S nastávajícím svátkem plným podzimního chladu, netopýrů, pavučin a mrtvých věcí přichází ideální čas věnovat se na chvíli hororovým hrám. Pro jednou však vynechme stálice typu Dead Space, Resident Evil či Silent Hill a podívejme se místo toho na méně probírané, ale přesto nějakým způsobem známé počiny. Společný jim bude fakt, že tyto hororovky původně začaly jako nezávislý projekt a dodnes se v nějaké podobě dají sehnat zdarma. Kam se vyvíjely dále a jak to dopadlo s jejich pokračováními, to už je zase další příběh. Můžete to brát jako malý výlet do historie… anebo jako pár tipů, jak se tematicky pobavit za minimální (= žádnou) cenu.
Proč jich je tolik?
V první řadě stojí za úvahu, proč si nezávislí vývojáři vybírají zrovna tento žánr. Neměli bychom častěji slýchat také o indie závodech, RTS nebo třeba rytmických hrách?
Jako vysvětlení se nabízí, že žánr hororu je jak poměrně intuitivní, tak i dobře zpracovatelný. Každý má vlastní zkušenost se strachem, a tak dokáže odhadnout, co bude fungovat na ostatní. Kromě toho geniální Amnesia z roku 2010 vytěžila z neozbrojeného hrdiny, který musí utíkat nebo se schovávat, maximum – a jak tomu bývá, přilákala tím množství více či méně povedených napodobenin.
Druhým důvodem může být také poměrná nenáročnost herního vývoje. U podobných titulů často jde o záležitost z první osoby a spáchat nějaký exemplář jednoduché FPS hororovky v Unity či Unreal Enginu nepředstavuje zas takovou výzvu.
Nakonec nelze opomenout ani předurčenost podobných her k virálnímu šíření. Lidé se možná rádi bojí, ale ještě raději sledují, jak se bojí ostatní, k čemuž jim ochotně dopomohou různí let’s playeři. Vývojář tak doporučí hru youtuberovi/streamerovi, a pokud se návrh chytne, obě strany získají prokliky navíc. Jde vlastně o takovou svéráznou formu symbiózy ve stylu mykorrhizy (kdo je tu ta produktivní zelená rostlina a kdo houbovitý mrchožrout, si rozhodněte sami).
Zde už se nemusí nutně omezovat výběr jen na hororové hry. Divácky vděčné jsou také různé kooperativní hry (například It Takes Two), soutěže pro více osob (The Jackbox Party Pack či Among Us) nebo třeba frustrující plošinovky ve stylu Jump Kinga. To už však je pro potenciální vývojáře o něco náročnější, a tak si horory stále udržují alespoň početní převahu.
Slender: The Eight Pages (Parsec Productions, 2012)
Hned zkraje lze začít nefalšovanou klasikou, tedy Slenderem. Už je to přece jen nějaká doba, co Slender a další creepypasty byly na vrcholu popularity (zhruba ve stejnou dobu jako Skyrim, My Little Pony a slanina. Jak ten čas letí…) a hýbaly internetem. Postava Slender Mana vznikla v roce 2009 na fóru Something Awful a na popularitě nabrala především skrze videa na Youtube (začít můžete původní sérií na kanálu Marble Hornets). O tři roky později pak přišla první adaptace tohoto mýtu do videoherní podoby jako Slender: The Eight Pages od Marka J. Hadleyho.
Jak název napovídá, procházíte se temným lesem, hledáte osm stránek s kresbami roztroušených po okolí a pronásleduje vás Slender Man. Hlavní hrdina může rozsvítit baterku a sprintovat, obojí jen po omezený čas. Naproti tomu titulní… bytost ve fraku se teleportuje a už pouhý pohled na ni vás může přivést k šílenství. S dalšími sebranými stránkami je čím dál dotěrnější, a pokud vás chytí, hra končí.
Kouzlo Slender Mana už možná za tu dobu trochu vyprchalo, ale prvního Slendera si stále můžete zahrát. Koneckonců herní design je i přes svou jednoduchost celkem solidní a hraní potmě se sluchátky také udělá svoje. (Pozn. autora: oficiální stránka s odkazem ke stažení momentálně nefunguje. Na internetu však najdete bezpočet mirrorů.)
Jak to dopadlo?
Po úspěchu Osmi stránek vývojáři nelenili, chytili se začerstva příležitosti a (již zpoplatněné) pokračování Slender: The Arrival vyšlo hned následující rok. Metacritic dal hře hodnocení 65, naproti tomu Steam hlásí 88 % kladných recenzí. Podobné případy se občas vyskytnou, ale nedávný update k desátému výročí přidal další obsah s příslibem pokračování vývoje.
Spolu s tímto updatem byla ohlášena i hra S: Lost Chapters, ovšem s prozatím neznámým datem vydání.
Poppy Playtime (Mob Entertainment, 2021)
O něco komerčnější, ale neméně virální Five Nights at Freddy’s nám roku 2014 přineslo poměrně spletitý příběh, divácky vděčné jump scary a jednoduchý herní princip s estetikou animatronické restaurace. Poppy Playtime se od něj hratelností sice liší, ale svým prostředím děsivé továrny na hračky si leccos vypůjčuje. Coby nejmenovaný pracovník se snažíte vypátrat záhadu vašeho opuštěného bývalého zaměstnání, jako jediný společník vám slouží batoh s vystřelovacíma rukama a celou dobu vás nahání oživlý huňatý maskot.
Máte víceméně dvě možnosti, jak se na tuto hru dívat – buď se jedná o další povedenou a hráčsky vděčnou budoucí klasiku, anebo naopak o cynickou sázku na jistotu a velice neoriginální směs všemožných nápadů viděných už jinde. Koneckonců je to dost možná jediná hra, která v menu nabídne merch dříve než nastavení, a neprodané plyšáky Huggy(ho) Wuggyho ještě doteď můžete občas vidět ve večerkách.
Pokud jste Poppy Playtime dosud nehráli, klidně mu nějakou tu chvíli věnujte. Základní hra je dostupná zadarmo, zabere přibližně hodinu, a alespoň pochopíte, kde že se ta mánie vzala. Závěrečná klaustrofobní naháněčka ve ventilační šachtě je navíc překvapivě děsivá.
Jak to dopadlo?
V květnu 2022 vyšla jako DLC druhá kapitola s podtitulem Fly in a Web. Přidává na příběhu i na herní době, jen už si za ni musíte zaplatit; třetí kapitola by pak měla vyjít tuto zimu. V mezičase si vývojáři střihli i menší faux pas s plánovaným vydáním série NFT, což možná poodhalilo jejich pravé záměry.
Baldi's Basics in Education and Learning (Micah McGonigal, 2018)
Možná si vzpomenete na různé grafikou i hratelností pochybné hry, které dříve vycházely hlavně na promo CD-ROM (třeba v krabicích od cereálií). Autor Baldi’s Basics si vzal na paškál právě tyto záležitosti, tedy podobně odfláklé edukativní tituly určené ke vzdělávání dětí zábavnou formou.
Nacházíte se tak ve škole, kde se vás ujímá učitel Baldi a nechává vás řešit jednoduché početní úlohy. Jakmile však výsledek poprvé spletete, zábava končí a Baldi vás začne pronásledovat po chodbách za zvuků pleskání pravítka. Kromě toho musíte sesbírat sedm sešitů a s každým z nich se vaše nemesis zrychluje. Kde to asi mohl autor vidět…?
Zde již máte jednoduchý inventář a předměty poskytující různé výhody – ale stejně tak i další postavy, které vás mohou v klíčový moment zdržet. Svým způsobem se proto jedná o jeden velký puzzle, neboť dobrá orientace po mapě školy a promyšlené využívání všeho, co naleznete, budou pro úspěch nezbytné.
Nemá to sice ani atmosféru Slendera, ani popkulturní dopad Poppy Playtime, ale hlavu si můžete chvíli lámat i tak.
Jak to dopadlo?
Pokud je pro vás stahování her z itch.io příliš nepohodlné, můžete na Steamu najít Baldi’s Basics Classic Remastered z roku 2022. Tato verze přidává dva další herní režimy a dílčí vylepšení, což z ní spolu s lepší dostupností činí ideální možnost pro nové hráče.
Vývoj dále pokračuje s Baldi’s Basics Plus. Tato hra je sice už tři roky v předběžném přístupu, ale nabízí další obsah a její hodnocení se pohybuje v kategorii „extrémně kladné“.
Yume Nikki (Kikiyama, 2004)
Hry vytvořené v programu RPG Maker 2003 představují sice okrajovou, ale nedoceněnou záležitost a najde se mezi nimi tolik pozapomenutých klenotů, že by vydaly na vlastní článek (třeba jednou…). Hned jedna z prvních však celý tento žánr postavila na hlavu.
Yume Nikki sice probíhá v pixelovaném 2D na čtvercové mřížce a obsahuje inventář, ale tím podobnost s klasickými JRPG končí. Nejsou zde boje ani statistiky, vaším hrdinou je dívka jménem Madotsuki, která ráda sní. V praxi to znamená, že s každým ulehnutím do postele navštívíte surreální svět, v němž postupně získáváte různé proměny pro svou postavu a odemykáte si nové cesty kupředu. Jak tomu také u snů bývá, je to akorát čím dál tím víc zvláštní.
Třebaže se to nezdá, Yume Nikki ovlivnilo mnoho dalších autorů. Kromě nespočtu fanouškovských pokračování jej jako inspiraci zmínil také Toby Fox, tvůrce Undertale, Austin Jorgensen (LISA: The First) nebo Dan Salvato, na nějž ještě přijde řeč. Co do historických souvislostí se zase může jednat o jeden z prvních simulátorů chůze – a samozřejmě i o dobrou zábavu pro snílky.
Jak to dopadlo?
V roce 2018 vydal vývojář Kadokawa Games reboot pod názvem Yume Nikki: Dream Diary (alespoň přibližně, doslova zní název „YUMENIKKI -DREAM DIARY-“. Určitě už jste si někdy všimli, že vývojáři z Dálného východu mají k latince často velmi svérázný přístup). Ačkoliv se Kikiyama na vývoji podílel, hratelnost se přesunula do 3D a přibyly prvky skákačky i řešení puzzlů. Recenze jsou celkem smíšené, ale ze screenshotů můžete vidět, že alespoň ta atmosféra tam zůstává.
SCP – Containment Breach (Joonas Rikkonen, 2012)
Příběhová wiki SCP Foundation nabízí rozsáhlou sbírku děsivých nepozemských předmětů i entit – tak rozsáhlou, že její zpracování v jakémkoliv jiném médiu by bylo nadlidský úkol. Licence obsahu je však velice vstřícná, a tak se i přesto občas někdo pokusí. Mezi jinými si dnes můžeme vychutnat také SCP: Containment Breach.
Coby subjekt D-9341 zde jako jediný zůstanete naživu po úniku SCP-173, vražedné betonové sochy milující lámání lidských krků. Dobrá zpráva je, že dokud udržujete oční kontakt, SCP-173 vám neublíží – a ta špatná, že v této hře vaše postava realisticky potřebuje mrkat. Co je ještě horší, zadržovaných entit uniklo mnohem více, takže útěk z napadené základny Nadace by měl být vaší prioritou. Naštěstí ne všechna SCP (tedy uniklé bytosti) jsou nebezpečná a na své cestě najdete místy až zázračnou pomoc… kterou naopak budete potřebovat k přežití všeho ostatního.
Pro nezasvěcené to je přinejmenším zajímavá kuriozita, fanoušci obeznámení s předlohou tu budou jako doma. Adaptace je to každopádně velice věrná. (Pozn. autora: obrázky jsou převzaty ze stránek vývojáře a šířeny pod licencí CC BY-SA 3.0; Containment Breach se jakémukoliv záznamu obrazovky na moderním počítači úporně brání.)
Jak to dopadlo?
Tentokrát neslavně. Poslední update vyšel v roce 2018, takže už nemá moc cenu doufat v další rozšíření. Zato existuje (momentálně opuštěný) remake v Unity, druhý (zatím nevydaný) remake SCPCB: Unity, další nespecifikovaný remake, multiplayerový režim na Steamu a rozporuplně přijatý remaster. Na výběr tedy rozhodně máte.
Fanouškům SCP alespoň lze jako cenu útěchy doporučit SCP: Secret Files, které je sice méně hororově laděné, ale vzhledem k předloze také velice věrné.
Doki Doki Literature Club! (Dan Salvato, 2017)
Poslední příspěvek bude lehce atypický, neboť se tentokrát jedná o randicí simulátor. Volba žánru však opět svým způsobem dává smysl, protože i vizuální román je poměrně nenáročný na vývoj (pokud seženete dostatečně schopného grafika). Druhou polovinu úspěchu tvoří kvalitní scénář, který zde bezpochyby najdete také.
Zpočátku vše vypadá nevinně, jako student [VAŠE JMÉNO ZDE] se necháte přemluvit svou kamarádkou z dětství a vstupujete do školního literárního kroužku. Tam na vás čeká soukromý harém čtyř různých slečen a dialogovými volbami i minihrou s psaním básní určujete, se kterou z nich navážete vztah. Naprosto očividné klišé za klišé, spokojeně se proklikáváte jedním okénkem za druhým, než se… něco stane. Od té chvíle už to je jenom divnější a děsivější.
Onen hlavní dějový zvrat již pravděpodobně všichni znají, ale v zájmu případných nevinných nevyspoilovaných duší zůstane nerozveden. Těm naopak doporučujeme vyzkoušet si hru na vlastní pěst (Steam Doki Doki Literature Club! nabízí zadarmo), protože rozhodně stojí za to. Jen si pozorně přečtěte úvodní varování a prolistujte štítky na stránce v obchodě, abyste měli představu, do čeho jdete.
Jak to dopadlo?
V roce 2021 vyšla rozšířená verze Doki Doki Literature Club Plus!, která už je tentokrát placená (všimli jste si toho vzoru?). Za svých patnáct dolarů alespoň dostanete nové části příběhu, přehrávač hudby a update zvuku i grafiky.
Zájemci mohou podpořit autora také zakoupením DLC Fan Pack, v němž najdete oficiální soundtrack, HD tapety pro počítače i mobily a e-book s koncepty hry.
Co na to zbytek redakce?
Když jsme prohrábli redakční sandbox spolu s naší již celkem obsáhlou zásobou hororových her, našlo se pár recenzovaných kousků i jiných drobností, které si z nejrůznějších důvodů také zaslouží zmínku. Jsou velice dobré, velice špatné, nebo velice děsivé? Klikněte a uvidíte.
Layers of Fear – surreální pohled do duše průměrného umělce, jenž se snaží dát dohromady své veledílo. Pro maximální uživatelský diskomfort nyní i ve VR!
Hello Neighbor – adventura z první osoby s neozbrojeným hrdinou (překvapivě). Jeden z těch vzácných titulů, jehož alfa verze byla lepší než výsledný produkt.
Which – velice nezávislá jednohubka, opět zdarma. Jak se vypořádáte s bytostí, která vám nedovolí opustit dům?
Posel smrti – další klasika, tentokrát od domácího studia. Potřebujete snad ještě doporučení?
Prognostic – atmosférická záležitost, v níž se stanete policejním médiem. Při vyšetřování vražd si vyzkoušíte proutkaření, výklad tarotu, čtení run a další ezo speciality.
Expedition Zero – ukázka krátké hororovky v opravdu děsivém stavu. Zmrzne vám dříve vaše herní postava, nebo úsměv na rtech?
Yandere Simulator – nechvalně proslulá a zatím nedokončená stealth hra, která ovšem obsahuje sexualitu, vraždy, měřidlo příčetnosti a hromadu zákulisního dramatu zahrnujícího i nepěkné události v reálném světě. Zkoušejte jen na vlastní nebezpečí.
Golden Light – jak funguje FPS rogue-lite, kde se nepřátelé maskují v podobě běžných předmětů a za boj jste penalizováni? (…překvapivě dobře.)
