Když se mi poprvé dostala do ruky krabice s nápisem Střet měst (v originále Rival Cities od studia Deep Print Games), měl jsem určitá očekávání, protože v civilním životě jsem učitel dějepisu a němčiny, a tak mě tohle spojení lákalo. Jméno Andreas Steding na obálce zase naznačovalo, že to bude mechanicky čisté, pravděpodobně dost „eurové“ a že vás z toho bude trochu pálit mozek. Autor má navíc s podobným tématem zkušenost ze slušně hodnocené hry Hansa Teutonica a známe ho i z lokalizovaných titulů Gugong a Stroganov.
Co mě na Střetu měst ale překvapilo nejvíc, nebyla hloubka pravidel, ale to, jak moc osobní a agresivní tenhle duel dvou měst ve skutečnosti je. Zapomeňte na přátelské budování domečků. Vydavatelství asmodee přineslo hru, ve které jde o to, kdo komu dřív vypálí rybník (nebo v tomto případě spíš přístav).
Atmosféra: Hamburk vs. Altona v 16. století
Hra nás zavede do severního Německa v 16. století. Na jedné straně stojí pyšný a bohatý Hamburk, na druhé ambiciózní rybářská osada Altona (dnes ve skutečnosti už část Hamburku), která se mu rozhodla šlapat na paty. Upřímně, téma je tu spíš taková elegantní kulisa. Rovnou na úvod tedy první výtka, protože je úplně jedno, která města by to byla nebo jaké historické období by stálo na pozadí. Je to souboj na několika frontách, ale téma ze hry nepocítíte. A ještě jedním dechem dodávám, že ilustrace nejsou nijak zvlášť zapamatovatelné a originální (zaujaly mě hlavně veduty měst na kartách spojenců), nicméně jsou alespoň historicky věrné, nejsou kýčovité a hrací plán působí přehledně, i když je na něm informací víc než na daňovém přiznání. Ikonografie je tady důležitou součástí hry a musím uznat, že ta je celkem intuitivní a přehledná. Vizuálně je to tedy celé takové „neurazí, ale nenadchne“.
Co mě ale hned po rozbalení dostalo, byla kvalita komponent. Dřevěné figurky zdrojů jsou eurařům známé – pivo, kůže, látka, nábytek jsou skvělá a příjemná změna oproti kostičkám nebo kartonovým žetonům. Kartonové dílky tu ale najdete také v podobě dopisů a žetonů továren. Co považuji za naprosto brilantní, je systém papírových krabiček, kam si komponenty uložíte. Skvěle pasují do krabice, a to tak, že se vám ve hře nic nekvedlá, vše zůstane hezky na místě a v klidu můžete krabici přenést nebo postavit. A samozřejmě to zrychluje přípravu hry.
Mechanické srdce: tanec s kalamářem
Hlavním motorem hry je pohyb společného dřevěného kalamáře po akčním kruhu, řekněme jakémsi rondelu, který je tvořen kartami akcí kolem herního plánu. Funguje to geniálně jednoduše – zdarma se posunu o jedno až dvě pole, ale pokud chci přeskočit na akci dál, musím platit. A tady začíná ta pravá sranda. Surovin je málo, v zásobě máte věčně průvan a vy musíte každé kolo řešit dilema: „Vezmu si teď tu akci zdarma, i když ji úplně nepotřebuji, nebo obětuji poslední kus kůže, abych soupeři vyfoukl tu kartu lodi?“
Náklady na pohyb rostou docela přísně: 1.–2. pole: zdarma, 3. pole: jedna surovina, 4. pole: další surovina, 5. a další pole: dvě suroviny za každé pole. Tenhle systém mě nutil neustále sledovat nejen svoje možnosti, ale i zohledňovat, jaké varianty svým tahem nabídnu soupeři. Nechcete mu nechat zdarma akci, skrze kterou extrémně posílí. Střet měst rozhodně není žádný multiplayer solitaire, v němž hrajete proti jiným, ale tak nějak si vše vaříte ve své kuchyni. Tady musíte stejnou měrou přemýšlet jak nad svými tahy, tak nad tahy soupeře.
Čtyři cesty k vítězství: neustálý stav ohrožení
Na hře Střet měst mě nejvíc baví (a zároveň děsí) to, že hra může skončit v podstatě kdykoliv. Jsou tu čtyři cesty k okamžitému vítězství a vy musíte hlídat všechny najednou. Jaké to jsou?
První možností je vyhrát námořní převahou. Máte o tři lodě víc než soupeř? Vyhráli jste. To vyžaduje silnou ekonomiku a hodně surovin na nákup flotily. Další možnou okamžitou výhrou je soudní dominance. Vyhrajete třetí soudní spor? Končíme. Soudy jsou skvělý mechanismus „přetahování lanem“, kde investujete zdroje, abyste posunuli ukazatel na svou stranu. Diplomacie je třetí variantou cesty k vítězství. Uzavřete všechna čtyři spojenectví? Hotovo. Ale pozor, soupeř vám je může využitím žetonu dopisu ukrást přímo před nosem. Poslední instantní vítězství získáte díky popularitě. Dotlačíte srdíčko na konec stupnice popularity až k vašemu městu? Gratuluji, lid vás miluje a vy jste vítěz.
Když se nikomu nepodaří splnit podmínku pro okamžitou výhru do konce sedmého kola, sčítají se body, které jsou tu reprezentovány hvězdami a najdete je skoro všude. Ale věřte mi, většina mých partií skončila právě tím, že jsem na vteřinu nedával pozor a soupeř mě zařízl náhlým vítězstvím v soudním sporu.
Právní bitvy a konec kola: kde se láme chleba
Soudní spory jsou pro mě skvělým mechanismem hry a zároveň minihrou ve hře. Jsou to samostatné malé destičky s výřezy, ve kterých posouváte kostičky. Zahájíte je akcí spor, zaplatíte právní výlohy, ale s tím, že investice vám přinášejí okamžité bonusy (třeba hvězdičky nebo zboží) a zároveň v daném sporu přikloníte váhy spravedlnosti na svou stranu. Čím víc výloh jste ochotni obětovat, tím víc bude spravedlnost hledět vaším směrem. Funkční a zábavné, i když tematicky také trochu na vodě, protože to ve hře začnete brát tak, že „zaplatím suroviny, abych si posunul kostičku“. Co bych navíc u těchto destiček sporů ocenil, je dvouvrstvý karton s výřezy pro kostičku. Tady leží kostička přímo na desce, a jakmile trochu šťouchnete do stolu, kostička své místo bezpečně opustí.
Velmi důležitým herním prvkem je samozřejmě konec kola. Spustí se vždy, když kalamář projde kolem symbolu zvonku. Hra se zastaví, vyhodnotí se aktuální soudní spor, vyplatí se zisky z lodí, získají se odměny za prestiž ve městě a zaplatí se udržování spojenectví (ano, když nemáte na zaplacení, spojenci od vás odejdou). Tenhle rytmus dává hře skvělé tempo. Víte, že za tři tahy bude zvonit, tak musíte honem nahnat prestiž, abyste vytěžili na konci kola co nejvíc hvězdiček a surovin.
Strategie: umění blafování a obelstění soupeře
I když je to eurovka s nulovým vlivem náhody (opravdu, žádné kostky a náhodné otáčení karet akcí tu nenajdete), interakce je tu obrovská. Blafování a různých tahů, abych odklonil soupeře od mých skutečných záměrů, je Střet měst plný – „dělám, že jdu po lodích, aby ses tam vyčerpal, ale ve skutečnosti ti za rohem kradu spojence“.
Hra vás nutí být neustále v pozoru. Jakmile se soupeř přiblíží k jedné z vítězných podmínek, musíte reagovat. Je to takový neustálý tanec na hraně propasti a většinu hry přemýšlíte za dva – za sebe a za soupeře. A poměrně často jsem se přistihl, že daleko víc přemýšlím, co může udělat soupeř, než co chci vlastně dělat já.
Srovnání s konkurencí: kde Střet měst stojí?
Často se nabízí srovnání se 7 divů světa: Duel (případně s variantou autorů Antoine Bauzy a Bruno Cathaly, známou jako Pán prstenů: Duel o Středozem). Obě hry mají více cest k vítězství a často končí okamžitým vítězstvím jednoho z hráčů. Ale zatímco v Duelu draftujete karty z pyramidy, navíc s určitým prvkem náhody, neboť některé karty jsou otočené, tady se hýbete po kruhu a akce vidíte dopředu. Střet měst mi přijde taktický, trochu sušší, ale o to víc odměňuje čisté plánování. Podobnost je v okamžitém konci hry, kdy musíte neustále hlídat i vašeho soupeře. Hra 7 divů světa je ale přístupnější a rychlejší.
Dalším blízkým příbuzným je Pivo a chléb. Tento titul je o něco jednodušší než Střet měst a hráčsky trochu přívětivější, graficky hezčí a tématem zajímavější. Střet měst je naproti tomu více strategický a přemýšlivý titul, takže pro pokročilejší hráče lepší varianta. Mechanismus rondelu a výběru akcí je za mě z výše uvedených her nejlepším, takže Střet měst se u mě řadí za Duel o Středozem (mám ho radši než klasických 7 divů), ale přeskakuje Pivo a chléb.
Pro koho tato hra není?
Pokud hledáte epický příběh a extrémní provázanost s tématem, jděte jinam. Tohle je chytrá, vizuálně strohá, ale kvalitní strategie o efektivitě. Je skvělá pro páry, které se nebojí negativní interakce. Musíte počítat s tím, že se vám soupeř bude snažit aktivně škodit. Pokud jste hráčem, který si v klidu pěstuje na svém políčku nebo si sám ladí produkci kávy ve hře Café, tak budete nejspíš zklamaní.
Na druhou stranu, hra je docela svižná. Jakmile pochopíte ty čtyři základní akce, partie odsýpají. My jsme první hru i s pravidly zvládli za hodinu, každou další pak už kolem těch deklarovaných 45 minut.
Střet měst mě příjemně překvapil svou intenzitou. Nenechte se zmást historickým tématem a obrázkem starého Hamburku, v této hře si půjdete po krku. Je to titul o detailech, o správném načasování a o tom, jak donutit soupeře dělat to, co chcete vy, a ne on. Produkčně je hra výborná, herně je to výzva, a i když mě občas štvalo, jak mi soupeř ukradl spojenectví s mým oblíbeným městem, hned po dohrání jsem měl chuť si dát odvetu. Skvělý rondel společných akcí, neustálý strach o to, že přijde konec hry, přemýšlení nad tahem svým i soupeře, to vše ale vykoupeno za mě slabším vizuálem a tématem, které jsem ze hry úplně necítil. I přesto se jedná o velmi povedenou duelovku pro náročnější hráče a rozhodně ji tak doporučuji.
