Máte rádi únikové hry? Já je zbožňuji a v mém rodném Brně jsem v době předcovidové obešla všechny. S většími i menšími úspěchy a s větším i menším nadšením po odehrání.
Žijeme ve zlatém věku deskových her. To je na jednu stranu skvělá zpráva, protože je z čeho si vybírat, a každý si může najít ty svoje perfektní hry. Ale hraní deskových her je občas velmi náročný koníček.
Listopad je měsícem notně pochmurným. Příroda usíná na dlouhé zimní měsíce, slaví se Dušičky a Halloween a pomalu, ale jistě, začíná sílit nervozita z blížících se Vánoc. A perfektním (nejen) vánočním dárkem jsou nejen deskové hry.
Liberté se řadí mezi rogue-lite hry se stavěním karetních balíčků. Navíc má být inspirovaná Francouzskou revolucí a tělesným hororem s Lovecraftovým nádechem. Titul vám umožní hrát za postavu Reného, na první pohled obyčejného Pařížana, jenž se zapletl do občanské války.
Každý z nás chtěl určitě vždy žít na místě, kde to bude milovat. Mít skvělé sousedy, dobré restaurace, hromadu aktivit, krásné okolí, úžasné školy. V titulu Šťastné městečko od vydavatelství Blackfire (Čarostíny, Art Gallery, Monolyth) si takový malý ráj můžete zkusit postavit.
Jedním z mých nejoblíbenějších mechanismů v deskových hrách je „já rozdělím, ty vybereš“ (z anglického „I split/cut, you choose“). Díky němu totiž hry poskytují velké množství interakce bez škození a zároveň dokáží pořádně potrápit mozkové závity.
Komplexní hry se spoustou komponent jsou sice skvělé, občas ale máte čas, prostor, náladu, nebo herní partu na něco rychlého, malého a zábavného. Těmto hrám se často říká fillery, a pro řadu lidí jde o pojem téměř pejorativní.
Čekání ve frontě, než vás pustí do oblíbeného klubu, může být dost frustrující a někdy i vyústí v pěknou rvačku. Ta může být pěkně ošklivá, obzvlášť když jsou kolem vás samá zvířata, a v této hře doslova.
Zřejmě není moc fanoušků fantasy, kteří by neznali Brandona Sandersona, fenomenálního spisovatele, který zřejmě nikdy nespí. A podle množství knih, které neustále chrlí, ani nejí, nekoupe se a nechodí na procházky.
Zažili jste už někdy ten pocit, kdy jste si strčili deskovou hru do kapsy, prošli s ní řeku, přeplavali oceán, přebrodili bažinu, projeli metro a nakonec ji donesli do svého klubu, vytáhli z kapsy a krabičce se vůbec nic nestalo?
Nevím, jak vy, ale já mám už od malička tendenci tíhnout spíše k temné straně. V pohádkách jsem vždy fandila záporákům a princeznám přála, aby své „šťastně až do smrti“ strávily v náručí protagonistů představujících zlo.
Dovolím si zde citovat jednu pohádkovou vačici: „Světlo skomírá, končetiny chladnou…“ To budou dle mého skromného názoru poslední slova filmového a seriálového univerza Marvelu. Nicméně to neznamená, že by byla tato veleznačka mrtvá, rozhodně ne v deskových hrách.
