Karetní hry se hrají s použitím hracích karet. Může se jednat o fyzickou karetní hru (Prší, Uno) nebo také o digitální (Hearthstone, Solitaire).
Žijeme ve zlatém věku deskových her. To je na jednu stranu skvělá zpráva, protože je z čeho si vybírat, a každý si může najít ty svoje perfektní hry. Ale hraní deskových her je občas velmi náročný koníček.
Listopad je měsícem notně pochmurným. Příroda usíná na dlouhé zimní měsíce, slaví se Dušičky a Halloween a pomalu, ale jistě, začíná sílit nervozita z blížících se Vánoc.
Liberté se řadí mezi rogue-lite hry se stavěním karetních balíčků. Navíc má být inspirovaná Francouzskou revolucí a tělesným hororem s Lovecraftovým nádechem. Titul vám umožní hrát za postavu Reného, na první pohled obyčejného Pařížana, jenž se zapletl do občanské války.
Každý z nás chtěl určitě vždy žít na místě, kde to bude milovat. Mít skvělé sousedy, dobré restaurace, hromadu aktivit, krásné okolí, úžasné školy. V titulu Šťastné městečko od vydavatelství Blackfire (Čarostíny, Art Gallery, Monolyth) si takový malý ráj můžete zkusit postavit.
Jedním z mých nejoblíbenějších mechanismů v deskových hrách je „já rozdělím, ty vybereš“ (z anglického „I split/cut, you choose“). Díky němu totiž hry poskytují velké množství interakce bez škození a zároveň dokáží pořádně potrápit mozkové závity.
Komplexní hry se spoustou komponent jsou sice skvělé, občas ale máte čas, prostor, náladu, nebo herní partu na něco rychlého, malého a zábavného. Těmto hrám se často říká fillery, a pro řadu lidí jde o pojem téměř pejorativní.
Čekání ve frontě, než vás pustí do oblíbeného klubu, může být dost frustrující a někdy i vyústí v pěknou rvačku. Ta může být pěkně ošklivá, obzvlášť když jsou kolem vás samá zvířata, a v této hře doslova.
Zřejmě není moc fanoušků fantasy, kteří by neznali Brandona Sandersona, fenomenálního spisovatele, který zřejmě nikdy nespí. A podle množství knih, které neustále chrlí, ani nejí, nekoupe se a nechodí na procházky.
Zažili jste už někdy ten pocit, kdy jste si strčili deskovou hru do kapsy, prošli s ní řeku, přeplavali oceán, přebrodili bažinu, projeli metro a nakonec ji donesli do svého klubu, vytáhli z kapsy a krabičce se vůbec nic nestalo?
Nevím, jak vy, ale já mám už od malička tendenci tíhnout spíše k temné straně. V pohádkách jsem vždy fandila záporákům a princeznám přála, aby své „šťastně až do smrti“ strávily v náručí protagonistů představujících zlo.
Dovolím si zde citovat jednu pohádkovou vačici: „Světlo skomírá, končetiny chladnou…“ To budou dle mého skromného názoru poslední slova filmového a seriálového univerza Marvelu.
Ačkoliv mi hodně záleží na tom, aby moje hry byly vizuálně krásné, nejsem příliš umělecky založený člověk. Zkrátka plebejec. O klasickém umění toho moc nevím a mnohá oslavovaná díla se mi ani nelíbí.
Pokud ve vás název Zahradní říše evokuje deskovou hru o pěstování plodin nebo květin, jste na omylu. V této deskovce se ujmete role jednoho ze čtyř klanů, které se snaží na sedmi územích Zahrady vybudovat nové město.
Mám moc ráda takové ty chytré karetní hry, u kterých si nejste zcela jisti, zda nevznikly už třeba během třicetileté války. Takové ty, ve kterých autoři dokáží vzít v podstatě běžný balíček karet a s několika málo úpravami a pár pravidly vytvořit zábavnou hru na pár minut, která vám příjemně potrápí mozkové závity.
