tam, kde teď stojím, a u toho, jak mě vnímáš, za což děkuji, nebylo to zdarma. Ale chtěla jsem to, tak jsem zařídila, abych to dostala, ať už si o tom budete myslet cokoli.
Ale zpátky k Tvé otázce. Snažím se NEUSTÁLE balancovat na hraně toho, že hraju novinky, ale už spíše kvůli videonávodům než na nějaké recenze a dojmy. Takových her si beru jen velmi, velmi málo. Většinou to už opravdu musí být něco, co mě zaujme nebo co mi je něčím blízké. Od listopadu až do tohoto víkendu, kdy se láme únor a březen, jsem hrála tak málo, že kdybych byla recenzent, můžu to rovnou zabalit a kanál smazat, protože bych umřela v záplavě toho, co musím vše dohnat. Takže pokud chceš přežít a hrát do hloubky, nedělej recenzenta, staň se návodářem! Jéééééj! (smích). Ne že by Tě to časově zachránilo, ale aspoň máš čas na hraní toho, co chceš, ne toho, co musíš, protože sis nedokázala říct „ne, tuhle krabici nechci“, a neukoušeš si u toho nehty do krve (smích).
- Hraješ hry i v angličtině, nebo si raději počkáš na to, až ty nejlepší vyjdou česky?
Anglický jazyk pro mě není bariérou, ale ráda podpořím naše vydavatele a většinou, než jsem nějakou hru vyzkoušela natolik, že bych se chtěla přesunout k další, tak vyšla ta, která na mě někde vykoukla na sockách. Nicméně se stávajícím přítelem vím, že nemusím řešit množství anglického textu, protože on mluví plynule, a když někde zaškrobrtnu, on mě z toho vytáhne, takže není problém si zahrát i příběhovky v angličtině.
- Už jsi u některé hry lobovala za to, aby ji někdo lokalizoval?
Ano, lobovala! Za Cozy Stickerville! Kdo hrál někdy Settlery, Stardew Valley či něco na ten způsob, tohle prostě chcete! Jenže je to legacy (poznámka redakce: hra na omezený počet zahrání, která se mezi partiemi vyvíjí) na 2 partie po cca 10 hodinách, takže asmodee se do toho nehrne a nikdo jiný do toho nejspíš nepůjde. Takže už jsem ji objednala v angličtině na Tlamě. Díky, Jiříku!
- Máš nějaký oblíbený titul, u kterého víš, že česky nikdy nevyjde, ale pro tebe to je srdcovka?
Uznávám, že nemám. Vše, co jsem hrála v angličtině a líbilo se mi to, následně vyšlo v češtině. Asi dobrý herní vkus? Ano, nedostatkem sebevědomí netrpím! (smích)
- Řekla bys, že máš nějakého oblíbeného deskoherního autora?
Spíše to mám obráceně. Většinou se vyhýbám některým autorům, u kterých vím, že mi jejich rukopis nesedí. Teď mě zrovna napadají Laukat a Knizia, jejichž hry jsou na můj vkus moc rodinné a veselé, byť i výjimky potvrzují pravidlo. Třeba na Creature Caravan se dost těším, tak doufám, že nezklame. To je třeba zářný příklad toho, že než jsem se rozhoupala ji objednat v angličtině, tak ji kucí rexíkovští oznámili.
- Záleží ti hodně na vítězství, nebo si chceš u her hlavně odpočinout a pobavit se?
Pffff, mě vítězství ve hrách spíše vždy překvapí, než že by to byl cíl (smích).
Hraju pro zábavu a dost často, abych zlobila ostatní. Jsem hodně intuitivní hráč, takže spíše testuji, co hra nebo protihráči snesou, než že bych valila a cílila k vítězné pásce první. A nesnáším „ápéčkaření” (poznámka redakce: trpění analytickou paralýzou), takže raději zahraju něco, co mi v tu chvíli dává smysl, než abych nad tím 10 minut přemýšlela a zdržovala ostatní, a jsem připravená nést následky (tzn. prohrát).
- Máš v historii nějakou epickou prohru, která tě i po letech stále trápí?
Epické prohry? Úplně běžně i o polovinu bodů, jsou u mě úplně běžné. Ale já hodnotím emoce, pocity a zážitky, ne počet vítězství. Aneb jak ve hře, tak v životě. Naopak mám jednu vzpomínku na svou epickou výhru v INISu, kterých fakt moc nebývá (smích).
To jsem jednou zase byla looser, který akorát prudí a škodí, kde se dá, bez jakékoli strategie a taktiky. Jen tak jsem prostě existovala a jedinou kartou, která přišla za vteřinu půlnoc, jsem vyhrála. Ta karta totiž předávala Brana, který rozhoduje remízy, přímo mně do rukou, takže se kluci několik hodin rvali o vítězství, abych já v poslední vteřině přišla a řekla, že ta koruna mi sluší nejvíc, tak já si ji teda nechám, jo?
Ave INIS!
- Vlastníš ve své sbírce deskovek nějaké vzácné kusy, kvůli kterým by stálo za to tě vykrást?
Já ne, ale polovička má. Chcete adresu?
P.s. Vzpomínáte na tu zmínku o zbrojáku? (smích)
Zdroj: Erzebeth
- Pracuješ na nějaké autorské hře, nebo jsi spokojená s tím, co přinášejí jiní?
Nene, potřebu za sebou něco hmatatelného zanechat mám už splněnou těma několika tisíci kuchyněmi, které stojí u mých klientů. Více za sebou zanechat nepotřebuji. A nikdy se mi nestalo, že bych si přála nějakou hru, která na trhu už nebyla. Takže já jsem spoky a díky za to všem tvůrcům!
- Kdybys musela do konce života hrát už jen pět her, které by to byly?
Mmmmm, nebudu hrát dle pravidel: jídlo, sex, spánek, sorry.
- A kdyby sis mohla zahrát s libovolnou osobností, živou či historickou, kdo by to byl? A co byste si zahráli?
Asi Krvavou hodinu s Alžbětou Bathory, protože všechny ostatní možnosti mi přijdou vůči mému stylu humoru dost suché (smích).
A co bude dál?
- Prozradíš, co dalšího plánuješ? Na jaké změny a novinky se fanoušci mohou těšit?
„To ví snad jen déééééééšť a vííííííítr kolem náááááás“
Vidělas někdy ten starý rodinný film s Eddiem Murphym, Dr. Dolittle? Mají morče a on tam tuhle písničku zpívá na jedoucím autě… Okamžitě se mi ten jeho upištěný hlásek rozjel v hlavě (smích).
Plány vždycky jsou a není jich málo, ale pak přijde osud, vezme s sebou černý humor, sarkasmus a ironii, vážně se na mě podívaj, zvednou prstíček, řeknou „tak to ne, kámoško, to by byla nuda, takhle to nebude“ a s hurónským smíchem mizí v dáli.
A s tím bych to ukončila, ono to nějak dopadne (smích).
Díky za možnost strávit dopoledne se svým lidským bytím. Bylo fajn si pustit kavárenský jazz a jen tak si psát. Hezky zprokrastinovaná neděle.
